Z Velké Británie do Čech i na Moravu a přes Lužici zpět

5. 3. 2015 / Radek Mikula

Na počátku byla nesmlouvavá slova oxfordského teologa Jana Viklefa (ang. John Wycliffe), který po více než tisíci letech poté, co se křesťanství stalo na podnět císaře Konstantina nejprve tolerovaným a poté jediným tolerovaným a tak státním náboženstvím Římské říše, začal požadovat hluboké a nevídaně převratné reformy římskokatolické církve.

Nespokojoval se s obecnými proklamacemi nebo s planým moralizováním. Odmítal, aby církev vlastnila světský majetek, křížové výpravy označil za lupičské podniky a papeže za Antikrista. To mu přineslo ztrátu univerzitního místa a jeho knihám žár plamenů. Sám Viklef však dožil v klidu v kněžském povolání, při němž sepisoval další knihy. Jestli již v jeho pozdním osudu je možné spatřovat vliv anglosaského liberalismu, si netroufám posoudit. Jeho stoupence ve středoevropském prostoru čekaly konce mnohem dramatičtější.

V samém závěru čtrnáctého století a čtrnáct let po Viklefově smrti odjel do Oxfordu studovat tehdejší bakalář Jeroným Pražský. Nadchl se pro Viklefovo učení a hojně přivážel jeho knihy do Prahy. Navzdory obviňování z kacířství odhodlaně šířil myšlenky církevní reformy, jak je formuloval jeho britský vzor. Později se kromě toho vypravil na Litvu a také na Bílou Rus, protože se chtěl blíže seznámit s pravoslavím.

To jsme již v době vzedmutého náboženského a sociálního kvasu, který začal počátkem patnáctého století zmítat královstvím, které bude ne nadarmo později samo nazváno „kacířským“. Pro ústřední postavu tohoto pohybu historického významu, Jana Husa, byla četba Viklefových spisů podnětem k tomu, co bychom mohli nazvat osobním obrácením. Od poživačného života privilegovaného intelektuále přechází k osudovému cíli, kterým je mu boj za očistu církve, jak ho ve svých spisech předestřel oxfordký teolog. Na okraj jedno z nich si vepsal: „Viklef, Viklef, ty nejednomu hlavu zvikleš.“ Když se ho arcibiskup dotazoval, jaký na anglického kacíře má názor, odpověděl jen, že by si přál, aby se jednou jeho duše dostala tam, kde je teď duše Viklefova.

V době, kdy se tragicky začínají naplňovat dny obou pražských kazatelů, prchá z Anglie po obvinění z kacířství magistr svobodných umění Petr Payne, stoupenec Viklefův a iniciátor kontaktů mezi jeho následovníky a Janem Husem. Payne po vřelém přijetí v Praze nastoupil nejprve akademickou a poté diplomatickou kariéru ve službách husitského hnutí. Vyjednávací talent ho nakonec zavedl snad až do Cařihradu, kde podle některých názorů také přijal pravoslaví. Není však jisté, že to byl skutečně on, o kom v této souvislosti mluví prameny. Jisté je, že poslední dobu svého života prožil v utrakvistickém Emauzském klášteře, kde se seznámil s bratrem Řehořem Krejčím.

Bratr Řehoř údajně i na doporučení Petra Payna roku 1457 klášter opustil a se skupinou příznivců odešel do Kunvaldu u Žamberka, aby zde založil samostatné společenství. Jeho misijní působení vedlo k růstu nového hnutí, které se zároveň teologicky radikalizovalo a získávalo stále větší nezávislost na hlavním husitském proudu. Základní roli v jeho duchovním utváření hrály myšlenky Petra Chelčického. Ty se od utrakvismu odlišovaly odmítáním válek jako prostředku náboženského boje nebo také odmítáním trestu smrti. I Petr Chelčický však na počátku své teologické dráhy přijímal podněty od výše zmiňovaného Jana Viklefa.

Po několika letech na radu husitského kazatele Martina Lupáče přistoupili Řehořovi duchovní bratři k převratnému rozhodnutí, když odmítli posloupnost biskupského svěcení a zvolili si vlastní duchovenstvo. Tak se jednoznačně oddělili od katolické církve a přistoupili k budování vlastní náboženské organizace nazvané Jednota bratrská. To jim přineslo pronásledování ze strany utrakvistů i katolíků, které však již vytvoření a rozšíření nové církve zabránit nedokázalo. V roce 1480 přibyla početná skupina německých valdenských (stoupenců nejstarší protestantské církve založené ve 12. století v Lyonu), kteří se usadili na Lanškrounsku a Fulneku, které nás ještě bude zajímat.

V charakteru nového vyznání spatřujeme kombinaci radikalismu a umírněnosti, když odlišně od husitů vykročilo k odmítnutí společenství s katolickou církví, ale přitom obsahovala ranou podobu moderního pacifismu. V dalších stoletích patřili k jejím nejznámějším osobnostem této církve myslitelé jako Jan Blahoslav nebo Jan Amos Komenský. Rozvoji duchovnímu i organizačnímu učinila konec až protireformace. Po bitvě na Bílé hoře odchází duchovenstvo Jednoty bratrské do exilu a církev tak na domácí půdě postupně ztrácela svou organizační strukturu. Většina členů přestoupila ke katolictví a jen malá část dál konala tajná shromáždění a udržovala styky s církevními představiteli v cizině.

