Volyňský román -- VIII. část

15. 9. 2014 / Josef Brož

Padají kaštany. Probudily mne minulý týden uprostřed noci. Už nějaký čas ve mne tyto noční zvuky - společně s milostivým deštěm, který se snáší korunami stromů a zalévá jejich kořeny -- vedou k meditacím nad plynoucím časem. Prší, déšť tluče do otevřených okenic, i štěbetaví ptáci zmkli. Zavírám v hodině mezi psem a vlkem okna, začíná být už poslední dobou vlhko a chladno.

Serhej Mikula, jehož předkové zemřeli v sovětském gulagu, mi na facebooku napsal, že jeho bratranec zemřel na frontě. "Zítra ho budeme chovat," napsal.

Ten jeho výraz mi sevřel hrdlo, úzkost mi vstoupila dos srdce. Budou ho "chovat". Myslel tím samozřejmě ukládání do hrobu, pochovávání, celé tělo, jak se dělá v pravoslavné církvi po starém obyčeji. Na Serhejova bratrance se vztahovala Porošenkova mobilizace. Hrdinně padl za Ukrajinu. Někde u Luhansku? Čert ví...

Ofenzíva, kterou nový prezident Ukrajiny Petro Porošenko na východě zahájil proti: "separatistům, teroristům a proruským silám", jak zněly termíny za mého pobytu v této zemi ze všech médií, si vybírá svou krutou daň. Chovají se děti, pochovávají se mladí muži. A smrt se prý oznamuje vždy nejprve po telefonu.

V zahradě Valdštejnského paláce, kam vždy jednou za rok, tentokrát již posmé, přijedou české lidové soubory ze všech koutů světa, Serhej, pravidelný návštěvník, tentokrát nebyl. Byl to vždy právě on, jenž svým silným hlasem rozezpíval celý žitomírský soubor, a děvčata - Aňa, Emma, Rajsa, Jiřina, a samozřejmě pan Sláma s harmonikou -- se mohli prostě chytit. Některé ty jejich písně zpívali mladší.

Neslyšel jsem ale tu, co mám od nich nejradši: "Možná že jóóó, možná že nééé... možná, že se zejtra rozejdeme".

"Drahý Serheji, píši ti, bych ti řekl, že se modlím se za duši tvého bratrance, vím, že jeho duše byla čistá. Modlím se za tebe, a přimlouvám se ke všem andělům, aby vás dále provázeli. Je to těžké. Pozdravuji také Rajsu a Mílu, vím, že chtěli tolik do Prahy přijet. Nevím, proč nepřijeli, ale těší mne, když slyším, že tvá krásná dcera Jiřina se vdává. Po pohřbu má následovat svatba. Přátelsky -- Josef."

Byli tu ale sestry Snidevičovy -- Aňa i Emma. Byla tu i Aljona se svým mužem. "Letošního roku dostal festival o polovinu nižší rozpočet než loni," posteskla si mi organizátorka se sdružení Sedm paprsků Věra Doušová. Nebyly tu soubory, jako dříve, a to Brazílie, Kanaday, Velké Británie, Rumunska, Maďarska... Ubytovávali je letos po studentských kolejích a hostelech. "Sehnala jsem na jednoho ubytování i za dvě stovky," chlubí se paní Věra.

Ta bezohledná realita války se vkrádá jako lupič do životů těch lidí, kteří se před půlrokem odvážili napsat do Čech -- prezidentu, parlamentu a vládě -- aby laskavě posoudili jejich situaci, protože, jak stojí prvním dopisu "chceme žít se svými rodinami v klidu a míru, chceme v civilizované zemi vychovávat své děti, pracovat a žít". A potom přišla ta Emmina slova, jež znějí dnes doslova jako umíráček: "Bojíme se, že vzhledem k tomu, jak se den ode dne mění situace na Ukrajině, bude jakákoli prodleva možná fatální."

"Možná, že jóó, možná, že néé, možná, že se zejtra už nesejdeme..." zní refrén té písně.

A co na to tehdy řekli čeští ministři vnitra a zahraničí civilizované země -- jistí Lubomír Zaorálek a Milan Chovanec? Vzpomínáte? Nechce se mi dnes po tolika měsících ani jejich mrzká slova opakovat a zašpiňovat tyto stránky jejich mastnými slinami.

Paní Emma ví, že její neblahá předtucha se vyplnila, protože to "bylo ve vzduchu". "Každý den se u nás konají pohřby, umírají naši mladí muži, ano, je to tak, bohužel, odešli z Žiromíru," líčí, "a umírají tak znovu -- i volyňští Češi." Vzdychá. "Ale smrt si nevybírá, že?" Pracuje již nějaký čas jako lékařka na dvě směny v Česku v jedné nemocnici, kam se rozhodla nastoupit: výsledek tahanic s českými úřady v Kyjevě a částí české komunity. Ti mladí lidé, opakuje, mají ukrajinské pasy, víte?

