Ještě několik slov o svobodě

15. 7. 2014 / Leopold Kyslinger

Jejími složkami jsou láska k druhým a práce. Práce je myšlena jako tvůrčí proces, jehož cílem je spojení s přírodou, nikoli její podřízení se člověku. Síla seberealizace netkví v materiálním zajištění, ale klíčové jsou hodnoty, které člověk vytvořil svou vlastní aktivitou.

Potlačená spontaneita působí na to, že člověk nevyjadřuje své vlastní pocity a myšlenky a reprodukuje cizí názory. Důsledkem je pocit méněcennosti a slabosti. Stydí se, že vlastní pocity jsou jiné než u ostatních. Opak je pravda. Jedinec by se měl stydět v případě, že nejedná podle sebe a přizpůsobuje se jiným. Jakmile se jednou člověk vydá cestou spontaneity, zjistí, že smyslem života je: prožívat ho. Svoboda zdůrazňuje jedinečnost. Zažíváme různé životní situace a tím máme i jiné životní zkušenosti. Přesto jsme si všichni rovni a všichni máme právo na štěstí a na svobodu. Z toho vyplývá, že solidarita, nikoli podřízení se, je základním elementem ve vztazích mezi lidmi. Potud tedy velmi stručný výtah z Fromma.

Jen svobodný člověk může nést odpo­vědnost za své činy. Svoboda znamená zpochybněni všech samozřejmostí. Chceme-li jednat svobodně, musíme ke každému jednání připojit otázku: Proč? Máme představu státu jako soužití ve svobodě, vzájemné úctě a sociální spravedlnosti. Ve jménu svobody odmítáme četníka. Ale přes široce sdílenou rétoriku o svobodě, se dnes nacházíme spíše v době vyprázdnění jejího obsahu. Sociální emancipace byla podřízena ekonomické známým sloganem o volné hře tržních sil. Takže volné trhy se staly základem pro naivní víru v to, že představují racionální princip kolem kterého lze postavit svobodnou společnost.

Tržní mentalita je nám představena jako vyjádření podstaty člověka. Přihrávají tomu sofistikované způsoby, jak společnost regulovat a vzbudit zdání "svobody" včetně vytváření falešných potřeb, které nahrazují potřeby skutečné. Odmítání státu blahobytu ve prospěch abstraktních idejí není právě přitažlivé ani přesvědčivé. Ztráta ekonomických a politických svobod, těch vymožeností minulých století, se může v podmínkách většího pohodlí a bezpečnosti spravovaného života jevit jako zanedbatelná újma. Jsou-li občané -- a na tom se dokonce zakládá jejich štěstí -- spokojeni se zbožím a službami, které jim společnost poskytuje, proč by měla trvat na jiných?

A jsou-li jednotlivci či skupiny tak přeformováni, že ruku v ruce se zbožím, které přináší uspokojení, jdou i myšlenky, city a přání, proč by si měli něco myslet, cítit a něco si představovat? Nabízené hmotné a duchovní statky mohou být sice špatné, marnotratné a mohou to být zmetky -- avšak proti uspokojeným potřebám neznamená duch a poznání žádné přesvědčivé argumenty. V rámci šetření Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., položilo v červnu 2014 všem respondentům otázku: "Jak jste celkově spokojen se svým životem? Jste velmi spokojen, spíše spokojen, ani spokojen, ani nespokojen, spíše nespokojen, velmi nespokojen?" Z výsledku šetření vyplynulo (viz graf 1), že téměř dvoutřetinová většina (65 %) české veřejnosti je celkově se svým životem spokojena, když 12 % uvedlo odpověď "velmi spokojen" a 53 % "spíše spokojen", pětina (21 %) se vyjádřila, že je "ani spokojena, ani nespokojena", a sedmina (14 %) je podle vlastních slov nespokojena, z toho 11 % "spíše" a 3 % "velmi".

Souhrnně lze říci toto: vyhlídky, že se zabrání změně, tak jak ji nabízí politika racionální technologické společnosti, závisí na perspektivách státu blahobytu. Zdá se, že takový stát je s to pozvednout standard života, což je schopnost, která je vlastní všem rozvinutým společnostem, v nichž závisí fungování vysoce moderního technického aparátu na zintenzívněném rozvoji a expanzi produktivity.

