16. 2. 2015
Co to máme za ústavu, že si soudci a poslanci rozhodují o svých platech sami? Jediným omezením je vztek veřejnosti. To se už naprosto vytratil princip, že odměna má být za práci a tu musí posuzovat ten, pro kterého je práce vykonána? Takto si sami o sobě rozhodovali jen feudálové a to ještě ne všichni, píše Vlastimil Podracký.
Vztek veřejnosti je velmi nebezpečný. Každá svévole na úkor státních financí vede lidi k dalšímu vnitřnímu „odloučení“ od společnosti, k nezájmu, k emotivním reakcím a sobectví. Kdo se bude za takových okolností snažit dělat nezištnou práci pro společnost? Na jedné straně někdo vytvoří prostředky a na druhé mu je rozeberou nepřiměřeně vysokými nároky mafie soudců, advokátů, exekutorů, nedotknutelných státních úředníků. Klasik říká: „Když se vytratí úcta, život se pohybuje jen mezi otroctvím a rebelií…“.
Jakápak úcta k instituci, která se chová jako zloděj. Když má příležitost, nahrabe si co nejvíce. Pokud taková instituce má i určitou moc, zakonzervuje si svoje nezasloužené příjmy, aby jí zůstaly trvale. To už ovšem vyžaduje určitou nekontrolovanou moc a ta nezbytně vede k ujařmení těch, kteří prostředky vytváří. K otroctví není daleko. Otroctví je vlastně jakási trvalá a institucemi podpořená zlodějina.
Neustálý tlak mafií je zaměřen na získání nekontrolované moci a výhod. Poslední z nich je prostřednictvím služebního zákona. Podle něj už budou úředníci nevyměnitelní. Tlak veřejnosti na ně bude minimální. Také si budou určovat platy jako soudci?
K odstranění jakéhokoliv otroctví může pomoci pouze zákon. Klasik říká: „Zákon chrání slabého, aby si mocný nemohl dovolit vše“. Kde je takový zákon? Nějaké mafie prosazují svoje zájmy. Mafie ovládne politickou stranu, nejlépe známou a zavedenou, a potom jde jen o to v parlamentu se domluvit s jinými mafiemi na rozdělení zisku.
Na první pohled to vypadá jako špatný systém dávající příliš mnoho pravomoci stranám. Ve skutečnosti je to jinak: ve společnosti, ve které se vytratila úcta, nebude žádný systém dobře fungovat.
Zbožňování lidu vede k populismu. Lid volí ty, kteří mu slíbí nějaké materiální výhody. Pokud socialisté jen slibují, je to zase jen populismus mající za účel získat hlasy a tím vládu pro určité lidi. Lid není moudrý a nikdy nebude. Aby lid tvořil sám zákony, aby rozhodoval o svých věcech s nadhledem a dokonce i dočasně proti svým momentálním zájmům ve prospěch budoucnosti, není možné; to lid nikdy neudělá.
Populismus dává do rukou lidu nekontrolovanou moc, kterou zase jen zneužije pro svůj momentální prospěch. Ten, kdo na to doplatí, se obvykle ještě nenarodil nebo je to příroda nebo je to nějaká menšinová skupina, třeba bohatí židé. Prostě ti, kteří se nemohou bránit. V podstatě se lid chová stejně jako každá jiná mafie, je to mafie v současnosti žijících občanů. I taková mafie se chová jako mafie a důsledky mohou být ještě horší než v případě mafií malých skupin lidí. Obrovské státní dluhy, které můžeme vidět především v těch zemích, které mají nezodpovědný lid, nadělal lid. Nadělaly je populistické vlády, protože slibovaly blahobyt na dluh, půjčky jednak rozdaly lidem, jednak rozkradly. Tyto vlády volil nemoudrý lid.
Je omyl, že to může napravit nějaká přímá volba, nějaké přímé rozhodování lidu. Referenda mohou být jen tam, kde je odpovědnost za takovou volbu, kde lidé na své kůži poznají své špatné rozhodnutí, aby se poučili a příště rozhodovali správně. To může být za určitých okolností pouze v samosprávných obcích. Lidé si potom řídí svůj rozsah věcí sami. Sice se u toho obvykle poperou, ale to už je jejich věc (zkušenosti s takovými místními referendy má autor dostatečné). Lidé nemohou řídit stát přímo, protože není zpětná vazba, ten kdo špatně rozhodne na to obvykle přímo nedoplatí. Populismus by se jen prohloubil. Klanět se nelze žádné modle, ani modle lidu.