Proč česká vláda nerozdala svým krajanům, kteří o to požádali, nějaké dokumenty? Jak to dělají Poláci, Němci nebo Izraelci? Proč jim rovnou nedala pasy, jako to dělají všude na světě Maďaři? Ministr zahraničí Zaorálek by se tím patrně přiřadil v Evropské unii k tolik kritizovanému fašizujícímu Maďarsku? Jděte se vycpat!

Vztahuje se na ně mibilzační povinnost, potvrzuje i předsedkyně českého spolu z Oděsy. "Bratři Karáskovi dostali již rozkaz," říká. Inu, bojují za tu svoju zemlju, byť mnoho z nich má ve svém srdci za tu svou zemi kdesi hluboko -- tu zem českou. Vzpomněl jsem znovu si na ta bolestná slova, jež mi to říkala doma Rajsa, když jsem s ní točil do Českého rozhlasu rozhovor. "Museli jsme vždy ukrývat svá srdce."

Nebyla tu Tamara. Ale možná, že byla někde na koncertu, nebo skládá právě verše, spí nebo lelkuje, nebo si čte dalšího Kunderu (poslal jsem ji Knihu smíchu a zapomnění v češtině). Třeba si jen tak do nebe promítá obrazy ze svého budoucího života, vždyť ona tak ráda sní -- svůj sen s otevřenýma očima.

Zpravodajství přináší denně děsivé infomace z míst, kam se nikdo nevydává s velkým odhodláním. Ukažte mi ty odhodlané. Běží i neověřené informace, že část ukrajinských branců se bouří. Nikdo vám to ale nepotvrdí, ani nevyvrátí. Ukrajinec Kolja, na kterého jsem nedávno narazil v hospodě, se mi svěřil, že mu za deset dní vyprší polské vízum, a že neví, co má dělat.

"Nechoču do vajny!" řekl mi odhodlaně. "Tak požádej o azyl -- někde... v Německu, třeba," vymýšlím. "Nechošu azyl, chci normálně žít," říká a neohrabaně hledá mince, aby si mohl dát jedno pivo.

Barmanka Marcelka ho zná. Ta se nenechá jen tak někým obalamutit. Počká si, až Kolja vytáhne konečně nějaké mince, a kasíruje ho předem. Významným pohledem mne varuje, jako kdyby říkala: "Jo, Kolja, to je známá firma. Podáš prst, a chce celou ruku."

"Nemáš cigáretky?" ptá se mne.

Navzdory varovným Marcelčiným pohledům cigarety kupuji. Ne že bych byl právě dvakrát bohatý, ale cigarety "slovanskému bratru" neodmítnu. Kolja děkuje, objednávám ještě jedno pivo. Koljova situace je bezvýchodná -- po několika locích se v něm ale probouzí odhodlání, a svou úzkost přetlouká heroickými řečmi, jak tedy za Ukrajinu padne, proti tomu ďáblovi Putinovi, co to všechno rozpoutal.

"Rozumíš, bratr protiv bratru!" opakuje trochu monotónně.

Ale já mu rozumím víc, než si myslí. I když ve válce jsem nebyl, rozumím těm, co si mají za pár dní obléknout uniformu, a bojovat za Čokoládového krále, jak se Porošenkovi říká. Kolja poznamená, že nebude bojovat za Porošenka, ale za svou zemi. Loučíme se, a nabízím mu cigaretu na rozloučenou. Bere i rovnou pět. "Kdybychom se už nevstretili," říká s úsměvem. Nemyslem to zle, byla to jen -- taková šutka, žertík prostě.

V té části konfliktem zmítané Ukrajiny nedobrovolně skončilo své životy na 300 cestujících dopravního letadla MH17, sestřeleného na Ukrajině pozemními silami. Spekulace nad tím, kdo to letadlo sestřelil -- byli to ti zlí, nebo ti hodní? - se objevilo mnoho, včetně úvahy o americké provokaci, ale dnes zanikají v dalších zprávách, a spekulace nahrazují různé druhy dalších dezinformací. Nevím, nejsem tam, a obávám se, že ti, co tam nyní jdou, a ti, co tam právě teď bojují, o tom možná budou jednou vyprávět -- pokud se vůbec někdy vrátí domů, že?