V takových podmínkách nemá zmen­šování svobody a opozice nic společného s morálním či intelektuálním úpadkem či korupcí. Je to spíš objektivní společenský proces, kdy výroba a rozdělování stále se zvětšujícího množství zboží a služeb vytvářejí racionálně technologický postoj. Vzestup průmyslu čtyřicátých až sedmdesátých let byl založen na mechanizaci. Informační věk směřuje výše -- jeho základem je počítačové zpracování informací.

S rozvojem technologie se pracovní síly částečně přesouvaly do služeb, které byly do jisté, ale omezené míry schopny absorbovat uvolněné pracovní síly. Přesto ale následkem zavádění informačních technologií (dále jen IT) značná část pracovníků ztrácí své zaměstnání. Podniky využívající současnou IT nepotřebují dříve typické soubory středostavovských techniků. Centralizované řízení velkých korporací vytváří síťovou strukturu specializovaných divizí s minimálním počtem odborníků.

Diferenciace výroby umožňuje využití levné pracovní síly ve vybraných "nízkonákladových" zemích a konečnou montáž tam, kde je to výhodné z daňových a celních podmínek. Síťová struktura umožňuje propojení těchto divizí s centrem v pyramidální kolosy, zastiňující svým rozpočtem kterékoliv existující národní státy. Nejvyšší management nadnárodních korporací tak získává mocenskou pozici, jakou neměla v historii lidstva žádná předešlá mocenská elita.

Kamil Vaněk ve svém článku správně poznamenává, že bývalá střední třída techniků a inženýrů se rozpadá; malá část se dostává do vyšších poloh podniků, zbytek se propadá do spodních poloh prekérních zaměstnání. Nicméně i ta část bývalé střední třídy, která si udržela ekonomické postavení i příjem, ztratila možnost svobodné diskuse a tím i svobodného rozhodování. Člověk se stal programovanou součástí počítačových sítí. Při vší své racionalitě se tak stát blahobytu stává státem nesvobody, protože jeho správa znamená systematické omezování disponovatelného svobodného času, kvantity a kvality veřejných statků a služeb, které jsou k dispozici pro životně důležité individuální potře­by a pochopení, které je sto realizovat možnosti sebeurčení.

Konzumní společnost potřebu zbytných a parazitárních funkcí spíš zvýšila než snížila. Reklama, veřejné relace, indoktrinace, plánovitý odbyt zboží již nezname­nají neproduktivní, dodatečné náklady, nýbrž spíš prvky základních výrob­ních nákladů. Aby byla účinná, vyžaduje taková produkce společensky nutného plýtvání neustálou racionalizaci. Zvyšující se životní standard je tedy téměř nezbytným, vedlejším produktem politicky manipulované společnosti. Rostoucí produktivita práce vytváří stále větší nadprodukt, který dovoluje -- ať už osvojován a rozdělován soukromě nebo veřejně -- zvýšenou spotřebu. Tato konstelace zásadně snižuje užitnou hodnotu svobody. Není žádný důvod naléhat na sebeurčení, jestliže je ovládaný život životem pohodlným a dokonce ,,dobrým". To je racionál­ní a materiální základ pro sjednocení protikladů, pro loajální politické chování. Na tomto základě jsou potlačovány transcendující politické síly ve společnosti a kvalitativní změna se jeví jako možná jen zvenčí.

Kritika státu blahobytu ve smyslu liberalismu a konzervativizmu opírá svou platnost o existenci právě těch podmínek, které stát blahobytu překonává - totiž o nižší stupeň společenského bohatství a techniky. Temné aspekty této kritiky se otevřeně objevují v boji proti obecnému sociálnímu zákonodárství a přiměřeným vládním výdajům pro jiné účely než vojenskou obranu.

V době, kdy státní kapitalismus vstupoval do moderní éry hospodářských, politických a ideologických systémů, se ve stále větší míře zmocňovaly obrovské instituce soukromé tyranie, které se ze všech dosavadních lidských konstrukcí nejvíce přibližují totalitnímu ideálu. "V rámci korporace veškerá politika vyzařuje z kontrolního centra nahoře. Tato schopnost určovat politiku je spojena s její realizací, a proto veškerá autorita nezbytně směřuje shora dolů, zatímco veškerá odpovědnost nutně směřuje zdola nahoru. Tato situace se řídí strukturálními podmínkami diktátorské moci a je samozřejmě pravým opakem demokratické kontroly.

