Česká republika Ukrajině vojenskými dodávkami nepomůže. Proč by o tom přesto měla uvažovat

6. 2. 2015 / Karel Dolejší

Ten nehovořil o žádné "linii NATO" v dané věci, jak Stropnický předstírá, ale prohlásil, že případné dodávky výzbroje jsou v kompetenci jednotlivých členských zemí. („Pokud se zbraní týče, NATO zbraně nemá. Takže to je na jednotlivých spojencích. Je to něco, čím se musí zabývat různí spojenci...") Stropnický naproti tomu předstírá, že ČR je vázána jakýmsi kolektivním postojem Aliance k vojenské podpoře Kyjeva, přičemž žádný takový kolektivní postoj neexistuje. Jednotlivé země NATO už Ukrajině zbraně nabídly, například Kanada či Itálie, jiné o tom vážně uvažují, například Polsko.

Česká republika se tedy může rozhodnout sama, respektive se každopádně sama rozhodne, aniž by jí kdokoliv cokoliv předepisoval. Je jen na ní, zda velký mezistátní konflikt v sousedství, v němž během bojů o Debalcevo došlo k největší evropské tankové bitvě od konce 2. světové války, bude považovat za věc, která se jí týká, nebo nedotýká.

Ministr zahraničí Zaorálek nabídl ještě jinou výmluvu než Stropnický ZDE. Podle něj by dodávky zbraní Ukrajině mohly "vyprovokovat" Rusko k eskalaci konfliktu a jedná se o "hru s ohněm". Takové výmluva ovšem není jen politováníhodná, jako tomu bylo u ministra obrany, ale je v podstatě žalostná, a to ze dvou důvodů.

Rusko již konflikt na Ukrajině dávno eskalovalo a dále eskaluje. Stahuje sem doslova všechny dostupné vojenské rezervy. Přesouvá sem dokonce i kontingent ze Střední Asie ZDE, povolává záložníky ZDE. Dělá si fakticky na území sousedního státu, co se mu zlíbí. Pokud bude Ukrajina dozbrojena, může samozřejmě Kreml eskalovat dále, ale i když dozbrojena nebude, neznamená to, že ruská eskalace stejně nebude pokračovat. Udržováním vojenské slabosti Kyjeva nelze získat žádné výhody, jen nevýhody. Protože v případě dodávky zbraní by musel agresor platit vyšší cenu, než pokud k dodávce nedojde.

Za druhé, Západ má notorické potíže se čtením Putina. Nedokáže stále odhadovat, oč mu přesně jde a co od něj čekat. Zaorálkovy výroky o "hře s ohněm" v sobě ale mají i ve zmíněném kontextu opravdu velkou dávku nechtěné komiky, protože "hra s ohněm" (brinkmanship) je přesně to, co Putin celou dobu vůči Západu uplatňuje. Počítá s tím, že západní politici jsou zbabělí a vystrašení (a oni jsou), bojí se rizik (a oni se opravdu velmi bojí), takže pokud se Rusko bude chovat jako jedna velká Severní Korea a neustále vyhrožovat strašnými a nepřiměřenými následky čehokoliv, co protistrana kdy učiní, nakonec dosáhne svého.

(Nový řecký ministr financí Janis Varufakis je mezinárodně uznávaným expertem na teorii her. Snad by mohl kolegovi Zaorálkovi poradit, jak se v dané oblasti solidně dovzdělat. Základní vhled do problematiky lze však získat například i ZDE.)

Otázka zní spíše jinak. Může stát s ozbrojenými silami v takovém stavu jako Česká republika hypoteticky vzato pomoci splnit potřeby, které mají ukrajinské ozbrojené síly čelící převaze ruských nepravidelných i pravidelných jednotek na Donbase?

