6. 8. 2014 / Jan Campbell
Pravil Mistr Ceng (jeden z žáků Konfucia): Hladká řeč a vtíravé chování jsou zřídka částí Dobra.
Zcela určitě nejsem prvním ani posledním, který tvrdí, že rozvíjející se konflikt ve světě, zástupně vedený USA-EU a Ruskou federací, má pravděpodobně tři řešení.
1) Ruská federace se stane staro-novým obrazem Ruské federace 90. let, kdy bude dovoleno jejím „vůdcům“ říkat jenom ANO, podepisovat nevypověditelné smlouvy se Západem, tj. s USA i v zastoupení EU a chór Alexandrovců se přejmenuje na Chor Post-Obamovců.
2) Ruská federace se rozloží na nespočetné množství autonomních demokratických a svobodných státečků a regionů, vše ve smyslu euroatlantického pojetí demokracie a svobody. Dobrolet se spořivými letouny Guflstream a podobný luxus pro bohaté začnou opět létat nad velikou Rusí, aby splnili to, co podepsali. (pozn. red.: Dceřinná společnost Aeroflotu, nízkonákladová společnost Dobrolet skončila s létáním dva měsíce od svého vzniku poté, co se stala jedním z terčů sankcí EU proti Rusku)
V obou případech by to znamenalo, že kostky, které vrhlo Euroatlantické společenství pod vedením USA na světový politicko-hospodářský stůl, jim přinesly vítězství. Nad Ruskou federací, jejími sousedy a blízkými a vzdálenějšími partnery. Západní design NWO by v takovém případě mohl konečně mít možnost ukázat, jak funguje bez východního napětí. Novodobé perpetum mobile by se tak mohlo zjevit pro ty, kteří mají kratší paměť.
Ale jedno ze starých přísloví také říká: Všechny dobré věci jsou tři, nebo Svatá Trojice. To třetí řešení, které se mi nabízí při čtení třetí kapitoly traktátu O umění válečném (Pozdní období jar a podzimů) Mistra Sun'c, vypadá zcela jinak, než nám oficiální sdělovací prostředky sugerují a politici namlouvají. Západní design NWO dostane nové šaty z Východu. Tam nejsou věci viděny jenom černo-bíle, jako u Obamových předchůdců a Obamy samého. I vkus je na Východě jiný než "u nás", na Západě. A mnohým se dokonce i líbí.
Vybojovat sto bitev a stokrát zvítězit není tudíž meta nejvyšší. Bez boje však nepřítele pokořit, toť v pravdě meta nejvyšší. Učí Mistr Sun a pokračuje: Znamenité, ba vrcholné umění válečné je proto potřít nepřítele důmyslem. Druhá pak je možnost udeřit na jeho spojence. Třetí dále východisko zbývá, na poli se s jeho houfy střetnouti. Poslední pak, praubohý věru způsob, vrhnouti se proti pevným jeho městům.
Německý ministr zahraničních věcí Steinmaier ohlásil k víkendu konec důvěry k Rusku a Putinovi. Jeho kolega z Ministerstva hospodářství, Gabriel, (pro ujasnění nikoliv arch-anděl), se rozhodl retrospektivně ukončit téměř již realizovanou stomilionovou euro smlouvu mezi Ruskou federací a společností Rheinmetall. Ta měla za úkol postavit nové vojenské cvičiště nedaleko od města Mulino, na Volze. Nehledě na skutečnost, že Německo udělalo velký krok za hranice sankcí, které se měly vztahovat na budoucí smlouvy, německá firma Rheinmetall bude s největší pravděpodobností čelit soudnímu jednání ohledně kompenzace. A tím chtěně – nechtěně dále zatěžovat mezinárodní obchodní právo euroatlantickým politickým odpadem.
V tu samou dobu obdržel americký ministr zahraničních věcí Kerry na své cesty po světě plného problémů nový zpěvník z recyklovaného amerického odpadu. Kerry začal pět mírumilovné písně jako při nedělní mši a začal se chovat podezřele slušně ke svému ruskému protějšku Lavrovovi.