To, co by v politických kruzích bylo nazýváno mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, je soustředěno v kontrolních orgánech, jež jsou při formulování a vykonávání politiky na vrcholu pyramidy a jimiž je manipulováno prakticky bez kontroly společnosti, která pyramidu hostuje. Jak roste a expanduje soukromá moc, stává se z ní společenská síla, která je politicky stále mocnější a také politicky uvědomělejší, která je ve stále větší míře oddána programu propagandy, jehož úkolem je přesvědčit veřejnost, aby přijala ... názor kontrolní pyramidy."

Tady cituji Chomského, když popisuje americký byznys, jak odrazil sociálně demokratické proudy poválečného světa a zvítězil -- jak to vyjádřili jejich vůdcové -- ve "věčném zápase o mysl lidí" s použitím obrovských možností průmyslu public relations, zábavního průmyslu, soukromých médií a všech ostatních prostředků, jež dokázaly zmobilizovat "kontrolní pyramidy" společenského a ekonomického řádu. Nás o tom dennodenně a působivě přesvědčuje vlastník Mafry. Jak ukázalo několik důkladných studií, toto jsou klíčové rysy moderního světa. 

Denuncování potlačujících schopností státu blahobytu slouží ochraně potlačujících schopností společnosti před státem blahobytu. Na nejrozvinu­tějším stupni kapitalismu je tato společnost systémem podřízeného plura­lismu, v němž konkurující si instituce soutěží o upevnění moci celku nad jednotlivcem. A přece je pluralistická správa pro spravované individuum mnohem lepší než totální. Jedna instituce by se mohla chránit před druhou, jedna organizace oslabovat vliv organizace druhé; možnosti úniku a nápra­vy jsou vypočitatelné. Vláda zákona, zcela lhostejno jak omezená, je stále ještě nekonečně jistější než vláda nad zákonem, i když -- jak pravil Keller -- elita si nekonkuruje. Elita jedná ve shodě.

Podle této vize je závažným úkolem každé hierarchické a autoritativní struktury, aby se ospravedlnila - ať již jde o mezilidské vztahy nebo o společenský řád v širším slova smyslu. Pokud to nedokáže splnit, je nelegitimní a občané mají právo žádat její demontáž. Bez usilovné práce upřímných zastánců svobody se to ale neobejde.

Státní moc a diktatura jsou výraznými krajními příklady, ale problémy ve vztazích mezi lidmi, kteří žijí dnes, a budoucí generací, jež bude nucena žít s důsledky našeho jednání, jsou nejbolestivější. Realita pluralismu se stává ideologickou, podvodnou. Zdá se, že mani­pulaci a uniformování společnosti spíše rozšiřuje než zužuje, osudnou integraci spíš podporuje, než aby působila proti ní. Svobodné instituce soutěží s autoritativními o to, komu se podaří učinit z nepřítele smrtelnou sílu uvnitř systému. A tato smrtelná síla podněcuje růst a iniciativu -- ne ve směru velikosti a ekonomických účinků obranného sektoru, nýbrž tak, že se společnost jako celek stává společností obrany.

Neboť nepřítel je permanentní. Jeho existence neznamená nouzovou situaci, nýbrž normální stav. Je hrozbou stejně v míru jako ve válce; je do systému vestavěn jako pojítko. Všude jsou trpící masy podváděny vlasteneckými ideologiemi, blázny si z nich činí třídní ideologie. Všude jsou podrobeny jen tvrdosti konfliktu, a jejich jedinými nepřáteli jsou ti mistři, kteří vědomě zneužívají racionalizaci, produktivitu a moc.

Ani rostoucí produktivita, ani vysoký životný standard nezávisí na vnějším ohrožení, nýbrž na tom, že se jich využívá k tomu, aby tlumily společenskou změnu a zvěčňovaly rabství. Nepřítel je společným jmenova­telem všeho konání. A tento nepřítel není totožný s komunis­mem nebo s kapitalismem - v obou případech hraje jeho roli reálné strašidlo osvobození. Pokud obranná agrese není reakcí na reálná ohrožení, nýbrž na domnělá nebezpečí, která jsou vyvolána hromadnou sugescí a vymýváním mozků, základní společenské změny by vzaly vítr z plachet i tomuto typu psychického násilí. Protože ovlivnitelnost jedince je způsobena jeho bezmocí a úctou k vůdcům, vedly by sociální a politické změny k vymizení těchto jevů a k rozkvětu nezávislého, kritického myšlení. Aby se oslabil skupinový narcismus, bylo by nutno odstranit bídu, jednotvárnost, nudu a bezmoc, které se vyskytují u velké části obyvatelstva. To se však nedá udělat pouhým zlepšením materiálních podmínek.

