Zajímavosti z červnových provinčních voleb v Ontariu

15. 7. 2014 / Miloš Kaláb

V Ontariu vládla poslední dobou Liberální strana. Po volbách v r. 2011 ale zůstala u vlády jen s menšinou 53 poslanců z celkového počtu 107, která během doby a následkem doplňovacích voleb klesla na 48 ze 106 a vláda tedy závisela na podpoře strany NDP. Koaliční vlády se dnes nepovažují v Kanadě za demokratické, protože se má za to, že vládnout má ta strana, která získala nejvíce poslanců. Údajně se nevolí politické strany nýbrž "osobnosti". Ty ale po volbách ztrácejí svou osobitost a musí dodržovat stranickou disciplinu. Protože panuje demokracie, předsedu/předsedkyni nikdo nijak neomezuje a on či ona rozhodují o všem sami. Jinde by se to možná demokracií nenazývalo, ale protože se pravidelně konají svobodné volby, demokracie to je (i když třeba mají volební obvody v čele s poslancem vládnoucí strany mnohem lepší přístup k vládní podpoře, což vedlo v minulosti k bizarním "změnám názoru voličů" během volební kampaně; občané se poučili z předvolebních průzkumů, aby nevolili někoho, kdo by neměl přístup k vládním zdrojům - kdo by chtěl žít s poslancem opoziční strany?). V některých zemích volí lidé politické strany a podle toho, jaký podíl hlasů která strana získá, takový podíl poslanců má potom v parlamentu. V Kanadě záleží na tom, kolik poslanců získalo nejvyšší počet hlasů. Získá-li liberál 34%, konzervativec 33,5% a člen NDP 32,5% hlasů, Liberální strana získává poslance do parlamentu a zbylé strany nezískají nic. Jestliže některou stranu (např. Zelené) bude v celé provincii volit třeba 20% voličů, ale v žádném volebním obvodu žádný Zelený kandidát nezíská většinu, nebude Zelená strana v parlamentu zastoupena. Přes to kandidovalo ve volbách dalších 16 politických stran a 14 nezávislých občanů. Jen 4 strany uvedené níže v tabulce postavily každá po plném počtu 107 kandidátů, kdežto některé postavily jen po 2 kandidátech. Mnoho voličů (31 400, t.j. 0.64% z celkového počtu 4 851 333 voličů) odmítlo převzít hlasovací lístky na protest proti volbám.

Liberální strana předložila letos na jaře provinční rozpočet, v němž vyhověla mnoha návrhům (požadavkům) strany NDP, aby získala její podporu, protože hlasování o rozpočtu je současně projevem důvěry vládě. Z tohoto sdělení vyplývá, že nejmenší strana měla velký vliv na Ontarijskou politiku a tedy se očekávalo, že Liberální strana podporu získá. Nestalo se tak, protože předsedkyně NDP paní Andrea Horwathová přikázala svým členům, aby hlasovali proti rozpočtu. Vláda padla a liberálně smýšlející občané nemohli pochopit, proč to paní Horwathová udělala. Toho, kdo se v mládí učil, že sociální demokracie často v rozhodujících chvílích "zradí" své voliče i jiné sociálně smýšlející občany, to ale nepřekvapilo. Vždyť tomu není tak dávno, kdy federální NDP pod vedením později zemřelého předsedy Jacka Laytona vyslovila nedůvěru liberální vládě pana Paula Martina a umožnila tak vládu federální Konzervativní strany (nikoliv příbuzné PC), která trvá dodnes.

Co nabízely politické strany a čím lákaly voliče? Strana PC vedená panem Timem Hudakem viděla skvělou příležitost opět vládnout. Část voličů, která zažila poslední konzervativní vládu premiéra Mike Harrise už nežije, část na jeho způsob vládnutí zapomněla, a část očekávala od pana Hudaka to, že konečně vystřídá "prolhané", "rozhazovačné" a "dluhy hromadicí" liberály, kteří jdou "ve vleku socialistů" od jednoho skandálu ke druhému a zavede pořádek. Pan Hudak slíbil, že během příštích 8 roků vytvoří milion pracovních příležitostí a tedy přivede provincii opět k rozkvětu. Prohlásil, že odstoupí, jestli svůj slib nesplní (ačkoliv volební období trvá pouze 4 roky!).

