Je nulové řešení pro případnou neutralizaci nebezpečí spojeného s existencí jaderných zbraní jedinou alternativou?

11. 7. 2014 / Miloš Dokulil

Pokud by totiž mělo jít jen o jedinou "alternativu", pak o žádné vysloveně "alternativní" kladení otázky vůbec ani nešlo a nejde. Tím méně potom může tu běžet o nějaké další myslitelné příští "alternativní" (a nějak "paralelní") uspokojivé a nějak snad i rovnocenné odpovědi na tu v záhlaví naléhavě vyslovenou otázku.

V současnosti jsou stále mezi námi tisíce funkčních hlavic, které by mohly být okamžitě použity, kdyby bylo třeba a kdyby se mělo za to, že to dokonce je třeba. A co to znamená uvědomit si to obecně zformulované "kdyby bylo třeba"? O tom by přece nerozhodovalo svým hlasováním lidstvo. Kdybychom uvažovali jen "akademicky", kdo by měl dát (nebo by dal) do oběhu závazné a autoritativní kritérium k použití těchto strašných zbraní? Včetně zodpovědnosti za takové rozhodnutí, které by nebylo možná -- z technických důvodů -- již za pár sekund jakkoliv odvolat?

Ještě jednou se vraťme na začátek stávající situace. I když bylo ještě před 30 lety těch jaderných hlavic na světě mnohem víc, než jich je k dispozici ve vojenských skladech dnes (čtyřikrát tolik než dnes), stále je těch aktivně kdykoliv použitelných k dispozici víc než stokrát více, než kolik by jich muselo víc než dostatečně okamžitě stačit na likvidaci přinejmenším lidského života a jeho kultury na naší planetě. Kdyby mělo jít o pouhé "odstrašení" před nějakými světově riskantními vojenskými střety, mnohem méně těch aktivních hlavic by na to muselo víc než přijatelně stačit. Jenže jako kdyby tu šlo stále jen o USA a -- nyní nástupnicky -- Rusko. S každým dalším státem, který má jaderné zbraně (a třeba i proti vůli světového společenství), přibývá totiž možných aspirantů k rozhodování v té klíčové otázce pro veškeré lidstvo; a zároveň se zvyšuje pravděpodobnost, že nemálo přibude také možných teritorií, na nichž nebo proti nimž by mohl být uplatňován nátlak prostřednictvím hrozby atomového úderu. Tomu nemůže zabránit ani případné rozšiřování proklamovaně "bezatomových sfér". Zrovna ty státy, které si mezi sebou tuhle prospěšnou zásadu smluvně vymezí, nejsou takto automaticky nikterak chráněné proti jadernému vydírání zvenčí. A nejde pouze a výlučně o přímé účinky jaderného rozpadu v ovzduší ve velkém rozsahu: vítr se nebude předem ptát, jakým koridorem mají spět kontaminovaná vzdušná proudění. (Jen si znovu připomeňme, kolik a kde napáchal škod jeden nekontrolovaně vybuchlý atomový reaktor v Černobylu. Za dva roky tomu bude již 30 let, co se to stalo, a dosud nejsme v Evropě zcela zbaveni všech škodlivých stop po tomto výbuchu v řadě zemí.)