Americký prezident Obama si dokonce našel čas pro The Economist a pro hlášení světu, že se necítí být zklamán charakterem vztahů k Rusku. Během pěrezagruzky měl prý on, Obama, velmi „produktivní vztah s prezidentem Medvěděvem.“ Jakou medvědí službu tím udělal svému příteli, si asi neuvědomil. Obama, jak jsem porozuměl interview, také pochopil, že dvouhlavý orel se dívá jednou hlavou na Západ a druhou na Východ. Přitom Obama zjistil, že se Putin těší velké popularitě doma, ale že venku Putin znepokojuje. Proto může být výsledkem silné napětí, které v dlouhodobé perspektivě může být nebezpečné nejenom samotnému Putinovi, ale i Rusku. Protože ale je Rusko nepředvídatelné a představuje negativní výzvy světovému míru, USA budou muset rozhodně reagovat. Musíme se ale snažit, aby se atomové zbraně nestaly předmětem mezinárodního sporu a jednání. Proto asi posílá Obama do Moskvy jako velvyslance, profesionála v přípravě revolucí, v diplomacii a idealizovaných zprávách domů, Johna Teffta. (Pozn. red.: John Tefft působil dříve jako velvyslanec Spojených států na Ukrajině (2009 – 2013), v Gruzii (2005 – 2009), a v Litvě (2000 - 2003). )
K tomu všemu ze svobodné Ameriky si Dick Cheney dokonce dovolil nazvat svého prezidenta a mírotvorce Obamu přezíravým zrádcem svobody. Světe, div se!
Ale světe, nediv se! Nový, před několika dny předložený zákon v USA má porodit novou státní informační agenturu USA. Hlas Ameriky se má věnovat především vnější politice, veřejné diplomacii a (dez)informaci. Prý něco podobného Golosu Rossiji. Rádio Svoboda, nebo jenom Svoboda (sesterská firma Svobodné Evropy, která už to nepotřebuje), se má věnovat svobodě tisku a práv v zemích nepřátelských k USA. Rození nové státní informační agentury USA připomíná kromě jiných událostí příchod na svět nového druhu informační války. Od Jižní Ameriky až po Donbass budeme slyšet více a více americký hlas. Nehledě na velkou chybu informačních teoretiků ohledně předpokladu, že vše, co bylo předmětem samizdatu v minulosti, bude řešeno rozšířením internetu a sociálních sítí (a po smrti USIA v roce 1999, která symbolizovala konec studené války), se jeví možnost tvrdit, že existuje zmrtvýchvstání. Ano, z mrtvých vstání. Tušil a cítil jsem to, ale teď to konečně vím.
Tuší to i švýcarský ministr zahraničních věcí. Ten byl opatrnější, co se týče sankcí a rušení stávajících smluv s Ruskou federací. Nic dobrého prý sankce nepřinesou. Smlouvy se mají dodržovat. Pacta sunt servanda. A spojil své odůvodnění s rolí Švýcarska při jednání v Minsku. Tam nastavili Rusku novou past před (prý) konečným urovnání problémů na Ukrajině.
Na Ukrajině ale mají své plány a pány. A na nikoho druhého se neohlížejí. Privátní armády oligarchů táhnou kupředu, nehledě na dezertování stovek vojáků-žoldnéřů a nehledě na pravdu: Poslední pak, praubohý věru způsob, vrhnouti se proti pevným jeho městům. Tak pravil Mistr Sun. S tichým souhlasem Obamy & Co. Porošenko mluví o míru a vede dále válku. Si vis pacem, para bellum.
O míru se mluví i ve Střední Asii. Tam ale začíná boj USA o Uzbekistán. USA a Německo se tam domlouvají s vládou Karimova o nové vojenské bázi u města Termez, na jihu republiky, hraničící jenom přes řeku s Afghánistánem. Jedna miliarda USD ročně má Karimovi udělat chuť na souhlas. Co tomu řekne Putin, nevím.