Zajímavé na slibu pana Hudaka bylo také to, že člověk, který by našel práci v tomto roce a byl ještě stále zaměstnán v příštím roce i v r. 2016, by představoval 3 vytvořené pracovní příležitosti - přece v každém roce jednu, takže společně tři. Aby ušetřil na vládních výdajích, prohlásil pan Hudak, že dá propustit ihned sto tisíc provinčních zaměstnanců a to nejen úředníků nýbrž také učitelů a hasičů. Za to slíbil, že nedá propustit žádného lékaře, zdravotní sestru ani policistu. Prostředky získané propuštěním 100 000 provinčních zaměstnanců by prý vytvořily v soukromém průmyslu 43 184 pracovních míst. Tím, že by pan Hudak snížil daně korporacím o jednu třetinu, by tyto korporace údajně vytvořily v soukromém průmyslu dalších 119 808 pracovních míst (odhady přesné na jednotlivé pracovníky jsou fascinující).

Různí komentátoři se sice pozastavovali nad výpočty ohledně milionu pracovních příležitostí a ke snížení daní podotýkali, že korporace si zvýší svoje finanční rezervy aniž by je použily k přijímání nových pracovníků nebo ke snižování cen svých výrobků, ale v podstatě doporučovali občanům Ontaria Hudakovu "tvrdou ale potřebnou léčbu". Tyto rady ale padly v případě učitelů i rodičů školáků a mnoha dalších lidí na neúrodnou půdu

Strana NDP měla se svými sliby potíže, protože všechny její návrhy vlastně zahrnula do svého programu strana Liberální. Navrhla aspoň to, že zařídí výhodné půjčky pro občany, kteří by chtěli dát na střechy svých domků sluneční kolektory, aby mohli přebytek elektřiny prodávat elektrárnám a tak si přivydělávat. Tuto výhodu ale ihned zpochybnila slibem, že podstatně sníží cenu elektřiny. Nedalo se tedy věřit tomu, že by sluneční kolektor na střeše finančně zabezpečil univerzitní studia dětí majitelů rodinného domku.

Agentury zabývající se průzkumem veřejného mínění odhadovaly, že volby vyhrají konzervativci a to tak, že buď vytvoří menšinovou vládu, ale možná bude i vláda většinová. Konzervativci ohodnotili paní Horwathovou jako nejodvážnější ženu v Ontariu, ale většina lidí se chytala za hlavu. Odborové organizace, které vždycky podporovaly NDP, projevily svou nevoli s hlasováním paní Horwathové svým vlastním způsobem. Později se v názorech agentur objevily i možnosti, že by Liberální strana získala dostatečnou podporu, aby vytvořila menšinovou vládu. Bylo to velice napínavé.

K velkému překvapení Ontarijských občanů zvítězila Liberální strana vedená paní Kathleen Wynnovou tak, že mohla vytvořit většinovou vládu. Pro ta čísla jsem vlastně začal psát tento příspěvek. Základní údaje mi totiž padly do oka až tři týdny po volbách a tedy jsem je rozšířil o čísla z Internetu:

Srovnání Ontarijských volebních výsledků v letech 2011 a 2014
 

Strana	Liberální	PC	NDP	Zelení
Počet poslanců 2014	58	28	21	0
% poslanců 2014	54.2%	26.2%	19.6%	0%
% voličů 2014	38,65%	31,25%	23,75%	4,84%
Počet poslanců před volbami 2014*	48	37	21	0
% poslanců před volbami 2014*	45.3%	34.9%	19.8%	0%
% voličů 2011	37,7%	35,4%	22,7%	2,9%
Změna % u voličů	+0.95%	-4.15%	+1.05%	+1.94%
Změna u poslanců	+10 (+20.8%)	-9 (-24.3%)	0	0

* Počet poslanců změněný doplňovacími volbami po r. 2011. V tabulce souhrnného postavení sloupec "Dissol." mezi sloupci "2011" a "2014".

