Ekonomické války v plném proudu

6. 2. 2015 / Ilona Švihlíková

Globalizace byla dlouho spojována s liberální demokracií a především z pohledu liberálů chápána jako krásný svět vzájemné ekonomické propojenosti, při které obchod a investice budou dláždit cestu míru. Nic nemůže být dále od reality.

O mocenských souvislostech v globální ekonomice se u nás příliš nehovoří, protože by se musel zpět na scénu vytáhnout klíčový pojem: politická ekonomie.

U nás se ovšem tváříme, že tento pojem je spjat jen s dřívějším režimem, a v moderní ekonomii, plné zjednodušujících grafů a rovnic, nemá své místo. Ekonomie je ovšem politická vždy. Vždy je za ní nějaký poměr sil, instituce, struktury. Např. nic jako neutrální daňová struktura neexistuje a existovat nemůže. Dobře jsme to v přímém přenosu mohli sledovat i v ČR, při metodách a výsledcích privatizace. Již v polovině 90. let si velký český národohospodář Miloš Pick uvědomil obrovskou koncentraci ekonomické moci vyvolanou způsobem privatizace, kterou nazval nikdy nevoleným hospodářským politbyrem.

Hned po propuknutí krize roku 2008 se objevil pojem „měnová válka“, který byl značně frekventovaný v 30. letech minulého století. Tzv. kompetitivní devalvace neboli záměrné oslabování měny jsou stále takříkajíc v kurzu. Častý vítaný vedlejší efekt kvantitativního uvolňování má ovšem globálně velmi negativní dopady. Podporuje politiku zaměřenou na zvyšování exportu a tedy deflační tendence, které zmítají celým Západem. Ekonomická politika je nevyvážená a podobá se německým tendencím akumulovat přebytky obchodní bilance (cca trojnásobné ve srovnání s Čínou!), což globálně prostě nelze. Bohužel, přebytkové ekonomiky mají intenzivní problémy s pochopením základů ekonomie, a sice toho, že když má někdo kladnou obchodní bilanci, někdo zase musí mít zápornou. Jak výstižně popsal současný ministr Janis Varoufakis ve svém Globálním Minotaurovi, přebytky se musejí nějak recyklovat. Role tohoto Minotaura, který absorbuje exporty jiných zemí, je proto zrcadlovým obrazem strategie zaměřené na export. Aktuální hrozba je, že se snahy o oslabení měny projeví i na čínském yuanu, což by jen dále zvýraznilo obrovská rizika deflační ekonomiky v globálním měřítku. Zoufale absentuje pochopení toho, že globální ekonomika je provázaná (asymetricky ovšem), a že jednotlivý úkon vlád či centrálních bank musí mít nutně dopad na ostatní země. G20 po prvních slibných náznacích nefunguje a čím je situace horší a napjatější, tím více se země řídí dle hesla „košile bližší než kabát.“

Ropa sloužila jako geopolitická zbraň vždy. Koneckonců i OPEC vznikl jako nástroj boje proti jinému kartelu – Velké sedmičce. I když můžeme spekulovat, do jaké míry je OPEC ještě funkční (a osa Saúdská Arábie – Irán byla vždy napjatá), je nepopiratelné, že někteří členové OPEC, vedení právě Saúdskou Arábii začaly hrát minulý rok vysokou hru. OPEC není zdaleka tak neschopný, jak se někdy prezentuje. Saúdové se rozhodli, ve své terminologii „bránit tržní podíl“, a tím si to – opět jako by vedlejším efektem – vyřídit přes nízké ceny se zeměmi, se kterými mají spory. Na prvním místě Irán, ale také Rusko, které podporuje Sýrii. Saúdové spoléhají na to, že mají v rezervách okolo 800 mld.dolarů, vysoce represivní režim a relativně málo obyvatel, a že jsou schopni to několik měsíců „ustát.“ Dalším cílem byly alternativy ke konvenční ropě: od ropy hlubokomořské, po ropné písky (Kanada), a samozřejmě břidlice ve Spojených státech. Jak ukazuje aktuální vývoj, ceny kolem 50 dolarů za barel jsou pro řadu těchto polí smrtící. Kromě uzávěrky některých polí se také omezují investice do sektoru, což dává tušit opětovný nárůst cen. ZDE

Sankce jsou již z definice nástrojem obchodní, resp. ekonomické války. Jejich problém ovšem spočívá v tom, že sice dokáží ekonomicky poškodit ekonomiku (Kuba, Irán, i Rusko), ale jen velmi zřídka dokáží změnit politické chování sankcionované země. V propojené globální ekonomice jsou především u dříve poměrně intenzivních obchodních partnerů (EU – Rusko) vždy tak trochu postřelením vlastní nohy. Možná by představitele EU mohlo zajímat, že zatímco EU jako celek zaznamenává propad svého obchodu, obchod mezi USA a Ruskem se naopak zvýšil… ZDE

Mocenské poměry nejsou patrné jen na tocích kapitálu, ale také na institucích, jejichž úkolem je „chránit“ systém. O ratingových agenturách toho bylo již napsáno mnoho, ale velká trojka (Standard and Poors, Moodys, Fitch – se základnou v USA) si tentokrát posvítila na Rusko. Zcela aktuálně Standard and Poors snížila ruský rating (tzv. sovereign credit rating) na BB+, což už odpovídá statusu „junk“. Něco jako poselství: neinvestovat, země zbankrotuje každým dnem. To ovšem absolutně neodpovídá současné ruské situaci. Rusko ekonomické problémy bezesporu má, a to jak vyvolané kombinací sankcí mířící na přístup k finančním trhům, tak nízkými cenami ropy, ale projevují se zároveň dlouhodobé ruské problémy, o kterých jsem psala např. ZDE.