Také Ázerbajdžán a Arménie si přejí mír. Nedaří se jim ho ale zasadit, nehledě na subtropické podmínky a přání chudých občanů. I tady se nabízí další důvod ke krátkému spánku prezidenta Putina: Putin si totiž nemůže dovolit novou válku na Kavkaze. Tisková služba ministerstva obrany Ázerbájdžánu oznámila, že v noci 2. srpna na hranici s Arménií v oblasti Náhorního Karabachu byli zabiti čtyři ázerbájdžánští vojáci.
Sýrie dostane dárek k sedmdesátinám diplomatických vztahů s Ruskem. Bude to upevněný, zvětšený a moderně chráněný přístav Tartus, který bude moci obsluhovat největší ruské válečné lodě. Tartus se tak stane první námořní bází mimo Ruskou federaci.
Že by to přijal Obama jako přátelský akt vůči USA, nevím. Nelze totiž vyloučit vyzbrojení Iráku a Íránu Ruskem poté, co Irák objednal vojenskou techniku za 1 miliardu USD a sankční politika USA-EU proti Íránu a nyní i proti Rusku se nevztahuje na několik oligarchů a několik hospodářských sektorů, ale je namířena proti nic neřešícím občanům. Takové sankce mohou být chápany jako nepřímé vyhlášení války.
Válce se také snažil za každou cenu vyhnout pilot amerického špionážního letadla Boeing RC-135 provádějící 18. července 2014 rozvědku nad Kaliningradem. Když uviděl ruskou stíhačku, asi si vzpomněl na situaci po přeletu Su-24 nad vojenskou námořní pýchou USA, nacházející se nedávno v Černém moři, torpédoborcem USS Donald Cook. A vzal to směrem na Švédsko. Samozřejmě bez povolení. Lepší riskovat nefunkční švédskou protileteckou obranu, než kulky do kožichu nad výsostným územím Ruska. Švédská veřejnost si musela počkat na tuto novinku do 30. července. Také asi proto, že i švédští vojenští experti dlouho nevyšli z údivu nad rozhodnutím amerického pilota letět nad švédským výsostným územím bez povolení. V době míru.
O míru slyšíme z Gazy, Tel Avivu a z Jeruzaléma denně. Je zajímavé, že železná kopule (protiraketový systém Iron Dome) zachytí velké množství raket a staré i novodobé georadary archeologů nemohou najít tunely Hamasu. (Pozn. red.: georadar dokáže určit rozhraní mezi jednotlivými vrstvami půdy a metodou vertikálního sondování může během krátké chvíle změřit rychlost šíření elektomagnetických vln v jednotlivých vrstvách. Tím zjistíme tloušťky jednotlivých vrstev a jejich měrnou permitivitu. U výrazných objektů se jednoduše určí jejich hloubka. Např. georadar LOZA má s pulsní výkon 1-20 MW na frekvencích 25-500 MHz. V písku a ve skále může mít dosah do 1000 m hloubky... Tak hluboko není žádný z tunelů Hamásu...) Že by lidský život stál méně, než archeologický přístroj, pochybuji. Vím totiž své o zkoumání pod zemí od časů přátelství s italskými archeology - dvojčaty Angelem a Alfredem Castiglioni (1937). Ti pracovali v africké Sahaře a zkonstruovali mimo jiné i lehký vrtulník Dragon Fly 333, splňující dokonce JAR part 27. Chtěli pomoci sobě jako archeologům, záchranářům, a podobným, ale trvalo jim poměrně dlouho, než jim došlo, že rozhodující slovo v italské aeronautice nemají italské, ale americké instituce.