K tomu je záhodno udělat si nejprve přehled o tom, jaké jsou v dané situaci potřeby ukrajinských obránců. Ty se týkají několika specifických oblastí. Moderních protitankových a protiletadlových zbraní schopných snížit převahu protivníka v obrněných vozidlech a případně letectvu, dále radarů schopných řídit kontrabaterijní palbu (naprostá většina ukrajinských ztrát je způsobena dělostřelectvem, podle některých odhadů protivník denně vystřílí na ukrajinské pozice až 150 tun munice), zařízení pro rádioelektronický boj, moderních kódovaných pojítek odolných vůči odposlechům a rušení, zdravotnického vybavení (úroveň zdravotní péče je zcela nedostatečná, mezi zraněním vojáka a odborným ošetřením či operací leží celé hodiny; výrazné snížení ztrát v moderních konfliktech během druhé poloviny 20. století a později přitom padá na vrub právě bezprecedentnímu zlepšení zdravotnického zabezpečení). Kromě toho všeho Ukrajina potřebuje munici, která jí dochází.

Česká republika nedisponuje žádnými většími zásobami moderních PTŘS či PLŘS, takže by je ani Ukrajině dodat nemohla. Moderních průzkumných pozemních dělostřeleckých radarů švédské provenience má také jen několik málo kusů a sotva se jich může vzdát. Dodávky pojítek, to je něco jiného, tyto prostředky se dokonce v České republice ještě vyrábějí a patrně by bylo možno uvažovat o jejich dodávce jiné zemi. Podobně zdravotnické vybavení. A ovšem, zásoby munice kompatibilní s ukrajinskými systémy by mohly být dodány rovněž. Přirozeně ovšem až po či alespoň souběžně s dodávkou kontrabaterijních radarů odjinud - a proti záruce, že dojde ke změně dosud používaných taktických postupů ukrajinské armády ve smyslu výrazného zpřesnění palby a dodržování zásady nevést palbu tam, kde nelze dostatečně rozlišit mezi vojenskými a civilními objekty. Pokud by ukrajinská strana takovou záruku neposkytla, těžko by si někdo mohl přát, aby na obytné domy v Donbasu padaly české granáty.

Čili toho, co by ČR vůbec mohla Ukrajině opravdu dodat, zase tolik není: S otazníkem pojítka, dále zdravotnický materiál a za určitých podmínek (zejména dělostřeleckou) munici.

Je zcela nesmyslné opakovat stále dokola mantru o diplomatickém řešení konfliktu na Ukrajině. Jediné, na co Putin doopravdy přistoupí, je úplná kontrola nad zahraniční, bezpečnostní a ekonomickou politikou Ukrajiny. To by mu dalo ve svých důsledcích možnost stejně tak komandovat i všechny ostatní sousedy v postsovětském prostoru. Diplomatické iniciativy, které Putinovi zmíněnou kontrolu neposkytnou, budou odkývány leda s úmyslem získat čas, rozdělit nesourodé protivníky, zmást je a dohodu opět podle vlastní úvahy ve vhodném okamžiku roztrhat.

Putin přehodil výhybku a je "na válečné stezce". Pokud mu Západ vystrašenou ústupností umožní zbavit se rychle ukrajinského problému, brzy vyvolá krizi někde jinde. Je si vědom toho, že politicky vzato nebude mít k územní expanzi nikdy tak vhodné podmínky, jako během dosluhování "chromé kachny" Baracka Obamy, který proti němu nikdy nepodnikne žádný skutečně silný tah - protože na to prostě odborně ani lidsky nemá. Putinovo okno příležitosti se začne přivírat s nástupem nové americké administrativy v roce 2017. Do té doby se nezastaví.

Česká vláda, ať už se vymlouvá jakkoliv, teď spolurozhoduje o tom, zda se problémy s Putinem odehrávají stále ještě na Ukrajině, nebo třeba v Moldavsku či Lotyšsku. Logické by bylo snažit se ruská vojska co nejdéle vázat právě na Ukrajině, i kdyby českým politikům bylo dočista jedno, jak to s Ukrajinou nakonec dopadne. (A kdo ví, třeba jim to jedno je. Zatím se chovají tak, jakoby jim na osudu Ukrajiny vlastně vůbec nezáleželo.)

Pomoc v podobě dodávek vojenského vybavení nebo munice Kyjevu by mohla přispět minimálně k tomu, že se Putin ukrajinskou záležitostí zdrží déle, než když bude Kyjev kvůli strachu a zbabělosti svých západních "přátel" přinucen ke kapitulaci.

Vytisknout