Příliš hlučný ústup ze světel ramp

5. 7. 2014 / Marek Řezanka

Jako černý humor dnes může působit samotným Fukuyamou opuštěná teorie, že "liberální demokracie" znamená "konec dějin".

Žijeme naopak v době velmi dynamické, v době, kdy neoliberalismus s rachotem naráží na své vlastní limity a otřásá se v základech. Otázka, zda je demokracie slučitelná se stávající fází kapitalismu, je čím dál tím více aktuální.

Podívejme se, jak je na tom v současnosti základna neoliberalismu. Jakými proměnami Spojené státy americké procházejí -- a co lze od nich do budoucna očekávat?

Když blahobyt končí, aneb Ztráta neokolonií bolí

Po pádu železné opony se mohlo na chvíli zdát, že místo světa bipolárního budeme žít ve světě unipolárním, kde pravidla hry bude diktovat jediný aktér -- USA. Jenže takový scénář se nenaplnil. Jednak nedošlo k rozbití Ruska na řadu menších celků - ale hlavně -- pomalu zde rostla nová velmoc, která se v neoliberální fázi kapitalismu stala jeho tahounem a představitelem současně -- Čína. Aby USA mohly svým obyvatelům zajistit blahobyt, potřebovaly neokolonie. Ty jim na jihoamerickém kontinentu dlouho zajišťovala Monroeova doktrína, která byla ovšem nedávno definitivně pochována. USA neztrácely vliv pouze za humny. O svůj vliv přicházely i na africkém kontinentu, v Asii (ani ty americko-izraelské vztahy již nejsou, co bývaly) -- a dokonce i v Evropě. Dodnes si můžeme připomínat dělení Evropy na "starou" a "novou" podle toho, jak se evropské země stavěly k bezprecedentní válce proti Iráku v roce 2003.

Válku v Iráku, kterou rozpoutali G. W. Bush a neoliberální kruhy, které v pozadí tahaly za podstatné nitky, lze možno z pohledu USA pokládat za novodobý Vietnam. Nejenže USA z této války neměly žádný zisk (finančně, ani morálně). Pomohly vlastně vytvořit hrozbu, kdy fanatičtí fundamentalisté posílili -- a znamenají pro celý svět skutečné riziko.

Spojené státy procházejí otřesem. Jsou zadlužené, vzpamatovávají se z hypoteční krize -- a vzpamatovat se nemohou. Americký sen o neomezených možnostech pro kohokoli je dávno již jen pohádkou pro dospělé. Kromě strachu z nezaměstnanosti se v některých státech USA přidává strach o dospívající děti. Stalo se téměř každodenní rutinou, že na některé škole se střílí a na zemi zůstávají mrtví. Nejde o náhodný exces, ale systémový -- neřešený - problém.

Když prezident Obama usiloval dostat se k moci, sliboval zlepšit zdravotnictví a školství, sliboval stažení vojsk ze zemí, kde se jenom hromadili mrtví na všech stranách, sliboval uzavření mučírny na Guantánamu. Na Blízkém východě se měl zasadit o vznik palestinského státu a o ukončení nekončícího bratrovražedného konfliktu.

Brzy ale narazil na odpor neoliberálních kruhů, které smetly jeho pokusy o reformu zdravotnictví či školství -- a které se již postaraly o to, aby se vojska jen tak odněkud nestáhla. Přece to nejde přes noc, že?

Kromě toho se vynořily nové konflikty. Staří spojenci byli hozeni přes palubu -- a ti noví jsou snad ještě horší. Stačí se podívat do Egypta, Libye či na Ukrajinu, kde nikým nevolená vláda zahájila občanskou válku proti vlastním lidem.

Dračí sklizeň v roce Koně

Jsme svědky radikalizace a rostoucí míry fanatismu. Tak dlouho byly velebeny teorie o střetu civilizací a všichni muslimové se házeli do jednoho pytle s nálepkou "teroristé", až se nám před očima vyklubala středověká forma islamistické organizace, které se mj. obává také většina muslimů.

Je však třeba dodat, že nenávist se nerodí z blahobytu. Jenže místo ekonomické pomoci a rozvoje vzdělanosti "západ" importoval na Střední a Blízký východ zbraně a zabíjení. Z takového podhoubí nic jiného než fanatická nenávist vyrašit nemůže.

