5. 12. 2015 / Daniel Veselý
Taktéž se domnívám, že Michal Kubal rozhovor se syrským prezidentem jednoduše nezvládl; myslím si, že mu to jeho schopnosti prostě nedovolují. Marná sláva, opět se ukázalo, že Česká televize prostě nemá kvalitní novináře, které by vysoce kontroverzní postavu světové politiky jaksepatří „pogrilovali“ jako například editor pro Blízký východ z BBC Jeremy Bowen ZDE. Jestliže Bowen osobně hovořil s řadou Syřanů prchajících před válkou a citoval z jejich svědectví, Kubal takové zkušenosti nemá. Bowen se taktéž nedal opít rohlíkem Asadovou image „milého, zakřiknutého člověka“ a dával mu skutečně tvrdé otázky na tělo, kdy citoval poznatky různých lidskoprávních těles o zločinech Asadových vojsk. Tomu se Kubal ovšem elegantně vyhnul.
Nicméně jsem toho názoru, že nelze pouze poukazovat na zjevné Asadovy zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, aniž bychom brali v potaz kontext samotného konfliktu. Proč vlastně Asadova vojska vraždí syrské civilisty, o nichž syrský prezident tvrdí, že je naopak chrání před „teroristy“, a kteří jej podle jeho mínění drží u moci?
Západní politická scéna má až nutkavou obsesi dodržováním lidských práv, aniž by však nezřídka hleděla na to, v jakém kontextu k jejich porušování dochází. Sama je však často blahosklonná vůči válečným zločincům ve vlastních řadách, jejichž zvěrstva vesměs dalece přesahují zločiny jejích oficiálních nepřátel. Myslím, že kupříkladu aktuální odhalení busty jednoho z předních architektů nelegální invaze do Iráku Dicka Cheneyho v americkém Senátu je toho názorným příkladem. Tito lidé přednášejí na univerzitách či pobírají tučné tantiémy ze svých memoárů a obecně se těší velké vážnosti (Bill Clinton, George W. Bush, Madeleine Albrightová, Henry Kissinger a další). Tu a tam proběhne proti nim protest či zřídka pokus o jejich symbolické zatčení, kupříkladu v případě „občanského zatčení“ Henryho Kissingera ZDE. Jsem ale toho názoru, že oni za mřížemi nikdy neskončí, taková jsou totiž pravidla. Jsou snad za mřížemi někteří z vrcholných amerických či britských politiků mající ruce namočené hluboko v krvi Indočíňanů, Východotimořanů, Latinoameričanů, Iráčanů, Palestinců a dalších?
Na druhou stranu však nelze západní svět jednoduše homogenizovat; existují v něm jisté regulační mechanismy. Došlo k odsouzení britského vojáka na doživotí za usmrcení nepřátelského kombatanta v Afghánistánu ZDE a několik amerických vojáků bylo uvězněno v souvislosti s mučením osob podezřelých z terorismu ve věznici v Abú Ghrajb ZDE . To je však jen špička mohutného ledovce, kdy jsou postihováni pouze řadoví kmáni.
První vlaštovkou může být požadavek Human Rights Watch (HRW), aby byli trestně stíháni přední američtí činitelé za realizaci tajného programu CIA spočívajícího v unášení, věznění a mučení osob, jež americká vláda podezřívala z terorismu ZDE. Padla i jména vysoce exponovaných politiků, jako jsou Dick Cheney a George W. Bush. Nicméně obvinění vznesená HRW se netýkají uskutečnění nelegální agrese do Iráku v roce 2003, jež byla norimberským tribunálem označena za „největší mezinárodní zločin“ ZDE.