Americké instituce si tentokrát vybraly na mušku ruského miliardáře Gennadije Timčenka. Ten nemůže používat (v hotovosti zaplacený) tryskáč, protože jeho obsluha spadá pod uvalené sankce. A tak jet stojí na letišti v Rusku a čeká. Přesto je Timčenko v jiné pozici, než byli svého času dvojčata Castiglioni. I když se dnes Timčenko vzdal účasti v projektu Jižního potoka poté, co americký republikánský senátor McCain přesvědčil bulharské partnery o nevýhodách spolupráce s Timčenkem. Timčenko je odhodlán pomoci Rusku v této těžké chvíli tím, že je ochoten darovat svá aktiva společnosti Volga group státu nebo dobročinné organizaci. Jeho kolega-miliardář Potanin má podobné plány. Ten už minulý týden nedal souhlas Kanaďanům k jednomu z přislíbených obchodů. Asi jako test sankcí, které mohou přijít recipročně - ze strany ruského businessu. Oba miliardáři (a možná i další) tím nabídnou mimo jiné možnost i srovnání opravdových záměrů a realizace inovace amerických miliardářů, zvané The Giving Pledge ( kampaň zmařená na nejbohatší lidi na světě, aby se zavázali poskytnout většinu svého bohatství na dobročinné účely).
Mezitím se Lukoil (bez pomoci amerického senátora) zbavuje všech aktiv v České republice, Slovensku i Maďarsku. Lukoil asi ví, proč to dělá.
Možná jeho manažeři četli nejnovější Orbánův projev, který vzbudil velkou polemiku pro vyjádřenou potřebu ukončit v Maďarsku budování západního periferně liberálního pojímání světa a uková novou formu organizace státu, která po období liberálního státu a liberální demokracie - samozřejmě při respektování hodnot křesťanství, svobody a lidských práv -- opět učiní maďarské společenství konkurenceschopným, a ony neprovedené práce a nesplněné povinnosti dokončí a splní. . Orbánovi například vadí, že i v Maďarsku rozhodovali o miliardách pro daňové poplatníky lidé, kteří dostávali v některých případech i osminásobné odměny, než zaměstnanci maďarské státní správy, "odjinud". Přímo z Evropské unie... Orbán národu vyjevil, že podstatou budoucnosti je, že se může stát cokoli. A cokoli je těžké definovat. Může se stát to, že ve vzdušném prostoru s Maďarskem sousedícího státu sestřelí dopravní letadlo. Může se stát, že z nepochopitelných příčin zahyne několik set lidí, řekněme v podstatě v důsledku teroristické akce.
Nevím, zda–li Timčenko, Potanin a jim podobní patří k lidem, myslícím v kategoriích geopolitiky. Určitě ale k nim patří prezident Putin. Proto na závěr několik slov o jeho možnostech v dané situaci.
Vycházím z předpokladu, který jsem měl možnost si prověřit v praxi, že lidé myslící v kategorii geopolitiky lehce obětují hospodářské výhody kvůli zdánlivě výhodnému tahu na světové šachovnici.
V očích opozičního, to jest západního pozorovatele, je Putin v politické izolaci, pod sankcemi. Na Ukrajině prohrál, respektive se musel vzdát své politiky vůči Ukrajině - už kvůli Krymu. Ten bude (podle západních komentátorů) na dlouhou dobu otevřenou ránou pro Rusko a otázkou západních politiků. Putin prostě prohrává a prohraje. Je to (prý) jenom otázka času.
V očích lidí, kteří si dovedou představit, co znamená myslet v kategorii geopolitiky a co znamená opravdový lídr a kvalita času lze situaci hodnotit zcela opačně.
Časový faktor má v tak zvaných demokratických společenstvích jinou kvalitu, než ve společenstvích autoritativních, k jakým lze řadit současnou Ruskou federaci. V demokratických společenstvích politici musí brát mimo jiné v úvahu nekonečný cyklus a cirkus voleb a ratingů. Putin tato omezení nemá. Naopak. Putin se může cítit a považovat za patriarchu světové politiky a politiků. Za 14 let jeho působení v nejvyšších státních funkcích měl možnost si nastudovat mnoho profilů politiky a politiků, kteří mu byli buď s přetvářkou nebo bez, blízcí, bližší nebo vzdálení. Tak jako odešel Schroeder, Busch, Berlusconi, Sarkozy, tak i odejde Obama, Hollande, Merkelová, Cameron, stejně jako celá EU komise. Za předpokladu, že Putin se bude i nadále těšit zdraví, čemuž může napomoci i moderní medicína, „přežije“ s největší pravděpodobností všechny dnešní politiky u moci.
