Hus v roce 14

7. 7. 2014 / Marek Řezanka

Někteří si s Husem a následně s husitským hnutím vybaví pouze kritiku odpustků a vyrabované kostely a hrady. Kritika prodávání odpustků je jistě stěžejním Husovým motivem, ale nikoli hlavním. Hus totiž vyzdvihl "prostého" člověka a jeho právo myslet. Co je člověk člověkem, jsou jeho dějiny psány krví a ohněm. Kdyby po husitech zůstaly toliko rozbořeniny a spáleniště, už dávno by spočívali někde v zapomnění jako "svatí muži", kteří pořádali "hony na čarodějnice" a "autodafé". Po husitech nám tu zůstalo ale něco, co má skutečnou hodnotu. Víra v člověka. Víra, že každý má právo vykládat si Bibli po svém -- a ne být odkázán na výklad někoho, kdo si uzurpuje patent na svatost.

"Se vším kupčí, všechno prodávají." Tato slova jsou živá i po šesti stech letech.

Jak by asi dnešní mocní tohoto reformátora hodnotili? Nejspíš by byl v nemilosti. Dozvěděli bychom se, že je to "nedouk a demagog, který štve lůzu proti církvi svaté. Že nepochopil tržní princip. Co je nakonec špatného na tom, že bohatý dostane na výběr, zda si svůj trest odsedí, nebo zaplatí příslušnou sumu?"

Asi bychom naráželi na hanlivé billboardy, kde by byl Hus vyobrazen jako alkoholik a sprosťák. Na sociálních sítích by kolovaly vtípky, které by ho zesměšňovaly. Byl by líčen jako lhář a podvodník. Rádoby znalci by se pohoršovali, jak někdo takový může vůbec učit. V médiích by bylo slyšet hlavně jeho odpůrce, kteří by mravokárně ušlechtilým hlasem varovali, že Hus štěpí společnost a vyvolává nenávist.

Žijeme v době, kdy se otázka sociální opět stává velmi důležitou. Sociální napětí (nejen) v Evropě by se dalo krájet.

Žijeme v době, kdy jsou blahořečeni ti, kteří posvětili bezprecedentní válku proti suverénní zemi pod hlavičkou neexistujících důkazů -- a kteří tak nesou přímou odpovědnost za vyhrocení situace v tomto státu. Vznikla tak skutečná světová hrozba, která se den ode dne rozhořívá.

Žijeme v době, kdy můžeme mít pocit, jako bychom se nechtěně vraceli v čase někam hodně hluboko do minulosti. Pachuť Bílé hory znovu můžeme cítit v našich ústech. Evidentně v rozporu s právem má být církvi v České republice vydáno něco, co jí nepatří. Můžeme dokola opakovat argumenty o prolomení pomyslné hranice 25. 2. 1948, o prolomení Benešových dekretů, o negaci První pozemkové reformy z roku 1919. Je to jako házení hrachu na zeď. Nejsou uši, jež by chtěly poslouchat, nejsou oči, jež by chtěly vidět. A i mnohá ústa, která dříve mluvila, nyní mlčí s tím, že máme zapomenout a smířit se se stavem, jaký je.

Člověk by se ale neměl smiřovat s bezprávím. Tak jako bylo pro Husa nepřijatelné, aby se bohatý směl vyhnout trestu tím, že zaplatí (a zbavit se tak viny), je nepřijatelné, aby dnes dostala církev něco, na co žádný nárok nemá. Je to věc principu, víry v právní stát, víry ve spravedlnost.

Byly jsme svědky politických pletich, kdy aby mohl takzvaný zákon o církevních restitucích projít, změnili tři poslanci přes noc diametrálně své stanovisko a své úmysly. Dodnes se vyšetřuje podezření, že za tímto jejich přerodem nestál "Duch svatý", ale úplatek v podobě výhodných pozic, kde by se již jistě na různých odměnách vrátila bývalým poslancům jejich "dobrota a rozumnost".

Nenechme toto vyšetřování usnout, nespokojme se s jeho zametením pod koberec.

Zároveň se braňme tomu, abychom se vraceli někam, kde nám "vyvolení" budou předžvýkávat, jak máme myslet a co máme říkat. Nenechme si vzít jedinečný dar svého vlastního výkladu a svého vlastního kritického myšlení. Chtějme takové školství, jež nám dá obecný vzdělanostní přehled -- a možnost myslet. Možnost nebýt stádním kusem, který potřebuje svého "pastýře". Jedině tak pro nás svoboda, právo, demokracie -- ale i víra -- nebudou jen prázdnými, nic neříkajícími pojmy. Jedině tak odkaz člověka, který měl smysl pro spravedlnost stejně rozvinutý jako smysl pro humor, naplníme.

Vytisknout