Nyní je ale čas příměří. Obraťme list... A prezident Vladimir Putin si telefonuje s Porošenkem. Ofenzíva separatistů u Mariupolu dovedla ukrajinského prezidenta konečně k racionální úvaze? Prezident Barack Obama se v Pobaltí kasal: Pomůžeme vám. Evropa složil složila svou novou komisi, a dál "stupňuje sankce". Proti Rusku. Promiňte, vážně, kdy začne vlastně to dělení Ukrajiny? Staví se již most na Krym? Kdy to konečně kancléřka Angela Merkelová (se svým předchůdcem Gerhardem Schröderem, co je Putinův "osobní přítel") konečně rozlouskne?

Vede se každý den dál, každý den ta propagandistická válka, jež nemá se zpravodajstvím příliš společného: malují se podoby ďáblů, jež za tou válkou stojí. Ale čokoládový král Porošenko dál prodává své cukrovinky -- válka neválka, i když se nechává fotografovat v uniformě. Co kdyby ta cukrátka do Ruska přestal posílat? Taková jakože nová sankce proti Rusku, co? Nebo už je snad neprodává? Rusové přece mají rádi sladkosti...

Píši tento díl, jak patrno z výše uvedeného, uprostřed víkendu Mezinárodního krajanského festivalu v Senátu Parlamentu České republiky, kde se sjeli -- slovy moderátora - "naši milí krajané", aby v krojích zazpívali lidové písně. Mají krásné kroje, vyšívané, suknice naškrobené. Na hlavách čepce, s mašlemi i bez, punčochy bílé i červené.

Anička z vesnice nedaleko Žitomíru byla patrně nejtklivější, když se sallou terrenou Valdštejnské zahrady nesl její vroucí hlas: "Ach není, není tu, co by mne těšilo / ach není, není tu, co mne těší." Po tváři ji stékala slza, hlas se jí trochu třál. Nad malostranskými kostely uprostřed této sešlosti se vyjímalo nebe téměř bez mráčku. Neviděl jsem v zahradách za celou sobotu jediného senátora, žádného politika, kromě senátora Tomáše Grulicha, co to měl všechno vlastně na povel. Třeba byli na Anglo American university den předtím. Nevím. Určitě nechyběli tam, kde se v programu píše, že budou "významné oosobnosti našeho politického života". Tam jsem nebyl. Ale zahrada byla po celou sobotu, kdy soubory vystupovaly, uzavřena z obou stran, vstup byl pouze na pozvánky (a pod bedlivým dohledem ostrahy). Bylo to tak trochu: Národ (krajanský) sobě.

Předseda Senátu Milan Štěch prý telefonicky vzkázal, že bude mít v zahradě o den později "akci s občany", a kdosi vtipně utrousil, že patrně nechtěl, aby mu někdo (turisté, co by sem snad náhodou vtrhli jako lítá zvěř?) den předtím... pošlapal trávníky. Jakási horlivá občanka, jež se mi nepředstavila, mne v jednu chvíli razantně upozornila, že se ani "nesmí chodit dál, než za kašnu, aby nás nevyhodili".

"A kdo to říkal?" otázal jsem se.

Točili jsme totiž nějakou chvilku před tím s Jakubem a Lenkou rozhovory se sestrami Snideničovými, zakladatelkami Spolku volyňských Čechů, a já si uvědomil, že to je vůbec poprvé, co Emmu vidím. Aňa mi v Žitomíru svěřili jejich fotografie, když byly ještě malé. Emma byla vždy ta menší. Dávám je sem. Odešli jsme potom na druhou stranu zahrady, až k jezírku, na něž se snášelo několik nahodilých kapek deště. Nakonec ale z těch několika málo obláčků nezapršelo. Paní ale chrlila věty jako fontána di Trevi.

"To je pokyn ze senátu, to nemůžete, ještě nás odtud vyhodí," chrlila.

Nechtěl jsem dělat problémy, třeba by mne ještě museli vyvádět v klepetech, a to by asi nebyla moc hezká podívaná. Paní Věra Doušová, jež tu je se svým manželem duší podniku, u toho nebyla, a nechtěl jsem na ni přenášet další stres, který jistě s organizací měla. Atmosféra byla jinak vlídná, byly tu nakonec přece jen české soubory z Ukrajiny, Chorvatska, Slovenska -- a také z Ruska, z Novorosijska.

Název toho města mi připomněl, že jako termín zaznívá často v komentářích českých znalců, kteří ho spojují se snahou prezidenta Vladimira Putina o vytvoření Novorrosie. Není to ale výmysl Putina, ale historická kapitola, snadno se to najít v několika jazycích.

