Historický způsob myšlení a racionalita

9. 12. 2014 / Boris Cvek

Kdysi jsem se pod vlivem Popperovy Logiky vědeckého zkoumání domníval, že historie nemůže být v plném smyslu vědou, neboť se zabývá – na rozdíl od věd přírodních – událostmi, které nejsou opakovatelné. Experiment stojí na tom, že ho můžete poměrně přesně zopakovat, dějiny opakovat nejdou přinejmenším ve dvou ohledech: nemáme je ve své moci (nejsou v naší laboratoři) a nemůžeme se v nich vracet.

Později jsem pochopil, že všechny teorie přírodních věd jsou unikátní historické události, že nejde zopakovat vznik Newtonovy teorie ani její vyvrácení, ba že této teorii lidé v různých dějinných situacích rozumí různě. Heisenberg ve své knize Fyzika a filozofie cituji geniální postřeh von Weizsäckera: příroda byla dříve než člověk, ale člověk dříve než přírodověda. Přírodověda je produkt lidské činnosti v dějinách. Teoretický popis světa se zdá přehledný a zákonitý (v učebnicovém pojetí, určeném k indoktrinaci), jeho samotný vznik, trvání a zánik jsou však plné paradoxů, jsou „příliš lidské“, jak by řekl Nietzsche. Max von Laue ve svých Dějinách fyziky např. poznamenává:

„Zábavnou ukázkou toho, jak ohromné úctě se těšily Newtonovy myšlenky, je skutečnost, že věda 18. Století odkazovala meteority do říše bajek, ač tu o nich byla četná svědectvím již od šerého dávnověku. Newtonovi následovníci si nemohli dobře srovnat chaotické padání kamenů a železa z „nebe“ s kosmickým pořádkem, který Mistr objevil.“

Historické myšlení je tedy, domnívám se dnes, mnohem racionálnější než dokonalé teorie, pokud racionalita musí nějak reflektovat to, že člověk byl dříve než produkty jeho myšlení. Je velkou chybou, že za racionální se často považuje přístup, který dedukuje něco z teorií, z říší našich přesvědčení a idejí, z našich přání a inklinací a považuje to díky onomu deduktivnímu kroku za reálnější, než je paradoxnost, nevypočitatelnost, komplikovanost dějin.

To, co považujeme za racionální, samozřejmé, intuitivní je dané historickou situací, ve které žijeme, přesto máme potřebu – emocionální – poměřovat tím i jiné historické situace. Měli bychom to ale spíše dělat jako zoologové: na první pohled bizarní nebo odporné jednání může mít v dané situovanosti svou logiku a smysl. Neuvažuji takto proto, abych popřel morálku. Ano, dějiny a příroda nemají žádné věčné, objektivní hodnoty, ale požadavek na věčné, objektivní hodnoty je ve své podstatě totalitní, nemorální, zrůdný. Má-li být láska k bližnímu tou hlavní hodnotou, největší zločin proti bližnímu je ignorovat jeho konkrétní, historickou situaci. To, jak přicházíme ke svým obrazům světa nebo ke svým způsobům zacházení se světem nebo ke svým emocím, to nás přesahuje a nás tvoří mnohem více než to, jak do toho můžeme vstoupit my sami.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.12. 2014