Takže si to ještě jednou zopakujme: pouhé snížení počtu jaderných hlavic v některých známých skladech těchto zbraní riziko jejich uplatnění automaticky neanuluje. Zvláště když v mezičase se může beztrestně vynořit další majitel tohoto ničivého typu zbraně. Pokud by měl tento náš svět opravdový zájem na totální likvidaci jaderných zbraní, pak "už včera" byly náklady jak na jejich výrobu, tak na údržbu a ostrahu míst jejich uskladnění, atd., zcela zbytečné, protože perspektivně to byla ztrátová investice. A hned za tepla by byl celosvětově nejen usnesen totální zákaz výroby jaderných zbraní, a to s obdobně celosvětově účinnými zárukami proti porušení zákazu. (Tak daleko zatím bohužel nejsme. Jako kdyby pořád bylo "těšínským jablíčkem", že atomová zbraň je přece "deterrent", a tedy odstrašující prostředek.) Je tu celá řada dalších fenoménů, které by ovšem musely být brány v potaz. Je to především stávající úroveň světové bezpečnosti. Rada bezpečnosti OSN a samotná Organizace spojených národů vznikly na principech zkušeností z doby před druhou světovou válkou a krátce po ní. Dnešní svět není pouze o nějakých 70 let "někde jinde", ale v tomto poměrně krátkém mezičase, měříme-li měřítkem zásadních a klíčových dějinných procesů, došlo k tolika dramatickým ("revolučním") změnám, na něž zatím především sociálně-politicky nebylo ani v průmyslově rozvinutých zemích vždycky dost adekvátně reagováno. Tak hned po druhé světové válce se v té válce nasazené ženy již nevrátily jen zpátky do kuchyní a ložnic svých manželů. Zůstaly v pracovním procesu a staly se nezávislými na předchozím patriarchálním uspořádáním rodiny. Byla to sociální revoluce. Brzy po válce se zcela zhroutil předchozí režim koloniálního uspořádání především v Africe a v celé jižní oblasti Asie a Tichomoří; skončila ve světě imperiální hegemonie jak Velké Británie, tak Francie. Vznikly desítky nových států, ne vždy demokraticky spravované. Byla to politická revoluce. Během půlstoletí po druhé světové válce v té vyhlášené soutěži o efektivnější hospodářské uspořádání společnosti jeho socialistická vize degenerovala ("potíže růstu", že?); neznamená to automaticky, že kapitalismus je hospodářsky, sociálně i morálně lepší, než byl "na šestině světa" socialismus. Také v některých tradičně islámských zemích v průběhu let před koncem 20. století převážila agresivně konfrontační koncepce víry před mravně a hodnotově součinnostní. A ještě víceméně individuální zločinnost z první poloviny 20. století se stále rychleji měnila v nadnárodní gangy, včetně ilegálního trhu s drogami (včetně narkotik) nebo "živým masem", ale i černým trhem s náhradními orgány k transplantaci. Máme tu ovšem navíc také teroristickou scénu, která parazituje na sociálně-ekonomicky nestabilizovaném podloží a vyvolává krveprolití pod jakýmkoliv heslem. V těchto etážích společnosti jaderné zbraně nejsou adresně navozenou varovnou brzdou. Spíše naopak, atomová zbraň v rukou teroristů...?

Samozřejmě že při demokratických principech vládnutí by byly uvnitř jednotlivých států jaderné zbraně zcela mimo jakoukoliv přijatelnou působnost. Říci, že by byly zbytečné, je trochu málo. A navenek? Proti komu? Zvláště kdyby se podařilo posílit kontrolní a sociálně podpůrné mechanismy tam, kde je to zapotřebí? Pochopitelně by se musely na celé zeměkouli posílit protikorupční opatření na všech úrovních státní správy. Neboť s korupcí roste jakákoliv další neodpovědnost vůči spravovanému celku.

Takže svět by se snad měl především zbavit -- co nejdřív -- všech jaderných zbraní (dále v závěru jen "JZ"). Řešením všech možných rizik s JZ spojených je pouze nulový stav zásob JZ globálně. Proč?

Zatím neexistuje dostatečné tabu před vlastnictvím JZ. Černý trh by mohl časem zajistit dodávku jakýmkoliv nekompetentním silám!

Ani zatím není zajištěna absolutní nulová hranice před případným použitím JZ. Už několikrát se objevil testovací balonek v podobě hesla o "omezeném" použití JZ. A jakmile by chtěl kdokoliv tolerovat "omezené použití JZ" včera či dnes, kde a kým budou dány tomu efektivní meze zítra?

Regionální úprava není zárukou, že oblast nebude obětí!

Žádná situace předem nezaručuje, že nedojde přímo k použití JZ, jsou-li tyto zbraně k dispozici; už proto, že jinak může hrozit v již probíhajícím střetu dvou držitelů JZ jednomu z nich prohra, a potom je strategickou výhodou, udeří-li pomocí JZ jako první. Bez ohledu na nějaké potenciálně kritické situace mohou vždycky někomu preventivně "vytéct nervy", ještě než ke konfliktu došlo. A teď do třetice: Nikdy není zcela vyloučeno, že nečekaně selžou kontrolní spouštěcí mechanismy, i když jsou vícečetně jištěny. Takže abychom zrušili sugestivní trojici, přidejme sem za čtvrté: Také člověk může selhat, i když třeba osobně nechtěl a ve zlém úmyslu nic nezamýšlel; říkáme, že "selhal lidský faktor". (Pokud ty či ony zbraňové systémy jsou k dispozici, také toto riziko tu pořád je. S obdobnou přísností a důsledností by tudíž také mělo dojít k celosvětovému nulovému skladování otravných plynů! Nechci připomínat, co se nedávno stalo v Sýrii, ať již tu byla jakkoliv autoritativně -- alespoň ze strany USA -- nastavena nějaká "červená čára"...)