Lid by snad mohl být alespoň tak moudrý, aby si zvolil moudré zástupce. Jiný způsob uplatnit moudrost není. Lid přece nemůže znát všechny podrobnosti záležitostí, o kterých má rozhodovat. Většina lidí toho moc nezná, pracující nemají čas se politice věnovat, nepracující potom rozhodují a hlasují pro své výhody. Tak se jenom uplatní vůle příživníků. Tak nastává otroctví - donutit ty, kteří vytváří prostředky (typický je požadavek socialistů na zvýšení daní a různých poplatků) platit.
Všechny moudré vlády, tedy takové, které viděly do budoucnosti a řídily společnost nadčasově, tedy tak, aby současná generace neřešila problémy na úkor budoucnosti, byly zvoleny v „moudrých stranách“. To jsou strany, které mají dostatek členů (dejme tomu 100 tisíc členů a více), kteří dokážou vybrat dostatek peněz na svůj provoz bez sponzorů. Existence stran vylučuje rozhodování náladového a neznalého davu složeného z neangažovaných lidí snadno ovlivnitelných propagandou a davovými křiklouny a zdůrazňuje úlohu angažovaných, pracujících a morálně orientovaných straníků. Stranící ve velké straně nemají naději na nějaké výhody, platí příspěvky a nikdo jim nic za to nedá, naopak chce práci. To už samo o sobě znamená, že tito lidé vidí věci s nadhledem a nezávisle na svém prospěchu. Většinou to bývali příslušníci střední třídy a inteligence. Ti potom rozhodují o programu a o lidech na kandidátkách.
Stranický systém je dnes v krizi především proto, že tito nezištně politicky pracující lidé chybí. Strany potom snadno ovládnou mafie bohatých prosazujících přes politiku svoje zájmy nebo ziskuchtivců, kteří mají cíl pouze si v politice vydělat a jsou ochotni za tím cílem spolupracovat s mafiemi. Tento stav je dán obecným sobectvím, individualismem a absencí kolektivních ctností. Prostě lid je sám o sobě málo morální. Pokud existují morální jednotlivci, neví, co chtějí, jsou ve vleku různých ideologií a falešných představ. Poslední relativně kvalitní politici vzešli z protikomunistického odboje nebo vůbec mají kořeny v období komunistického režimu. Takoví, kteří by podobným způsobem pokračovali, nejsou. Iniciativy snažící se změnit systém voleb mi připadají jako ti, kteří vyhodí do šrotu auto, protože má prasklou pneumatiku.
Cílem je vybrat moudré představitele a vytvořit moudrý program, který se potom realizuje v zákonodárné iniciativě. Na prvním místě výběru osobností musí být úcta. Úcta k moudrosti těch, kteří jsou zvoleni, a úcta k zákonu; nejprve úcta k programu stany. To ovšem vyžaduje angažovanost dostatečného množství lidí. Chyba, která se v současnosti uplatňuje, je nedostatek vlastenectví a občanské sounáležitosti projevitelné aktivně v politické práci; nedostatek aktivních členů stran. Strany pod 100 000 aktivních členů nemají význam. Bez těchto hodnot a aktivity nelze vytvořit funkční společnost a nic tomu nepomůže.
Na začátku veškeré legislativní práce musí být ústava respektující přirozené principy (viz www. nadcasovy-humanismus.cz ). Není možné, aby měl někdo nekontrolovatelnou moc, zvláště nad svými platy (což je jen snadno viditelný a docela směšný případ). Existují přece principy, které nám říkají, jak se lidé přirozeně chovají a jaká je tedy nutnost kontroly a mechanismů zpětné vazby lidu tak, aby lid volil a kontroloval své zástupce, nikoliv přímo vládl. Každá práce nějakou dobu trvá a musí se hodnotit až je hotová, nelze nikomu do práce mluvit. Proto je zapotřebí deklarace cílů a program. Proto musí být jistá doba mezi volbami. Populistické sliby by měly být eliminovány dobrou prací uvnitř stran.
Potom není potřeba nevyměnitelných úředníků, poslanci a soudci mají svůj plat nastaven ústavou. Pokud se jim něco nelíbí, rozhoduje pouze ústavní soud.
Vytisknout23.10. 2015
Kolik peněz činí člověka šťastným? Doposud se uvádělo, že 75 tisíc amerických dolarů ročně platí za magickou hranici materiálního štěstí. Nový laureát Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton však tento úzus vyvrací.