Postoj Guardianu k ruským vpádům na Ukrajinu

30. 8. 2014

Když spisovatel Andrej Kurkov naslouchal počátkem roku Vladimiru Putinovi na tiskové konferenci, jak slavnostně popírá, že ruští vojáci okupují část Krymu, poznamenal si stručně do deníku: "Lže snadno, používá humor". Ukrajinská krize byla od počátku charakteristická nestoudným lhaním ruského prezidenta a ruských představitelů v neuvěřitelném měřítku, často doprovázeným fádními vtipy.

Pan Putin pronáší velké lži, zatímco jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov běhá ve šlapacím kole podvodů, které se nikdy nezastaví. Včera fungoval jako obvykle, když odmítl zprávy, že ruské pravidelné jednotky bojují na Ukrajině, jako "dohady". Ani jednou, pokračoval s tváří hráče pokeru, "nám nebyla předložena fakta". Proč Evropa a Amerika do určité míry přijaly toto kličkování není až takovou záhadou.

Dokud jsme tyto výmluvy přijímali, zdálo se, že existuje šance, že pokud by bylo možno docílit přehodnocení intervence ze strany ruského prezidenta, stažení by šlo provést bez přílišné ztráty tváře. Jinak řečeno, pokud Rusové na Ukrajině nikdy nebyli, mohou se tam přestat vyskytovat bez trapného povyku. Tento týden to ale zašlo tak daleko, že taktika už není obhajitelná, ani ji nelze považovat za užitečnou.

Pouhé dva dny po rozhovorech s prezidentem Petrem Porošenkem v Minsku pan Putin vyslal na Ukrajinu podstatné dodatečné počty ruských vojáků. To není invaze v plném smyslu a prezident Obama měl pravdu, když byl ve své reakci poměrně opatrný. Ale zatímco předtím ruští vojáci přicházeli jako poradci a příslušníci nepravidelných oddílů, někteří z nich jsou nyní přítomni v rámci pravidelných jednotek. Není těžké domyslet si důvod. Povstalci na východní Ukrajině stáli před porážkou ukrajinskými vládními silami. Pan Putin už nemohl zvrátit rovnováhu "dobrovolníky" a jim podobnými, takže musel začít operovat otevřeněji. Jeho cílem může být přinutit Ukrajince k souhlasu s příměřím, které by zmrazilo konflikt a dovolilo povstaleckým enklávám neomezeně přežívat. Může si také přát obsadit území, které spojí Rusko s anektovaným Krymem.

Jedním nešťastným důsledkem už bylo zvýšení rétorických sázek na straně Ukrajiny a NATO. Ukrajinský premiér prohlásil, že požádá parlament, aby zvážil zrušení statutu země stojící mimo vojenské bloky, aby mohl vstoupit do NATO, zatímco Anders Rasmussen, generální tajemník aliance, prohlásil, že to může udělat. To je standardní linie NATO, avšak od počátku krize bylo považováno za málo vhodné, vhledem k ruskému cítění, tohle opakovat. Ukrajina také obnovuje povinnou vojenskou službu a ukrajinští představitelé naléhavě opakují žádosti o ekonomickou pomoc a jisté druhy nesmrtícího vojenského vybavení.

Pan Putin při jedné ze svých historických samomluv nasypal sůl do ukrajinské rány, když prohlásil, že má dojem, že Rusové a Ukrajinci jsou "prakticky jeden národ", a že vojenské tažení Kyjeva "smutně připomíná události druhé světové války, když němečtí fašističtí... okupanti obklíčili naše města". Ukrajinské ostřelování civilních oblastí musí být nepochybně odsouzeno, ale jinak Putinova historka, jako obyčejně, kulhá. Zapomněl, že Ukrajina v roce 1991 rozhodným způsobem odmítla unii, nebo i jen blízké spojení s Ruskem.

To vše přichází pouze pár dní před summitem NATO ve Walesu. To ukazuje, že na pana Putina nedělají dojem opatření NATO ohledně předběžného rozmístění vojenského vybavení ve Východní Evropě a rotace sil NATO v tomto prostoru, která jsou vzhledem k jeho cílům na Ukrajině irelevantní. NATO si nepřeje překročit hranici skutečné vojenské pomoci Ukrajině, tím méně pak udělat cokoliv dalšího. To dává panu Putinovi taktickou výhodu, ale poslední eskalace také proti němu staví Kyjev mnohem ostřeji, než dříve. Jak by to mohlo posloužit nějakému rozumnému účelu?

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.8. 2014