Jednou z oblastí, kde se částečně zachovaly bratrské tradice, bylo rozhraní Moravy a Slezska, kde se nedaleko od Opavy nachází město Fulnek, někdejší působiště J. A. Komenského. Počátkem 18. století zde došlo k náboženskému probuzení a v té době se jím ovlivněný mladý tesař katolického vyznání Kristián David začal zajímat o protestantismus. Tajně udržoval styky s rodinami, které uchovávaly duchovní dědictví Jednoty bratrské. Potom opustil katolictví a stal se cestujícím evangelickým kazatelem.V roce 1722 vyjednal s hornolužickým hrabětem Nikolausem Ludwigem von Zinzendorfem na jeho panství útočiště pro pronásledované moravské rodiny. Von Zinzendorf byl horlivým vyznavačem pietismu (z latinského výrazu pietas = zbožnost). Šlo o obrodné hnutí, které reagovalo na potlačování a oslabení reformace. Jeho šíření dříve podpořil i J. A. Komenský přeložením a vydáním zásadního spisu Praxis pietatis To gest. O Cwičenj se w Pobožnostj prawé, jehož autorem byl anglický bohoslovec Lewis Bayly. S prvními německými pietisty se Komenský vzájemně ovlivňoval.

V polovině roku 1722 založili první příchozí bratři dnes proslulý Ochranov. V dalších letech pak do Ochranova proudily zástupy moravských exulantů. Názorově nesourodá směs příchozích prožívala různé spory. Ty byly překonány obnovením Jednoty bratrské roku 1727. V ní splynuly duchovně příbuzné tradice původní Jednoty a německého pietismu, který měl své středisko v Halle nad Sálou.

Obnovená Jednota bratrská byla od roku 1749 jedinou zvláštní pietistickou církví. Stoupenci pietismu jinak zůstávali ve svých původních evangelických církvích. Také Moravští bratři z Ochranova museli být nejprve součástí luteránské církve. Návaznost na starou Jednotu byla slabší než vliv německého pietismu, formálně ale kontinuitu s původní církví potvrdil Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Komenského a v letech 1699 až 1741 senior Jednoty bratrské v Polsku, když ve třicátých letech 18. století vysvětil na biskupy Davida Nitschmanna a také samotného hraběte Zinzendorfa. Kazatelské nadšení, typické pro členy obnovené církve, zavedlo její misionáře nejen do Holandska či Pobaltí, ale také do Severní Ameriky, Karibiku a do Afriky. Tam je obvykle nazývaná jako Moravská církev nebo prostě Moravští bratři. Po světě jich dnes najdeme 825 000.

Pod vlivem kázání zmiňovaného moravského tesaře Kristiána Davida založil anglický teolog John Wesley dva roky po obnovení Jednoty nové protestanské hnutí, ze kterého vzešla metodistická církev. V Ochranově získal inspiraci k cestě po níž se více než tři sta let předtím vydal jeho krajan, jehož myšlenky stály u počátků české reformace. Od Jana Viklefa se tak přes Petra Payna a Petra Chelčického vrací ideály křesťanské obrody na britskou půdu.

Poučnější čtenář si nyní řekne, že všechny informace podané v tomto přehledu jsou víceméně obecně známé a že jeho důležitými spoluautory jsou nepochybně vyhledávač Google a česká verze Wikipedie. Jak tedy uspokojit intelektuální hlad takového vzdělance?

Inu, zkusme se zamyslet nad osudy země, kde dodnes Ochranov stojí, a nad údělem jejích slovanských obyvatel. Na území Horní Lužice žijí od 6. století potomci srbského západoslovanského kmene Milčánů. Dnes si říkají horní Lužičtí Srbové (Hornoserbja). Národnostně nejaktivnější jsou mezi nimi katolíci, kteří se od německé většiny odlišují i svou vírou. Luteráni jsou mezi Lužickými Srby ve většině, ale je znát, že tento dvojí – etnicko-konfesní – kontrast u nich chybí. To neznamená, že bychom mezi hornolužickými evangelíky nenašli nadšence, kteří se snaží čelit ztrátě rodného jazyka a kultury.

Jaký vliv mělo ochranovské středisko Moravských bratří na duchovní vývoj protestantských Lužických Srbů v Horní Lužici? Tak o tom se na celém internetu nedovíte zhola nic. O tom mlčí knihy i časopisy. Historický výzkum této otázky neexistuje. Vlastně donedávna neexistoval.

Vztah Ochranova a Lužických Srbů se stal tématem disertační práce, kterou v současnosti píše mladá lužickosrbská historička a teoložka Lubina Malinkowá. V sobotu 7. března přednese svůj výklad o pietismu v Lužici na půdě Lužického semináře v Praze. Společnost přátel Lužice, která ji pozvala, zve také všechny zájemce na adrese U Lužického semináře 90/13 od 14 hodin.

Vytisknout