Závěrem musíme stále počítat s tím, že jsou státy, jejichž politika je nevypočitatelná. (Neboť co se stane, když je ve hře prestiž? Ať již osobní, anebo státní?) Některé z takových států se ústy svých vůdců dokonce holedbají svým teroristickým programem; a to bez skrupulí, včetně případně již uplatňovaných jiných prostředků násilí a teroru. Kdyby státy zrovna zmíněného typu měly JZ, mohou je v kritické situaci "obratem ruky" použít. (Nejde jen o KLDR, tedy o Severní Koreu jako jediný možný případ.) Jde-li programově o teroristická uskupení (s jakýmkoliv typem organizace; nezapomeňme mj. na Taliban), ta, aby triumfovala, nemají rozpaky před ochotou eskalovat údery. Sám výrobní program JZ je takový, že počítá s propojením na jaderné elektrárny; s možností dospět k vlastním JZ i proti mezinárodnímu nesouhlasu. (Snad Írán nakonec závěr této věty nepotvrdí?) A ovšem: Budou-li stále mezi námi JZ, riziko "preventivního útoku" pořád s námi je a mezi námi zůstává.

Pokud se říká, že nejlepší cestou, jak se vyléčit z nějaké nemoci, běžně bývá nemocem předcházet (nejde teď samozřejmě o genetické dispozice, proti nimž zrovna není léku), potom totéž se snad ještě naléhavěji týká právě těch JZ. Jakmile by byl mezi námi jejich početně nulový stav ve skladech, bylo by tu rovněž konečně nulové riziko vyvolání konfliktu pomocí JZ nebo jejich pozdějším nasazením (už kvůli ohroženému vlastnímu vítězství). A snad i takto by se snad snížily výdaje na tzv. obranu, takže by ty finanční prostředky, kterých není nikde dost, byly uplatněny snad účelněji a prospěšněji v jiných směrech.

Sám kubánský precedens z roku 1962 není automatickou pojistkou či spolehlivou ochranou proti obdobnému riziku o půl století později, v dnešních zcela odlišných sociálně-politických poměrech tohoto našeho světa. Takže některé oblasti bez JZ nebo jenom snížení počtu atomových hlavic mezi několika velmocemi -- i když je to "dobrý směr" -- spolehlivým a konečným řešením pro svět rozhodně nejsou.

Na úplný závěr je ovšem třeba letmo připomenout ještě aspoň dvojí. (1) S ohledem na trvající trendy napovídající změnu klimatu (i když došlo z různých, jinak nečekaných směrů k zbrzdění toho oteplování) nelze vyloučit každoroční větší výkyvy ve stávajícím počasí; s důsledky ve větším suchu na jedněch místech a v kalamitních deštích jinde. Také s rizikem světové nutnosti hospodařit s vodou; vodní cesty se mohou brzy stát předmětem mezistátních, i mocensky probíhajících sporů o způsobu, jak nakládat s vodou. (2) A druhý fenomén pro setrvalý neklid a nestabilitu státu? Nezvládnutí zcela nových trendů ve věkovém rozvrstvení společnosti, spolu s obtížnější zárukou zajistit finančně a zdravotně důchodce, a jak dát lidem v produktivním věku práci. V obou těchto polohách by neměl nikdo uvažovat tak, že "po nás (třeba) potopa"... (anebo jaderný spad, či přímo dokonce dopad JZ na hlavy těch druhých, nic zlého předem netušících, "neboť teď jde o všecko").

Takže se neutěšujme, pokud jde o JZ, pouhými provizorii, i kdyby byla ta přechodná opatření v tom "správném směru". Jistotu lidstvu může dát jedině totální likvidace všude a naprosto všech JZ, s naprostým zákazem jejich výroby, a s  nutností mezinárodně politicky a vojensky zajistit, aby se nikdo nikdy v budoucnu nepokoušel o přestoupení tohoto zákazu od samého začátku (protože později by mohlo být možná pozdě!).

Vytisknout