Rusko je paradoxně podinvestované a podkapitalizované a současné problémy jen zvýrazňují nevhodnost liberálního modelu pro zemi jako je Rusko. To ale neznamená, že je Rusko krok od roku 1998. Je v jiné situaci nejen s ohledem na stav země (morálně), ale také výší devizových rezerv a suverénních fondů.

Není divu, že zareagovala čínská ratingová agentua Dagong, která naopak Rusko hodnotí „A“, výhled stabilní. Ředitel této agentury přímo řekl, že snížení ratingu Rusku těmito americkými agenturami je politicky motivováno. ZDE

Doplním ještě, že rating na úroveň BB+ („junk“) byl dále snížen firmám jako je Gazprom, Novatek, Rosněft, či VTB (a další banky). Doufejme, že ruským tvůrcům hospodářské politiky (nikoliv ovšem Kudrinovi!) konečně dojde, že mít dolarizovanou ekonomiku doprovázenou odlivy kapitálu ze země, není úplně ta nejlepší politika. ZDE

Rating vytváří velmi často sebesplňující se očekávání. Očekávání (předpověď) defaultu země vytváří podmínky pro její vznik. Je jistě možné kriticky nahlížet i na čínská vyjádření. Odhalují nicméně, že „hodnocení“ ratingových agentur (nebo různé žebříčky svobody podnikání, či konkurenceschopnosti) jsou mocenským a geopolitickým nástrojem, někdy doplněné i o možnost dobývat rentu přes vynucování „té správné hospodářské politiky.“

I proto je důležité, že rozvíjející se ekonomiky si toto konečně začaly uvědomovat, a plánují vytvoření vlastní ratingové agentury (poté, co byla ohlášena spolupráce Ruska a Číny v této oblasti). O objektivní analýzu situace už dávno nejde, jde o to mít v ruce páku pro prosazování vlastních zájmů. Neboť přes Západem ovládané struktury to prostě nepůjde, jak rozvíjející se země zjišťují.

Dalším příkladem vedené ekonomické války je Argentina a její „řešení“ dluhu. Postup supích fondů ve skupování částí veřejného dluhu tzv. za babku a následné vymáhání plné částky, bylo na příkladu Argentiny dotaženo k dokonalosti. Více ZDE

Pokud hovoříme o dluhu, nelze vynechat Řecko. I když je ho nyní mediálně všude plno, píšu tyto řádky ve chvíli, kdy se ECB rozhodla nové řecké vládě podříznout krk pěkně začerstva. ECB se rozhodla, údajně kvůli negativnímu ratingu (to těžko bude v řeckém případě novinka) neakceptovat řecké dluhopisy jako kolaterál (záruku) pro financování komerčních bank. V praxi to znamená, odříznutí řeckých bank od levného financování a přenechání odpovědnosti na řecké centrální bance. Jenže, Řecko je, bohužel, členem Eurozóny a řecká banka tak při vší dobré vůli nemůže plnit roli věřitele poslední instance. Jedná se tedy o krok, jak ukázat, že řecký lid si dovolil zkrátka moc, když si ve volbách svobodně vybral, že nemíní žít další dekády ve stagnaci doprovázenou nárůstem chudoby, epidemie HIV, tuberkulózy a vysokou nezaměstnaností. Oficiální argumentace nemůže nikoho zmýlit: „Přerušení programu uznávání kolaterálu je v souladu s pravidla eurosystému, protože nyní není možné počítat s úspěšným (!) dokončením revize programu.“ ZDE

Ano, toto jsou ty vyšší hodnoty evropské, potažmo západní, civilizace. Západ zkrátka nejlépe ví, co je demokracie a jak ji prosazovat… a má na to své struktury.

Výše uvedené nástroje jsou už poměrně explicitní. Ale již dlouho dochází k určité „soft“ verzi ekonomické války o udržení nadvlády Západu (především USA) a omezení manévrovacího prostoru pro rozvoj dalších zemí. Je to natolik významné téma, že mu UNCTAD věnoval značný prostor v poslední Trade and Development Report, z roku 2014. Existuje celá škála možností, jak upevnit koloniální postavení zpozdilých zemí (a naopak nadřazené postavení již vytvořených struktur). Od Washingtonského konsenzu a jeho aplikaci, po dohody o volném obchodu a investicích, které neberou záměrně v úvahu asymetrie (typicky NAFTA), po restriktivní úpravy ochrany duševního vlastnictví… nástrojů je velmi mnoho, mezi ty nejmocnější patří propojení struktur (finanční skupiny, supí fondy, ratingové agentury) a zdroje kapitálu – dolaru.

Rozvíjející se ekonomiky, i ty na periferii jádra (jako je Řecko, či ČR) mohly žít nějakou dobu v domnění ,že když se budou chovat dle pravidel, která stanovil a prosazuje někdo jiný, třebas jim to i prospěje. Tyto iluze byly rozbity na padrť. Nestačí ale jen vnímat rozvržení moci a struktur, které jsou klíčové pro pochopení každého systému. Zemím BRICS už došlo, že jejich dlouhodobý rozvoj nebude bez vlastních institucí (společné banky, měny, ratingové agentury atd.), pravidel možný. Nelze dlouhodobě vyhrávat na cizím hřišti. Nová řecká vláda se snaží struktury moci v rámci EU „opravit“, což ale musí neodvratně narazit na zájmy elity. Inteligentní systém umí opravit a omezit sám sebe. Obávám se ale, že eurozóna pod německým vlivem sebereflexi už ztratila.

Vytisknout