V jednom z těch moravských krojů, mi jedna dívka z Novorosijska, jejíž prarodiče opravdu přišli z Čech (nevím, vlastně, proč mne to stále tolik překvapuje), jak mi potvrdila její matka,a ona mi připomněla Elišku (1932) ze slavného Muchova obrazu, jež jsem před několika lety viděl v Brně v Moravském muzeu ještě za kurately Marka Pokorného. Kdysi jsem o tom psal. Eliška ale byla prostovlasá, neměla na tom obrazu zdaleka tak krásný čepec jako tato dívka, jež se usmívala, občas také fotila ze stojanu, a hleděla na mne očima jako dvě moravské studánky.

Ano, jeden ze souborů se také jmenoval Studánka, další zase Vyšehrad... Nechal jsem si ji vyfotografovat i s její matkou. Aby byl vidět i ten čas...

Uplynulo již půl roku od chvíle, kdy se skupina volyňských Čechů obrátila na českou reprezentaci (prezidenta, vládu a parlament) s naléhavou žádosti o pomoc s repatriací. Prezident republiky Miloš Zeman dva dny předtím, a vlastně na počátku těch čtyř krajanských dní, si zavolal ministra vnitra Milana Chovance, aby mu uštědřil výchovnou lekci.

Tiskový odbor vydal ve čtvrtek 11. září v podvečer, zprávu že prezident Miloš Zeman se zajímal u ministra o osud volyňských Čechů.

Prohlášení ZDE:

"Prezident republiky Miloš Zeman přijal ve čtvrtek dne 11. září 2014 na Pražském hradě ministra vnitra České republiky Milana Chovance.Prezident republiky požádal ministra vnitra, aby vyšel vstříc požadavkům 40 rodin volyňských Čechů na repatriaci do České republiky, vzhledem k tomu, že pozice v současné Ukrajině jim neumožňuje plnohodnotný život. Prezident republiky zdůraznil, že stát je státem pouze tehdy, jestliže se dokáže postarat i o své zahraniční občany."

Mohl by to být vlastně happy end. Skoro jako v pohádce. Hodný prezident se zastal volyňských Čechů proti zlým a hanebným ministrům -- vyšel mi k tomu v sobotu komentář v Mladé frontě Dnes pod názvem Volyňský prezident -- ale já vím, že tohle zdaleka není konec. Je to vlastně paradoxně možná teprve začátek. Nový začátek nové cesty.

Senátor Tomáš Grulich před zahájením krajanského festivalu totiž správně naznačil, že ověřováním pravosti dokumentů se již nějaký čas zabývá jistý nejmenovaný expert na padělané listiny. Přímo na místě. Prý je na to chudák sám, takže to nejde moc rychle, jak by si jistě přál i Karel Kühnl, český pověřenec pro krajanské záležitosti, jenž rovněž nezavítal do Valdštejnské zahrady, aby se přišel alespoň podívat.

Možná měl stejně vytížený program, stejně jako prezident Zeman, který v sobotu na zámku v Lánech přijímal ministra zemědělství kvůli dumpingu potravin, jež ohrožují naše zemědělce, co čelí sankcím z Ruska.

Kolik bude nakonec těch rodin, co se budou chtít přestěhovat? Český velvyslanec Ivan Počuch, o němž jsme tu již psali, v Kyjevě jistě v těchto dnech nasává vzduch, aby správně ucítil, jaký vítr to právě vane z Prahy...

***

Prší, déšť stéká do kaluží, a Anička z Perlivky si nese odměnu z festivalu. Bude studovat v Čechách, vždy o tom snila.

"Děkuji mnohokrát," pípla té dámě z Anglo-american university, co jí předávala plastikový šek, do toho žlutého mikrofonu před arcibiskupským palácem.

Ano, dávaly se nakonec dárky (třeba broušené vázy), poté, se položily věnce u Otce Zakladatele a Osvoboditele, tatíčka Tomáše Garirrigua Masaryka, kde před věnci všichni zapěli, tu jeho "Ach synku, synku, doma-li jsi..." a nakonec se zazpívalo: "Ta naše písnička českáá, ta je tak hezkááá, tak hezkááá..."

Tahle Hašlerova skvělá vodrhovačka, není jen o kráse české písně, ale i tom, že národ může zahynout, když tu písničku - ztratí. Semkli se všichni na Hradčanském n áměstí kolem bělovousého harmonikáře, do takového malého kroužku, byl to téměř hlouček, bylo jich vlastně žalostně málo.

Mnoho štěstí, Aničko z Perlivky! A nezapomeň, prosím!

P. S. Před Toskánským palácem, když už se všichni zas jen znovu fotografovali, vysvětila nějaká průvodkyně překvapeným americkým turistům, že je tu asi nějaký "russian folkloric festival". Obrátil jsem se laskavě na tu průvodkyni slovy, nevím, jak mne to napadlo:

"Ne, tohle jsou poslední Češi! Žijí v zahraničí a mají rádi tuhle zem!"

(Pokračování příště)

Vytisknout