Kromě toho má Putin na své straně historicky prověřenou trpělivost Rusů. K ní lze přiřadit rozpolcenost v euroatlantické společnosti jako takové, především v USA. Tam existuje silný vliv konzervativců. Ti bojují, nebo alespoň to tak dávají najevo, proti gayům, potratům, zneužívání křesťanských hodnot a podobně. USA jsou ale pro Putina opravdovým potenciálním partnerem. EU v žádném případě, již protože dokázala a to ne jednou, svoji plnou politicko-vojenskou závislost na USA. Jestli k politicko-vojenské závislosti přistoupí i větší závislost hospodářsko-investiční, kterou lze předpokládat po podpisu TTIP, tak lze předpokládat, že se v nouzi k Putinovi dovolá jenom několik málo z lídrů EU .
Co se týče Ukrajiny, situace je analogická. Kyjevská vlast nepochopila a nikdy nepochopí, že její případné vítězství po obléhání Doněcka, Luganska a jim podobných měst bude Pyrrhovým vítězstvím. Stejně tak tomu bude i po plánovaných podzimních parlamentních volbách. Ve válce platí, pak-li houfové naši desetkráte silnější nepřítele jsou, houfy jeho obkličte. Pak-li pětkráte, vrhněte se na ně bez meškání. Pak-li dvakráte, rozdvojte je. Pak-li síly vyrovnány, střetnouti se můžete. Pak-li málo slabší, boji vyhnouti se můžete. Pak-li hrubě slabší, ustupte. Neb slabý-li neustoupí, silnějšímu nakonec podlehne. Pravil Mistr Sun.
Putin má čas a může, nebo bude dokonce přinucen, tuto pravdu předvést v reálném životě, a na Ukrajině dokázat. USA-EU-NATO do války kvůli Ukrajině nepůjdou. Oba budou také hrát o čas. Obě strany asi znají patero podmínek pro vítězství ve válce: 1) Kdo zná s kým bojovat s kým nikoli, bude vítězem. 2) Kdo zná jak vésti sobě s vojsky slabými i silnými, bude vítězem. 3) Kdo nepřítele dovede překvapit nepřipraveného, sám jsa vždy ve střehu, bude vítězem. 4) Kdo podstatu válečnictví pronikl, nejsa omezován vladařem, bude vítězem. 5) Zná cestu k vítězství, kdo těch pěti pravd se drží.
Euroatlantické společenství se svými sankcemi se zcela obnažilo – ten král je nahý. Lídři euroatlantického společenství nepřipravují své občany na nový typ války – každý se spoléhá na své spojence. Tím lídři chystají překvapení svým zklamaným občanům. V takovém přístupu k realitě a vedení informační války nemůže být důmysl, pouze úmysl. Protože vojevůdce je pilířem státu a narušený pilíř (legitimnost, strach, lež, sebeklam a podobné) představuje vratký stát.
Putin zná své nepřátele, dnes ještě lépe, než před 14 roky. Zná historii posledních dvou set let, a ví, kdo kdy ze spojenců Rusko zradil. Zná i sebe. Proto mlčí, nevyhrožuje svými sankcemi a tím nám nedovoluje se přiblížit k procesu jeho myšlení a rozhodování.
Dělám jenom narážku na minulost, abych viděl její vztah k tomu, co může přijít v blízké budoucnosti.
Kostky jsou vrženy: Huráá! Kupředu...
Vytisknout14.8. 2014 / Jan Campbell
Stejně jako není vše, co se třpytí, zlato, není vše, co se píše, ví nebo myslí o TTIP, jistotou a již vůbec ne pravdou, ani lží. Proto si dovoluji s pomocí německého materiálu zveřejněného v deníku Sueddeutsche Zeitung, ze dne 11.08.2014 udělat a nab...