Může se to uskutečnit pouze drastickými změnami v organizaci společnosti, a to posunem od orientace na vlastnické právo - to znamená: mít, vlastnit a hromadit k orientaci na sebeuvědomění a sebeurčení. Tedy vlastnosti vyjádřené slovy být a sdílet. To jsou ovšem radikální změny, které potřebují nejaktivnější účast a odpovědnost každého člověka v jakékoliv roli. Opět cituji Noama Chomského: "Ti, kdo pracují v továrnách, by je měli vlastnit," napsali pracující, aniž by jim pomáhali radikální intelektuálové. Tak chtěli překonat "monarchistické principy", které zapouštěly kořeny v demokratické půdě.

Tato myšlenka se o mnoho let později stala heslem sjednocujícím organizované odborové hnutí, včetně jeho konzervativnějších součástí. V široce kolujícím projevu proneseném na odborářském výletu prohlásil Henry Demarest Lloyd, že "posláním odborového hnutí je vysvobodit lidstvo z pověr a hříchů trhu a odstranit chudobu, která je plodem těchto hříchů. Tohoto cíle lze dosáhnout, budou-li na hospodářství rozšířeny principy demokratické politiky. Počet pracovních hodin, pracovní podmínky a rozdělení výtěžků práce mají určovat ti, kdo pracují," vyzýval Lloyd v projevu, který David Montgomery nazývá bojovou výzvou sjezdu AFL v roce 1893. Dělníci sami, pokračoval Lloyd, "mají volit kapitány průmyslu, kteří mají být voleni, aby sloužili, nikoli aby vládli. Koordinovaná práce všech musí prospívat blahu všech ... To je demokracie."

Musíme vyvinout zcela nové podoby decentralizace a úplně nové sociální struktury. U politických musíme zastavit demontáž demokracie a naopak použít všech prostředků k jejímu prohloubení. Jedině důsledné použití prostředků přímé demokracie je sto skoncovat se společností ve stavu, kdy dochází k oslabení norem a morálních hodnot, s atomizovanou lidskou masou, kde jednotlivec nemůže ovlivnit skoro vůbec nic. Žádnou z těchto podmínek nelze oddělit od ostatních. Všechny jsou částmi jednoho systému, a proto velký společenský převrat (tedy revoluci) nemůžeme provést dříve, nežli k ní dospějí objektivní podmínky. Nenasytná touha mít, vlastnit a hromadit tomu konec konců napomáhá, takže změna v dohlednu je. Možná pak dojdeme k tomu, že utopické vize proroků, Krista a humanistických utopistů jsou vlastně rozumná řešení, která slouží základnímu programu člověka: zachování a růstu jedince i celého lidského druhu. Pro názornější ilustraci je dobré si připomenout Davida Ricarda a Thomase R. Malthuse. Jejich úkolem bylo ukázat lidem to, co je vskutku "vědecky" prokázáno: že nemají žádná práva, přestože naivně věří v pravý opak.

Těžkou intelektuální chybou předkapitalistického věku bylo přesvědčení, že lidé mají místo ve společnosti, že na ně mají právo, snad mizerné místo, ale přinejmenším nějaké. Nová věda ukázala, že koncepce "práva na život" je prostě chybná. Dezorientovaným lidem bylo nutno trpělivě vysvětlovat, že nemají žádná jiná práva než zkusit štěstí na trhu. Osoba, která nemá nezávislý majetek, která nedokáže na pracovním trhu přežít, "nemůže vznést nárok ani na nejmenší kousek potravy, a nemá vlastně co pohledávat tam, kde je," prohlašoval ve vlivném díle Malthus. Je "velkým zlem" a porušením "přirozené svobody", když někdo chudým namlouvá, že mají další práva, tvrdil Ricardo, pohoršený takovým útokem jak na principy ekonomické vědy a elementární racionality, tak na neméně vznešené mravní principy. Jeho myšlenka je prostá. Máš svobodnou volbu: trh práce, káznici, smrt, nebo odejdeš někam jinam - to bylo možné v době, kdy se otevíraly obrovské prostory v důsledku vyhlazení a vyhnání domorodých populací, nikoli působením tržních principů. 

