Romantika interbrigád?

4. 7. 2014 / Karel Dolejší

Historické paralely zpravidla kulhají - některé více, některé méně. Španělské interbrigády bojovaly na straně legálně zvolené vlády proti vojenskému převratu, který se těšil otevřené vojenské podpoře fašistické Itálie a nacistického Německa. Kromě toho podobně jako v případě předchozích karlistických válek i protistrana byla loajální ke Španělsku, měla pouze diametrálně odlišné představy o tom, jak má země vypadat. Když Franco nakonec zvítězil, odvděčil se Hitlerovi za pomoc Modrou divizí, ale obecně během 2. světové války zachovával politiku neutrality. Franco osobně byl pravicový diktátor, ale fašista nikoliv. "Boj proti fašismu" ve Španělsku bylo tedy heslo levicové válečné propagandy využívající faktu, že Franco přijal pomoc od dvou pravicových totalitních režimů, byl velmi katolicky konzervativní, nepřátelský vůči sociálním programům a vůči levici. Ne každá nechutná pravicová diktatura provozující koncentrační tábory jako Miranda de Ebro je však automaticky fašistická.

Na klíčových postech mezi východoukrajinskými separatisty jsou dnes ruští extrémisté s vazbami na ruské zpravodajské služby, kteří se do současných pozic dostali pomocí argumentu Kalašnikov. Jejich cílem je připojit šest oblastí na východě a jihu k Rusku. O legitimitě současných kyjevských úřadů lze mít třeba i velmi vážné pochybnosti, postavíme-li je však proti těm, v jejichž prospěch bojují dnešní "interbrigády" glorifikované Mališevským, jsou na tom stále ještě mnohem lépe. Rozhodně totiž nemají v plánu zemi rozdělit a stát zlikvidovat. Ti, kdo bojují na straně kyjevské vlády, jsou ve slangu separatistů standardně označováni jako "ukří". Kdypak ale došlo ve Španělsku k tomu, aby jedna strana přidělila druhé hanlivou přezdívku odvozenou od názvu státu, za který přece oba protivníci - každý po svém - bojovali?

***

Španělské interbrigády nevznikly jako nějaká "občanská iniciativa". O jejich zřízení bylo rozhodnuto v Moskvě Kominternou v září 1936. Hlavním nástrojem mobilizace dobrovolníků se staly komunistické strany v Západní Evropě, organizace náležitě "zbolševizované" a řízené pevnou rukou z ruského centra. Nekomunističtí dobrovolníci museli nejprve projít pohovorem s agentem služby NKVD. Je jistě rozdíl, přihlásí-li se někdo skutečně dobrovolně do nějaké ozbrojené jednotky, na základě informací, které si samostatně obstaral, a z vlastního rozhodnutí, nebo je-li zverbován ideologicky vyprofilovaným mezinárodním aparátem se strachem z nositelů jiných názorů.

Kromě toho není pravda, že všichni členové interbrigád ve Španělsku byli dobrovolníci. Stovky západoevropských komunistů pobývajících v exilu v SSSR dostaly jednoduše "stranický úkol" a neměly na vybranou.

Velitelství interbrigád v Albacetes kontrolovala přímo Kominterna, nikoliv španělská vláda. Velel francouzský komunista a bývalý tajemník Kominterny André Marty (Hemingway ho označoval za "řezníka"), hlavním inspektorem byl člen politického výboru Kominterny Luigi Longo a politickým komisařem Guiseppe di Vittorio, italský komunistický funkcionář, který žil v letech 1928-1930 v SSSR a působil v rámci Krestinterny, rolnické organizace zřízené Kominternou. Uniformy interbrigadistů zajišťovala francouzská komunistická strana. Interveční jednotky doplňovaly asi 2 000 - 3 000 profesionálních vojáků Rudé armády, většinou pilotů a tankistů. Od roku 1937 SSSR postupně přebíral kontrolu nad vlastními španělskými bezpečnostními složkami a využíval k tomu skutečnost, že finanční prostředky republiky měl de facto pod kontrolou.

Španělská vláda odeslala už v roce 1936 do Moskvy zlaté rezervy v hodnotě přes 500 milionů dolarů, přesto si po válce SSSR nárokoval zaplacení dalších 50 milionů dolarů za vojenskou pomoc. Správci fondu se kromě nákupů často problematických zbraní vyznačovali soustavným podceňováním zásob munice. Republikáni tak disponovali spoustou zbraní, ze kterých ale po chvíli nebylo čím střílet.

Mezi dobrovolníky zajišťovanými Kominternou z vlastních řad a dobrovolníky z řad italských ozbrojených sil na druhé straně nebyl vlastně co do "dobrovolnosti" žádný podstatný rozdíl. V obou případech šlo o lidi z centralizovaných, ideologicky indoktrinovaných organizací vymáhajících tvrdou disciplínu, jejichž přísun byl centrálně organizován a spojen s nemalým tokem zbraní a vojenského materiálu. Rozdíl byl v přístupu k financování vojenské pomoci interventy. Německo a Itálie souhlasily s tím, že Franco zaplatí až po válce. Moskva chtěla po republikánech vše platit hotově.

