Lidově o cizí České národní bance a naší budoucnosti

17. 10. 2014 / Josef Mrázek

Tak, například, pokud jde o českou korunu, Rada České národní banky se vloni v listopadu těsným poměrem 4:3 rozhodla, že ji skokově znehodnotí a nadlouho zabrání jejímu posilování. Byla to zlomová věc, byl zničen výsledek velmi pomalého zlepšování, stav byl vrácen daleko zpět a směřování k důstojnějšímu postavení republiky bylo zastaveno zcela. Za nevhodné to označili i přední odborníci. Bylo potřeba se s pozadím tohoto případu blíže seznámit a případně najít způsob, jak svévoli ČNB čelit, ale neudělalo se nic.

Protože jde o zásah Národní banky ČR do života všech občanů, toto pojednání je uzpůsobeno pro cílovou skupinu neodborníků. Číst to mohou i odborníci, ale měli by se s lidovým způsobem výkladu smířit. Klasickým odborníkům, kteří svému oboru rozumějí a umějí udělat, co je potřeba, to asi vadit nebude, a ti, kteří jen mají nějaký papír, nebo funkci, a na základě toho je media zvou, aby nám kázali, tak ti ať prominou.. My, obyčejní lidé, víme, že je nesmíme kritizovat, protože tomu nerozumíme. Rozumět tomu (to je jedno čemu) nemůžeme, protože nejsme odborníci a ani neznáme odborný jazyk, který místy obsahuje některá jen zdánlivě česká slova, ta ovšem zde mají význam neodborníkem netušený. Dovolávat se logiky a selského rozumu, se jaksi nesluší.

Za těchto okolností přirozeně nemůžeme "odborně" chápat ani nedávné opatření ČNB, a to svádí prosté občany k tomu, aby toto opatření považovali za hovadinu a vyjadřovali se o tak významném orgánu, jakým je Rada ČNB, bez náležité úcty. A protože je ošklivé nadávat bez hlubšího pochopení, tak se pokusme aspoň o lidový výklad toho, co se vlastně stalo. Snad nám ukáže, zda jsme rozhořčeni spravedlivě.

Aby se nějak vyjádřil více či méně zasloužený větší či menší nárok jednotlivých občanů zmocňovat se hmotných i nehmotných statků a služeb, byly vynalezeny peníze a všechno má nějakou, jimi vyjádřenou cenu. V ustáleném stavu, o jehož stabilitu má podle zákona ČNB dbát, jsou ceny takové, aby požadavky držitelů peněz byly správně uspokojovány, aby se právě za tu cenu dalo příslušné zboží nebo služba opravdu koupit. Tak je to i v jiných státech, i když případně používají jinou měnu. Ta by se v ideálním případě měla směňovat tak, aby se za vyměněné peníze dalo zakoupit totéž, co za nevyměněné. Není-li to tak, říká se, že chybí parita kupní síly.

Tak třeba v případě české koruny ve vztahu k euru, viz výroční zprávy OECD, je koruna trvale podhodnocená, směnný kurs je horší, než kurs stejné kupní síly. Aby se to srovnalo, měla by koruna posilovat, ale vážné chyby naší hospodářské politiky, viz ZDE, způsobily, že se to ani za více než dvacet let dost nepovedlo a tak jsme během té doby přišli i jen v zahraničním obchodu o hodnoty v řádu tisíců miliard korun, jak dále na základě údajů Českého statistického úřadu uvidíme.