Nezapomínejme na skutečnost, že arabský svět má cenné zkušenosti s tím, jak si Západ představuje demokracii a lidská práva, a to již téměř sto let. Protagonisté arabského jara volali přesně po tom, co jim západní velmoci a s nimi spříznění místodržící desítky let s takovou vervou upírali: důstojnost a lidská práva. V Tunisku byl populárním hnutím svržen diktátor Zín Abidín bin Alí, který byl dlouhodobě podporován Spojenými státy a Francií, a země se otevřela demokratickým reformám ZDE. Klíčový spojenec Spojených států - Saúdská Arábie - s tichým souhlasem Bílého domu potlačil demokratizační hnutí na domácí půdě i v Bahrajnu ZDE a americký satrapa v Egyptě Husní Mubárak byl Obamovou administrativou podporován až do hořkého konce, jak tvrdí Noam Chomsky ZDE. V Libyi se legitimní protesty proti Kaddáfímu postupně zvrhly v násilnou změnu režimu v režii NATO a země se nachází v neustávajícím chaosu a zmatku ZDE. Nedivme se pak, že na nás tamní obyvatelé mnohdy hledí skrze prsty, mají totiž sto důvodů nám nevěřit ani nos mezi ušima.
V souvislosti s rozhovorem Michala Kubala s Bašárem Asadem se na sociálních sítích objevily snímky, přirovnávající Asada, byť žertem, k Hitlerovi. Opravdu se nedovedeme vymanit ze západocentristického myšlení, kdy mnohem horší váleční zločinci dávali nálepky hitlerů oficiálním nepřátelům, které často dříve sami podporovali - Noriega, Husajn, Milošević, Kaddáfí a koneckonců i Asad - aby tak ospravedlnili své destruktivní intervence? O čem toto vypovídá? Že tím mimoděk imunizujeme monstra, jako jsou Kissinger (válečné zločiny v Kambodži, Laosu, Vietnamu, ve Východním Timor apod.) ZDE , Bush jr. a Blair (především nelegální invaze do Iráku) ZDE, Clinton a Albrightová (zejména zodpovědnost za statisíce obětí sankcí uvalených na Irák) ZDE apod. mající na svědomí řádově statisíce až miliony obětí?
Podívejme se nyní na statistiku zohledňující počet a diferenciaci obětí syrského konfliktu, jež v nás může vzbudit řadu otázek, které však západní sdělovací prostředky často opomíjejí. Bernou mincí, z níž právě západní média při informování o tragické válce v Sýrii vycházejí, jsou informace Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR). Je očividné, že tato aktivistická organizace stojí v opozici vůči režimu Bašára Asada a straní rebelům, nadto získává finance z Evropské unie a jedné nejmenované evropské země zvlášť ZDE. Tuto organizaci založil a řídí muž jménem Rami Abdul Rahman, který Sýrii opustil v roce 2000 a jenž při kompilaci informací o válečném dění ze své vlasti spoléhá na čtyři spolupracovníky. Ti jsou v Sýrii v kontaktu s více než 230 aktivisty. Sám Rahman ale připouští, že skutečná pravda o spletitém konfliktu v Sýrii je těžko postižitelná.
SOHR uvádí, že v Sýrii od vypuknutí legitimních protestů proti Asadově režimu 15. března 2011 do 15. října 2015 přišlo o život zhruba 250 až 340 tisíc osob ZDE. Z tohoto celkového počtu připadá 90 tisíc úmrtí na vojáky Asadovy armády a s nimi spolupracujících milic, 82 tisíc mrtvých jde na vrub protivládním silám, 76 tisíc tvoří civilisté a u 90 tisíc není jistá totožnost (Tyto údaje jsou aktualizovány k listopadu 2015).
Podle údajů OSN přišlo v Sýrii do ledna 2015 o život 220 tisíc lidí ZDE, poznatky syrské opoziční skupiny Center for Documentation of Violations hovoří o 143 tisících mrtvých do října 2015 ZDE a aktivistická a rebelům stranící organizace Syrian Network for Human Rights uvádí, že do března 2015 připravila válka o život 211 tisíc osob ZDE.
Co z uvedené statistiky SOHR, jejíž poznatky jsou na Západě brány přes jisté kontroverze za nejspolehlivější, vyplývá? Nejvíce zabitých v syrském válečném kotli připadá na vojáky syrské armády, příslušníky milic Šabíha a národních obranných jednotek. Na druhou stranu je počet usmrcených civilistů podle údajů SOHR menší, než jak panuje v našem povědomí. To samozřejmě jejich utrpení nikterak neumenšuje. Z poznatků SOHR taktéž vyplývá, že za většinu usmrcených civilistů nesou vinu jednotky prezidenta Asada. Proč tomu tak je, když jeho přežití závisí na podpoře obyčejných Syřanů (Asad má přese všechno nadále podporu nejen u řady alavítů, ale i u syrských křesťanů, Drúzů apod.) a jakou perverzní logiku má potom plošné zabíjení obyčejných Syřanů syrskou armádou?