George Orwell v Holdu Katalánsku popsal velice plasticky přístup komunistů k nekomunistickým účastníkům bojů ve Španělsku. V Moskvě se raději byli ochotni smířit s prohranou válkou než s tím, že by ve Španělsku existovaly jinak politicky orientované jednotky, které Kominterna nekontroluje.

Veteráni španělské války patřili ke skupině přednostně pronásledovaných během stalinských čistek. Velitel tankového kontingentu ve Španělsku Dmitrij Grigorjevič Pavlov byl ještě 22. července 1941 popraven v rámci Stalinovy snahy svalit na jiné odpovědnost za ignorování zpráv o chystaném německém útoku. V 50. letech se stali v Československu veteráni interbrigád terčem dalšího kola stalinských čistek, byli perzekvováni a někteří popraveni. Podobná role jim byla přisouzena i v dalších loutkových procesech v komunistickém bloku, například v Polsku nebo Maďarsku. Ve větším počtu se udrželi pouze v Jugoslávii, kde došlo k roztržce s Moskvou. Část čs. interbrigadistů se vracela do veřejného života v reformních 60. letech. Jedním z nich byl František Kriegel, jediný z unesených čs. představitelů, který po sovětské okupaci nepodepsal moskevské protokoly.

Českoslovenští interbrigadisté byli do značné míry unikátní tím, že podíl komunistů na počátku španělské války činil jen asi 20% a teprve postupně rostl. Například u Němců ale okamžitě dosahoval nejméně 80%, především kvůli "filtru" v podobě NKVD, která ze sovětského exilu propouštěla "dobrovolně" do boje pouze politicky vhodné adepty. V demokratickém Československu pro takovou filtraci zájemců neexistovaly vhodné podmínky, i když i zde nábor prováděly sekretariáty KSČ a poskytovaly zájemcům peníze na cestu.

***

Co mají společného španělské interbrigády čítající řádově desetitisíce bojovníků z desítek zemí na straně půlmilionové lidové armády republikánského Španělska a stovky zahraničních bojovníků na straně ukrajinských separatistů (kterých dohromady není víc, než 5 000)? Snad pouze to, že obě skupiny bez ohledu na individuální motivaci příslušníků nakonec v daném konfliktu prosazovaly, respektive prosazují, zájmy Moskvy. A to je ještě velký rozdíl v tom, že v prvním případě měla Moskva značnou a postupem času prakticky úplnou kontrolu nejen nad samotnými interbrigádami, zatímco na Ukrajině mají kontrolu nad povstáním extrémistické elementy, které se po Krymu do značné míry vymkly kontrole Kremlu a začaly realizovat mnoho let připravovaný plán rozdělení sousední země.

Rozdíly jsou vůbec mnohem zajímavější, než shody. Za španělskou republiku bojovali komunisté, sociální demokraté a nezávislí socialisté, anarchisté a liberálové. Tato republika byla vnímána jako pokrokový lidový režim bránící se proti reakčnímu povstání tradičních elit a mocenského aparátu. Avšak velká většina zahraničních bojovníků na Ukrajině, bez ohledu na to, na které straně bojují, má ultrapravicové názory. Nepočetné a ještě dost problematické výjimky představují osoby nostalgicky vzpomínající na komunistickou minulost, které se vyskytují na straně separatistů. (Řadu let konzistentně tvrdím, ža také stalinističtí a neostalinističtí komunisté k demokratické levici nikdy nepatřili, s ohledem na extrémní autoritářství a kulturní konzervatismus byli a jsou ultrapravičáky.)

Polští eurasianisté Bartosze Beckera, srbští četnici Bratislava Živkoviće, maďarská "Legie Sv. Štěpána" bojující za "novou Evropu" a další zahraniční politická uskupení přidávající se k ukrajinským separatistům podporují konzervativní "Novorusko" zahrnující polovinu Ukrajiny a následně připojené k Rusku. Ani teoreticky nemohou mít nic společného s bojem za legitimní vládu země, do níž přijeli. Ani teoreticky nemají nic společného s levicí.

"Válku už nevedou jednoduše analyzované ekonomické síly, pokud ji vůbec kdy vedly. Válku nyní vedou nebo plánují jednotliví muži, demagogové a diktátoři, kteří manipulují vlastenectvím svého lidu, aby jej přiměli falešně věřit ve velký omyl války, když všechny jejich vychvalované reformy nedokázaly uspokojit lidi, jimž špatně vládnou", napsal Ernest Hemingway v roce 1935 v textu nazvaném "Poznámky k příští válce".

Tento poznatek platí dosud, v ukrajinské krizi také, ať už propaganda válku hájí čímkoliv - včetně, samozřejmě, "boje za mír".

Vytisknout