Doznání sluníčkáře

Satan si říká NGO

14. 12. 2015 / Bohumil Kartous

Nejde jen o uprchlíky. Změna školského zákona, která ruší zvláštní vzdělávací program pro lehce mentálně postižené, má vést k jinému přístupu ke vzdělávání dětí. Místo aby byly ty, které z různých důvodů potřebují speciální přístup, vzdělávány odděleně, mají být vzdělávány ve školách hlavního proudu. Od poloviny 90. let a tzv. Prohlášení ze Salamanky je to oficiální přístup v 92 zemích, v mnoha úspěšný. Je to určitý společensko-politický trend, který se osvědčil podobně, jako volební právo ženám, omezení délky práce nebo třeba právo na vzdělání či rasově neseparovaná veřejná doprava. 

Interpretace může být ale úplně jiná. Očima lidí, pravděpodobně převážné většiny učitelů i rodičů, je inkluze naprostý nesmysl, který chce ničit kulturu českých škol a je vyvolaná a řízená parazitickými neziskovkami, které na toto politikum sají prostředky z fondů EU. Když si člověk uvědomí závažnost takového odhalení, nabízí se otázka, kdy se konečně najde někdo statečný a začne se důrazně upozorňovat na tento prokazatelný zločin. 

V oblasti transparentnosti, korupce, životního prostředí, lidských a občanských práv, stejně jako v oblasti vzdělávání, si satan říká NGO. Jak by se tu krásně žilo, nebýt sluníček a jejich engéóček, to by teprve byla sociální soudržnost, kam se hrabe inkluze.

Četl jsem už, že aby byl člověk úspěšný a za vodou, stačí, aby si založil neziskovku, intuitivně se přisál na grant a pak už jen pomalu či rychleji užíral z původně veřejných prostředků, o nichž si volič naivně myslí, že jsou využívány společnosti ku prospěchu. Taky jsem četl, že neziskovky mají takový vliv, že ovládají legislativní agendu, prohlášení vlády a možná i občasný úkrok stranou pana prezidenta.

Dovolím si tyto úsudky převést jako ekvivalent na jiné téma. K podnikání si stačí založit firmu, začít prodávat a sklízet zisk. Je to business, který ovládá moc a dokonce vozí pana prezidenta s Krtečkem na výlety do Pekingu a zpět.

Obojí jsou demagogie, nicméně na každém tomto úsudku je něco pravdy. Tedy trocha, druhá je alespoň částečně fakticky platná, první je hospodská paušalizace.

Autor zažil devět let v soukromé firmě a potom se stal součástí nezisku. Prozatímní srovnání pracovitosti, nasazení a míry uvažování o tom, co to vlastně dělám, hraje dost jednoznačně pro nezisk. Zatímco v korporátním nebo institucionálním systému člověk narazí velmi často na roboty, kteří dělají svou práci podle nějakého nastaveného programu, smysl to pro ně nemá, ale je to obstojná obživa. Narazíte i v nezisku, ale je to spíš výjimka. Od toho se odvíjí pracovní výkon (dostupnost, reakční doba, dovednost něco vymyslet a něco udělat, pokud možno samostatně bez neustálého dohledu. V korporátu v institucích běžné, všední.

Jako sluníčkáři mně samozřejmě velmi lichotí , když se údajně - téměř jako zednářská lóže - podílím na ovlivňování správy moci. V zájmu nezisku by bylo toto postavení upevňovat, nic není lepší než uznání vítězství od "nepřítele". Jako pravdoláskař se nicméně musím doznat, že nezisk zdaleka tak silným mocenským centrem není. Jednak není vůbec centrem, je to z velké části nekoordinovaná aktivita, a jednak ničím a nikým nevládne. Docela přirozeně poskytuje politice i občanům přemostění toho strašně dlouhého období mezi volbami. Na fakt, že nezisk lze zneužít, nepřišel nezisk, ale business. Třeba když měl herní průmysl věnovat procenta ze zisku neziskovým organizacím...

Určitě existují neziskové organizace, které jsou pouze parazitickým ekonomickým tělesem, nebo jsou to organizace vytvořené pro praní peněz. Ty první jsou nepochybně podpořeny docela zajímavými grantovými penězi z EU. Nejčastější model takového parazitismu je ale spojen s businessem a institucemi, nezisk je jen forma. Stejně tak, když se založí organizace, do které se nalejí peníze zákonem přiznané nezisku.

Určitý problém představuje samotná definice "nezisku". Patří sem zahrádkáři, folklór, sdružení pacientů, obhájci lidských práv a mnoho dalších. Podle lidí, kteří vidí nezisk jako sluhu totality aktuálně převlečené za EU, mají právo na existenci zahrádkáři, protože si nedovolují kafrat do rámce a výkonu moci. Obhájci lidských práv nebo jakýchkoliv jiných pouze zbytečně vstupují mezi voliče a politika.

Udivuje, jak scestná představa to je. Jen při běžném průletu 20. stoletím lze ukázat, že z občanských hnutí vyrostla volební práva, práva žen, práva menšin, práva dětí a vše, co v současnosti i ČR ustanovuje jako základní právní normu. Tzv. občanská společnost, které je nezisk nedílnou součástí, je něco zcela legitimního. Hájení ústavních práv je veřejně uznáno vládou, je veřejně uznáno businessem. Všechna ministerstva vlády zcela běžně zahrnují nezisk do připomínkových řízení při navrhování novel, politické strany s neziskem konzultují témata. V případě práv občanů v nejširším slova smyslu je to společenská aktivita legitimně uznaná jako funkční po celém severoatlantickém prostoru.

Posttotalitní myšlení, podle kterého do určitých věcí společného rázu mohou mluvit jen někteří, je těžké změnit. Tak to prostě je. Je možné, že se to nepodaří nikdy, nebo že to prostě vyjde a společnost to později bude brát za naprosto běžnou součást života, ať už je to volební právo, vzdělávání zdarma, důchody, nebo možnost blábolit cokoliv kdykoliv. Nezisk v tom hraje dost důležitou roli.

Vytisknout