Například, během roku 1996 jsme vyvezli zboží a poskytli služby, které měly v ČR hodnotu 1570 miliard korun. Po proúčtování v tehdejším kursu koruny k cizím měnám a utracení výtěžku v cizině, jsme za to dostali jen zboží a služby v hodnotě 603 miliardy korun, ale tehdejší dovoz měl hodnotu 754 miliardy korun. Proto jsme za hodnotu 151 miliard Kč museli s ohledem na tehdejší poměr směnného kursu a kursu stejné kupní síly ve výši 2.60 zaplatit dalších 393 miliard Kč. Celková ztráta vlivem rozdílu kursů byla tedy v roce 1996 1206 miliard Kč. Podobně to pokračovalo i dále. V roce 2012 měl, ještě bez vlivu zásahu ČNB, vývoz v hodnotu 4610 miliard korun, ale za získané devizy jsme mohli koupit zboží v hodnotě jen zhruba 3200 miliard korun. Rozdíl kursů způsobil ztrátu 1410 miliard korun. Poměr směnného kursu české koruny a kursu stejné kupní síly se (podle údajů ČSÚ) během 16 let zlepšil z hodnoty 2.60 na hodnotu 1.44. Český statistický úřad ovšem tyto hodnoty stanovil pro skupinu evropských států, pro Německo a Rakousko by šlo o vyšší hodnoty.

Když se podle zpráv ČSÚ vyhodnotí i ostatní léta, ukáže se, že neviditelná ztráta (neviditelná, protože bilance zahraničního obchodu je z větší části vyrovnávána tím, že se vyváží větší hodnota, než dováží) zahraničním obchodováním během posledních 20 let obnáší zhruba 26 000 miliard korun. Jde o hrubý odhad, protože samo stanovení poměru mezi směnným kursem a kursem stejné kupní síly je obtížné. Záleží na skladbě zahraničního obchodu a na tom, kam se vyváží a odkud dováží. Avšak ani chyba desítek procent (která navíc může být v obou směrech) nemění nic na tom, že rozdíl obou kursů způsobuje ztráty o řád větší, než schodek státního rozpočtu v posledních letech (v průměru to bylo asi 100 miliard Kč ročně). Překvapivě i ztráty odcházením dividend do zahraničí, v řádu stovek miliard Kč ročně, jsou proti kursovým ztrátám relativně malé a rovněž tak to, co chybí vlivem nedostatečného zdanění příjmů. Také celkový státní dluh, který v roce 2013 dosáhl 1683 miliard korun se ve srovnání se ztrátami zahraničním obchodováním zdá malým. Velmi vážné je, že jsme během nezodpovědného vedení státu přišli o podstatnou část národního majetku a zdrojů státních příjmů. Při prosazování proexportní politiky nikdo z vládnoucích politiků neuváděl, že se tím dále zvětšují tak obrovské ztráty. Dříve vyspělý průmyslový a potravinářsky soběstačný stát se stal upadající novodobou kolonií, jak to znamenitě popsala Ilona Švihlíková v článku ZDE.

Stát byl vykrádán a likvidován, aniž by se tomu věnovala potřebná pozornost. Bylo to způsobeno také tím, že zničující následky zběsilé a kradení maskující privatizace se začaly projevovat s určitým zpožděním a pokud někdo katastrofání podstatě národohospodářství zavedeného v období klausismu rozuměl, byl umlčen.

Když už nebylo čím dorovnávat státní rozpočet, protože byl rozkraden a prošustrován národní majetek a omezování příjmů obyvatelstva se nedalo dále stupňovat, začal růst státní dluh. Dvacet dva let nikdo z tak zvaných odpovědných politiků chyb v hospodaření státu nedbal a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti. Byli to dlouho stejní lidé, úpadek národního hospodářství ještě podpořili násobně nižší cenou práce, setrvali v přílišné orientaci na vývoz při nebezpečné specializaci a ztrátě univerzality národního hospodářství a navíc budoucnost ohrozili devastací školství.