Zakladatelé této vědy byli nepřekonatelní ve své oddanosti "štěstí lidu", ba dokonce v jeho prospěch prosazovali určité rozšíření volebního práva: "sice nikoli univerzálně na všechny lidi, nýbrž na tu jejich část, která nemůže mít zájem na zrušení práva na majetek," vysvětloval Ricardo a dodal, že by bylo namístě ještě větší omezení volebního práva, pokud by se ukázalo, že "omezení volebního práva na nejužší kruhy" by lépe "zajistilo dobrý výběr zástupců." Tradice podobných myšlenek pokračuje dodnes; svědčí o tom hojnost dokladů.

Stačí sledovat novinové články a zvláště pak tak zvané diskuse pod články internetových periodik. Před bankovními institucemi a peněžními korporacemi varoval ke konci svého života i Thomas Jefferson. Předpověděl, že nebudou-li zkroceny, stanou se formou absolutismu, která zničí příslib demokratické revoluce. Od té doby se jeho nejčernější obavy více než naplnily.

Tyto instituce a korporace se prakticky nemusí nikomu zodpovídat a jsou ve stále větší míře imunní vůči vměšování lidu a veřejné inspekci. Přitom získávají stále větší kontrolu nad světovým pořádkem. Ti, kdo jsou uvnitř jejich hierarchické struktury velení, přijímají rozkazy shora a předávají je dolů. Ti, kdo jsou mimo, mohou mocenskému systému nabídnout své služby, ale mají k němu jinak jen málo jiných vztahů. Mimořádná moc korporací a finančních institucí nevznikla rozhodnutím lidu. Byla vytvořena soudy a právníky při vytváření vývojové etapy, která slouží zájmům soukromé moci a je rozšiřována rozehráváním jednoho státu proti druhému ve snaze o získání zvláštních výsad --vzpomeňme na TTIP nebo CETA či TISA.

Máme sklon považovat výsledné mocenské struktury za nezměnitelné, téměř za součást přírody. Ničím takovým nejsou. Své dnešní podoby, kdy mají práva nesmrtelných, nabyly tyto formy soukromé tyranie na počátku století. Přiznání těchto práv a právní teorie, jež se za ním skrývala, vzešly do značné míry ze stejné intelektuální půdy, která se stala živnou půdou forem totalitarismu 20. století. Bylo by však svrchovaně naivní se domnívat, že pádem bipolárního světa zmizel sklon k totalitě.

Stačí si vzpomenout na seminář "O nebezpečí hrozícím obyvatelům Česka ze strany nevládních organizací a vůbec o občanské společnosti" v Centru pro ekonomiku a politiku v Praze v červenci 2005, kdy Václav Klaus pravil: "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!" Václav Klaus viděl občanskou společnost jako mocenské centrum konkurující politickým stranám, jako jakýsi nikým nevolený a nikomu neodpovědný paralelní systém rozhodování o věcech veřejných. Jako by neznal Ústavu a její  "lid je ZDROJEM veškeré státní moci..."

I současná vláda pohlíží na civilní obyvatelstvo jako na svého druhu nepřítele. Musí být kontrolováno, marginalizováno, eliminováno, odsouváno stranou, udržováno v temnotě. K tomu budou, když nebude vláda držena pod kontrolou, vyvíjeny různé a často velmi sofistikované mechanismy. A pod kontrolou může být vláda držena pouze informovanou, aktivní a organizovanou občanskou společností s celou řadou nyní zcizených práv, a proto je to, co udělali Assange, Manning, Snowden, tak důležité.

Angažovali se ve skutcích, jež jsou ctí každého občana. Nechali veřejnost poznat, co s nimi ti, které zvolili za své zastupitele, dělají. Pochopitelně, ti -- co jsou u moci to nemají rádi a vláda předloží všechny možné záminky jako například bezpečnost pro posílení takového dohledu. Měli bychom však mít na paměti, že to je podstata toho, co se děje. Že bez takových občanských skutků jež jsou esencí svobodné společnosti, se zvolna propadáme do totality Aldouse Huxleye.

Vytisknout