Pravidelné návraty sociálního darwinismu
16. 2. 2015 / Bohumil Kartous
Návrh britských konzervativců na to, aby obézní nezaměstnaní povinně hubnuli,
alkoholici přestali pít alkohol a narkomani přestali brát drogy v Británii
pravděpodobně neprojde. Jen z hlediska možného posuzování, výkonu, kontroly,
prostě celého správního mechanismu, který by se musel vytvořit, je to je to
zcela fantasmagorická myšlenka. Demokracie nedisponuje aparátem podobným
gestapu a těžko si představit, že bude stávající sociální a zdravotnické
struktury nutit, aby se jako gestapo chovaly.
Z etického hlediska je ovšem nutné se tímto politickým
požadavkem zaobírat, jakkoliv může vypadat bláznivý a nesmyslný. Je děsivým
příkladem asociálnosti, stavu, v němž bohatá vládnoucí struktura deklaruje
snahu o redefinici lidských práv, odstupňovaných podle sociální a ekonomické
situace, ve které se člověk nachází. Nejde už jen o nepochopení chudoby či jiné těžké
sociální situace, o to že podobný sociálně patologický pohled na společnost
zcela převrací kauzalitu chudoby a vytváří z obětí viníky. Jde ještě dál a
požaduje, aby chudí byli za svou domnělou vinu potrestání tím, že jim bude
odebrána část práv spojených se svobodným rozhodováním a jednáním.
Požadavek takového charakteru, pokud by byl skutečně politicky
realizován, by velkou část lidí uvrhl do faktického nevolnictví, v němž svobodu
vyměňují za to, že společnost bude tolerovat jejich existenci. Představa toho,
že budu ponechán na pospas osudu v okamžiku, kdy přijdu o práci a někdo mě
prohlásí za alkoholika, protože často piju víno, je zcela bizarní. Jakákoliv
taková restrikce (a tyto nikdy nechodí samy) vede k vytváření podvědomého
strachu a k pěstování nesvobodné identity lidí, jejichž primární potřebou je
vyhýbat se trestu za to, že se ocitnou ve specifické sociální situaci. Taková
atmosféra napomáhá vydírání jednotlivců a tlumení sociálního vzdoru.
Existuje přitom spousta vynalézavých způsobů, jak
"optimalizovat" rozpočty tím, že lidi odkázané na sociální pomoc
ponížíme. Jistě by společnost ušetřila, pokud by nezaměstnaní žili po větších
skupinách na jednom místě. Dlouhodobě nezaměstnané ženy by bylo možné
sterilizovat, svobodné matky by mohly být nuceny najít si partnera. Vždyť
třeba podle někdejšího
vyjádření Miroslava Macka, českého „příbuzného“ britských konzervativců,
jsou svobodné matky za svou situaci samy zodpovědné a stát by je neměl
podporovat. Principiálně jde vždy o totéž, jen míra perzekuce a omezování
lidských práv se liší. Klíčové je, dojde-li k jejich prolomení. Míra jejich
únosnosti je plovoucí, plave na vrtkavých a těžko predikovatelných náladách
společnosti, s nimiž lze velmi dobře manipulovat.
Společnost musí nutně hledat modus operandi pro řešení složitých
otázek, jako je nezaměstnanost. Rozhodně nejde jen o podporu státu, jde i o to,
jak přimět k odpovědnosti za řešení své situace samotné nezaměstnané, zachování
pracovních návyků a zdravého přístupu k životu. Je velmi pravděpodobné, že
budoucí vývoj tuto otázku učiní ještě důležitější, jelikož vzhledem k
technologickému pokroku reálně hrozí masivní automatizace produkčních procesů a
tedy nepotřebnost lidské práce. A nejen té manuální. Podle mého nejlepšího
přesvědčení je to ale možné jen prostřednictvím hlubokých změn v oblasti
vzdělávání a výchovy a zároveň za předpokladu, že společnost připustí nevykořenitelnost
jevů, jako je obezita či závislost, připustí nutnost trvalé solidarity a
otevřené diskuse o redistribuci bohatství, které společnost generuje. Sociální
darwinismus je slepá cesta, jak prokázalo 20. století. Nelze jeho propagátory
nutit k tomu, aby se dovzdělali, je ale nutné jim jejich nevzdělanost a z ní
vyplývající asociálnost trvale připomínat. Ostatně jsem zvědav, který
z maloměstských inženýrů či inženýrek (terminus technicus, pozn. autora) české
politiky jako první přijde s podobným nápadem…
Vytisknout