Sám Asad tvrdí, že jeho letectvo bombarduje pouze čtvrti, vsi a města, které ovládá opozice a kde žádní civilisté nejsou. To je samozřejmě lež. Je třeba mít na paměti, že opozice podporovaná ze zahraničí se do konfliktu vložila již v létě roku 2011, tedy jen několik měsíců po vypuknutí povstání, a káidisté podporovaní též ze zahraničí hráli v Sýrii dominantní roli na začátku roku 2012, kdy v syrských městech prováděli řadu teroristických atentátů ZDE. Spojené státy ve spolupráci s Tureckem a Saúdskou Arábií zasílaly do rukou syrských rebelů obrovské množství zbraní z libyjského Benghází už od října roku 2011 ZDE. Bílý dům navíc s rozpočtem jedné miliardy na rok vycvičil, vyzbrojil a následně do Sýrie vyslal 10 tisíc „rebelů“, aby zde bojovali proti armádě Bašára Asada ZDE. Pentagon rovněž vyčlenil půl miliardy dolarů na výcvik 5 tisíc bojovníků, kteří měli v Sýrii bojovat proti Islámskému státu/Daiš, nicméně tento program vyprodukoval pouze čtyři nebo pět ozbrojenců ZDE.
O podpoře Turecka a monarchií v Perském zálivu pro džihádisty v Sýrii se nemusím sáhodlouze rozepisovat ZDE.
Z výše uvedeného vyplývá, že Bašár Asad na domácí půdě skutečně čelil a čelí ze zahraničí sycené intervenci, jež nemá potřebný mandát od Rady bezpečnosti OSN a jejíž páteř tvoří džihádistické elementy.
Legitimní protesty proti syrské vládě, které propukly v březnu 2011, se brzy zvrhly v násilnosti a do léta roku 2011, kdy se do konfliktu vložila Svobodná syrská armáda (FSA), jež získala podporu Turecka a Spojených států, činil poměr zabitých během nepokojů zhruba 3:1 v neprospěch demonstrujících ZDE .
Tuhé boje probíhaly především na západě země, kde se nacházejí hustě zabydlená populační centra. Asad, jehož režim před vstupem Ruska do války bojoval o holé přežití, nemilosrdně a krutě bombarduje tyto obydlené oblasti, jež kontrolují rebelové, kteří ostřelují syrskou armádu i civilisty. V totální válce je podle něj prostě dovoleno vše: vysušit bažinu až na dno.
Jediné „racionální“ vysvětlení, které mne v souvislosti s tímto děsivým počínáním napadá, je, že syrský prezident a jeho generalita se domnívají, že všichni civilisté, kteří se nacházejí na nepřátelském území, jsou sami zavilými nepřáteli režimu, a tudíž „teroristé“ a legitimní terče leteckých úderů. Jedná se samozřejmě o neodpustitelné válečné zločiny, jejichž pachatele je nutno potrestat, o tom nemůže být pochyb.
Nicméně si nemohu nepoložit jednu znepokojivou otázku. Docházelo by k úmrtí desítek tisíců civilistů rukou Asadových vojsk, kdyby Západ a jeho spojenci nezahltili Sýrii tisíci tunami zbraní a tisíci „rebely“, jejichž zvěrstva jsou taktéž dobře zdokumentována? Ano, i Západ a jeho arabští klienti a Turecko mají v Sýrii ruce ušpiněné od krve, a to je důležité mít na paměti, když poukazujeme na zločiny Bašára Asada a dalších našich ostrakizovaných nepřátel.
ZDE ZDE. ZDE . Vytisknout7.1. 2016
Současná americká politická scéna, stejně jako politika v jiných zemích světa, je posunutá výrazně vpravo. Co bylo kdysi považováno za součást amerického politického mainstreamu, je dnes naopak nahlíženo jako krajně levicové. Republikánská strana se ...