Právě příliš nízká cena práce, viz ZDE, a velký rozdíl mezi směnným kursem, a kursem stejné kupní síly v případě obchodů s většinou našich obchodních partnerů, ochuzoval naše občany dlouhodobě, skrytě a zákeřně. Posilování koruny tento problém zmenšovalo. Když se však kursové poměry začaly trochu zlepšovat a náš stát jako dojná kráva přece jen začínal pro zahraničí o něco méně dojit, vymyslela Rada ČNB opatření, které nás zase srazilo o pěkný kus zpátky. Vymysleli to dobře, bohužel ne pro náš stát, kterému by měli sloužit, ale pro zahraničí. Jednali přitom v rozporu se zákonem o České národní bance a pan prezident by je za to mohl aspoň odvolat z funkcí, viz ZDE, ale zatím tak neučinil. Zákon to umožňuje jen jemu. Je však málo pravděpodobné že jednali jen z hlouposti. A to jsme u otázky, jaká motivace vedla čtyři ze sedmi členů Rady ČNB k rozhodnutí, které označme jako nešťastné, abychom se vyhnuli potížím kvůli výstižnějším termínům. Jde zejména o to, že zdůvodnění, které Rada ČNB uvedla a potom po poukazech na jeho nesmyslnost měnila, nelze uznat za nic pro Radu ČNB příznivějšího, než doklad její nekompetence.

Avšak zamysleme se ještě nad zajímavými čísly. Rada ČNB se přihlásila k záměru oslabit kurs o 7%, neboli připravit kde koho, například mne, o 7% příjmů, případných úspor a podobně a výtěžek někomu přihrát. Zde bych chápal 7% jako u byznysmanů přirozenou volbu, neboť u nich platí, že do operace, která slibuje vývar aspoň 7% je dobré se pustit. A proč se rozhodli natisknout právě 220 miliard korun a stačilo to? Věděli, že roční objem zahraničních nákupů je v ČR zhruba 3200 miliard korun a tak ohlásili přidání 7% z 3200 miliard korun do oběhu a současně slíbili, že to je opatření předpokládaného trvání asi jeden rok. Později se dali slyšet, že to bude i déle, a že budou dále intervenovat. Znehodnocení koruny se potom ještě zvětšilo na více než 10%, zejména proti stavu, který by koruna měla bez intervence -- měla totiž přirozenou tendenci posilovat. Kdo by takto vnucované výhody nebral?

Jak ale pustila ČNB těch 220 miliard korun do oběhu? Zdá se, že za ně "koupila" problematické dluhopisy a jejich původní držitel získané ničím nepodložené koruny uplatnil na trhu a znehodnotil tak českou korunu, jak bylo plánováno.

Cena práce i úroveň důchodů nadále a ještě více zaostává, naopak do ciziny odchází ještě větší část národního důchodu. Po vražedném zákroku ČNB musíme k roční kursové ztrátě, například, 1410 miliard korun, přidat dalších asi 300 miliard ztracených zhoršením kursu koruny. Pro velmi hrubou ilustraci: na čtyřčlennou rodinu potom připadá ztráta 47 + 10 = 57 tisíc korun měsíčně. To by přibližně zdvojnásobilo průměrnou mzdu v republice na úroveň vyspělých států. Toho se, pochopitelně, nedá po předchozím vývoji hned tak dosáhnout a ani by to neznamenalo zdvojnásobení kupní síly, protože kupní sílu ovlivňuje také vývoj cen a kursů. Ale vysvětluje to, kde jsme a proč tam jsme a kam je třeba směřovat.

Je zbytečné se vymlouvat, že to a ono je trochu jinak a že to nemůže být lepší. To budou říkat ti, kteří za současný stav odpovídají. My se teď musíme rozhodnout pro nápravu a musíme vybrat ty, kteří nás k ní povedou. Zatím jsme pořád vybírali špatně. Je nutné zavést jiný způsob politiky, především nový způsob voleb. Tak získáme zastupitele, kteří by s potřebnou rozhodností schválili zákony nutné k nápravě a byli odvolatelní, kdyby selhali a dali se koupit. Takový volební model je popsán, například, v kapitole o novém způsobu voleb v článku ZDE. Právě proběhlé komunální volby se uskutečnily podle zákona, který obsahuje jen zdánlivě lepší možnost výběru zastupitelů. Chybí tam všechno podstatné.

Vytisknout