Strach a zima vám pronikají do kostí...

28. 11. 2015

Před třemi dny zahájil britský deník Guardian finanční sbírku pro uprchlíky. Za tři dny se pro ně sebralo 100 000 liber, tedy 3,8 milionu Kč. Jenže pomůže to zoufalým lidem na smetištích v Dunkirku a v Calais? O nich píše v reportáži Susannah Moore:

"Nenarodil jsem se, abych tady žil takhle," říká Ali. "Mluvím třemi jazyky, ale opravdu se chci naučit japonsky. Mám strašně rád japonské filmy." Ali je z Íránu. Říká, že není sám, ale zdá se být naprosto sám. Jsme v uprchlickém táboře v Grande-Synthe, na předměstí Dunkirku, sedíme pod voskovaným plátnem ve frontě lidí na lékaře.

Avšak charakterizovat to jako tábor by byla chyba. Je to bažina. Není tady žádná, ani základní infrastruktura. Vůbec žádná. Je to pole bláta a roztrhaných stanů. Jsem obklopena lidmi, čekajícími na lékaře, s lístečky v rukou, kteří na sebe navzájem pohlížejí s podezřením. Je to ale lepší než tam, kde jsem právě byla, kde jsem nalezla Afghánce, jak spí v příkopě.

Jsem opravdu znepokojena osudem dětí, některým je jen 10 nebo 11 let, jsou bez rodičů a dospělých a mají svrab.

Ali mi vykládá, jak je vlastně v pořádku. Ale nikdo tady není v pořádku. V červnu tu přespávalo asi 150 lidí. Teď je jich tady až desetkrát víc, většinou jsou to Kurdové. Rodiny přijíždějí pořád. Průměrný uprchlík je mladý muž, to je pravda, ale přijíždí stále více žen a dětí. Sedmiletý chlapec nám ukáže svou cennou hračku - miniaturní hasičský vůz.

Ženy sedí ve stanech a smaží brambory. Usmívají se a povídají si, ale všem je zima. Všechno je mokré. Všichni mají příběhy, jak se sem dostali. Někteří mi ukazují na svých mobilech fotografie, jak vystupují z vratkých gumových člunů - ty fotky jsou svědky jejich traumatu. Jak cestovali ze Sýrie nebo Eritreje, prchali před Islámským státem, před mučením, před neuvěřitelnou temnotou, ty telefony jsou jejich záchrana. Spojují je s místem, odkud pocházejí,a se světem, z něhož jsou nyní vyloučeni.

Jsou v limbu. Toto slovo znamená kraj, okraj pekla, a je to co nejblíže pekla, co jsem kdy byla.

Politická rétorka úspěšně dehumanizovala tyto lidi jako problém někoho jiného. Britové je nechtějí, Francouzi je nechtějí. Peníze se vydávají na budování stále vyšších plotů, které trhají lidskou kůži a maso. Tak ti lidé tady hnijí. Lidské odpadky.

Z lékařského stanu vychází mladý muž, ruku má v obvaze. Zlomil si rameno. "Nemůžu spát." Doma byl lékárníkem.

Mnoho zranění je přímým důsledkem pokusů dostat se do Británie. Ale lidi podléhají nemocem i v důsledku toho, kde jsou nuceni žít. Všude lidi trpí dýchacími a střevními infekcemi, všude jsou krysy, myši, svrab.

Podmínky v těchto "táborech" neodpovídají ani těm nejzákladnějším humanitárním normám OSN. Všechno je tu nebezpečné. Vznikají požáry, protože lidem padají svíčky. Zoufalí lidi jsou v pasti a dělají zoufalé věci. Zima a strach se jim dostávají do kostí.

Říká mi lékař: "Ti uprchlíci jsou stále slabší. Je tu podvýživa. Jejich imunitní systém selhává. Nevím, jak to říct anglicky: Jsou zlomeni."

Někteří hovoří o svém traumatu a o své depresii, mnozí nemohou. Mladý lékař, dr. Mohammed Bakir, mi říká, že k němu v táboře lidi přicházejí a říkají: "Bolí mě srdce." "Už nic necítím." Prohlédnu je, ale problémy se srdcem nemají.

Lou Einhorn, psycholožka, mi ukazuje obrázky, které nakreslili její uprchličtí pacienti. Někteří kreslí násilí, jemuž unikli, jiní cestu přes moře. Mnoho obrázků znázorňuje policejní brutalitu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Francie | Velká Británie - politika a společnost | Imigrace do Evropy
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.11. 2015