Tabulka by mohla být zajímavá zvlášť pro ty občany, jimž se nelíbí poměrné zastoupení a přejí si nějaký jiný způsob rozdělování volebních hlasů. Ukazuje současně i výsledky voleb v r. 2011. Přes poměrně malé změny v podílu voličů, kteří pro jednotlivé strany hlasovali, došlo k velkým změnám v počtu poslanců, kteří nyní tyto strany v parlamentu reprezentují.

Je ironické, že se pan Hudak, který sliboval, že vytvoří milion pracovních příležitostí, stal prvním člověkem, který volbami přišel o své vlastní místo. Po katastrofální prohře se okamžitě vzdal místa předsedy strany, ale hodlal stát v jejím čele do té doby, než bude zvolen nový předseda. Strana mu však doporučila, aby se nesnažil nadále zasahovat do její činnosti, protože "podrazil" všechny kandidáty svým rozhodnutím propustit 100 tisíc provinčních zaměstnanců a s nikým se o tomto nápadu neporadil. Jak je vidět, nemusí být vždycky individuální rozhodování lepší než kolektivní.

Po volbách žasli občané nad vysokým počtem novinářů různých specializací, jak okamžitě napadali voliče za to, že si znova vybrali Liberální stranu a naříkali, jak na tuto volbu všichni občané doplatí. Na stránkách novin se to dlouho hemžilo nejrůznějšími radami, co musí PC udělat, aby se vlády zmocnila při příštích volbách, které se budou konat za 4 roky. Do té doby mnozí novináři doufají, že se občané poučí. Jen jediný komentátor, Scott Reid, rozebral situaci nestranným pohledem a zdůraznil, že měla paní Wynnová vynikající přístup k občanům i volební strategii.

Obrátila se hned na začátku volební kampaně na konzervativního ministerského předsedu federální vlády s návrhem zlepšit kanadské penze. Protože on odmítnul tvrzením, že Kanada není dosti bohatou zemí na to, aby si to mohla dovolit, tato diskuse přehlušila jakékoliv zmínky o dřívějších skandálech Liberální strany. Když pan Hudak navrhnul propustit 100 tisíc provinčních zaměstnanců, uspořádala paní Wynnová volební konferenci ve městě Walkerton (5000 obyvatel), kde v r. 2000 zemřelo sedm lidí a 2500 onemocnělo na infekci toxigenními bakteriemi Escherichia coli proto, že nebyla dostatečná provinční kontrola kvality pitné vody. Tím připomenula, k jakým výsledkům může vést drastické omezování státní správy.

Je pravděpodobné, že paní Wynnová předepíše Ontariu hořké léky, ale lidé alespoň vědí, že k nim má lidský přístup a že chápe jejich požadavky zejména v oblasti školství a městské hromadné dopravy. Co se paní Horwathové týká, ta přestala zajímat tisk i televizi v tom okamžiku, kdy paní Wynnová její podporu přestala potřebovat. Koho by dnes zajímaly pochybné výpočty, že NDP budou volit občané, kteří si nepřejí vládu konzervativců, ale nechtějí hlasovat pro zkompromitované liberály a že navíc budou pro NDP hlasovat i ti liberálové, kteří jsou znechuceni zkompromitovaností své vlastní strany.

Ontarijské volby jsou zajímavé i z toho hlediska, že provinční politiku ovlivňuje malý počet občanů, kteří se obtěžují tím, že vůbec volí. Nízkou volební účast 52.1% vysvětlovali někteří komentátoři nezájmem mnoha voličů o volby, které nevedou k parlamentu, který by odrážel poměrné zastoupení jejich volby. Liberální straně dalo mandát vládnout vlastně jen 20.0% občanů (38.4% z 52.1% občanů, kteří volili), a ti dali této straně 54.2% ze všech 107 poslaneckých míst, tedy většinu. O to, že občané neuposlechli hlasu novin ani nepodlehli své touze po "jakékoliv změně", se bezpochyby zasloužily bizarní sliby pana Hudaka. Příští volební cirkus bude až za 4 roky.

Vytisknout