USA navíc mají "dar" zvolit si spojence. Většinou jde o někoho, kdo se stane horším, než ten, proti němuž bylo zasahováno -- a kdo představuje hrozbu, jež měla být podle oficiálních stanovisek odstraněna či aspoň minimalizována.

Popravy, vraždy, válečný běs. Taková brázda zůstává po zahraniční politice USA. Zatímco Spojené státy mají všude po světě své vojáky, Čína dobývá svět ekonomicky. Nevzbuzuje tím takový odpor vůči sobě a není vnímána jako okupant. Ekonomická pouta jsou přitom těmi nejpevnějšími. A boj o nerostné zdroje zdaleka nekončí.

Ve slepé uličce neoliberalismu -- aneb Zdravotnictví ani školství nevzkvétá

Barack Obama nám v mnoha ohledech může připomínat tragickou postavu Achnatona či Ludvíka XVI. Historické paralely většinou nelze použít, neboť kontext je jiný, ale v tomto případě se zaměřme na určitý symbol. Proti Achnatonovi se postavili mocní kněží -- a ti přesvědčili lid, že božstva jsou proti jejich vládci. Ludvík XVI. zase sklidil úrodu z dob válčení Ludvíka XIV. a rozhazování Ludvíka XV. Obama měl být alternativou k Bushům, Rumsfeldům a Palinovým. Měl být alternativou k Americe neoliberální, k Americe, jak ji chápe Tea Party. Když startoval svou první kampaň, nevsadil na nadnárodní společnosti, ale na drobné přispěvatele. Mohlo se zdát, že se rozbíhá něco jako "národ sobě".

Zdálo se, že cesta za sny Obamova otce bude vroubena humanismem, odstraněním segregace a posílením míru. Nestalo se. Obamovi protivníci byli příliš silní. Dodnes můžeme mít před očima výraz prezidentova bezmocného vzteku, když těžařská firma výrazně poničila část Mexického zálivu. Otázkou je, zda člověk má setrvávat ve funkci, když vidí, že co sliboval, není v stavu plnit. Čím větší bývá počáteční očekávání a nadšení, o to hlubší jsou potom následná rozčarování a pokračující frustrace. Přitom v první prezidentské kampani se Obama vymezoval právě proti mocným neoliberálním kruhům a nadnárodním společnostem.

Obamovi se nepodařilo lidi přesvědčit, v čem je výhoda povinného zdravotního pojištění, na nějž soptí všichni vyznavači neoliberálních "svobod". Nechme každému jeho právo chcípnout jako prašivý pes, že?

Čteme-li Džungli před tabulí, oddechneme si, že přece žijeme již v 21. století. Že Hunterův text je minulostí. Jenže běda. Americké školství se potýká s výraznými problémy. Podle posledních zpráv opět roste segregace a zvětšují se rozdíly mezi bohatými a chudými a mezi "barevnými" a "bílými". Na mnohých školách řádí tvrdá šikana, na řadě škol není šance něco (se) naučit. V některých školách se potom občas střílí.

Toto je neutěšený obrázek soudobých Států.

Když bubliny praskají (hypotéky na bydlení a na vzdělání)

Od roku 2007 obchází Amerikou strašidlo hypoteční krize. Lidé zkrátka platili za něco, co neexistovalo, co bylo imaginární. Co nemělo svou hmotnou reálnou oporu. O duchy se opřít nelze -- a tak se vše nakonec zhroutilo jako domeček z karet. Lidem zbyly oči pro pláč. Jejich sny byly nenávratně v troskách - a nějaká ta sebevražda na sebe nenechala dlouho čekat.

Mohutný rachot vyvolalo i prasknutí Dot-com bublin, tedy rychlokvašených internetových projektů, které spolkly hodně investic, ale tím tak jejich poslání skončilo.

Další bublinou jsou potom studentské půjčky. Mladý člověk se zadluží, vystuduje, nemusí sehnat práci -- a má dluh na krku. To už není americký sen, to je americká noční můra.

Pod bičem dluhu

Nákladné války, výdaje na domácí politiku, vyschnutí zdrojů z neokolonií. Tak by se daly shrnout faktory vedoucí k zadlužení země, jež se stále hrdě hlásí k logu supervelmoci.

Dluh USA vůči Číně je již astronomický. A nutně bude politické i ekonomické špičky v USA znervózňovat. Dá se přece očekávat, že ten, komu dlužíte, bude chtít své peníze zpět. I s úroky. Jak z toho ven, nejlépe bez placení?

Spojené státy americké zatím neprojevily mnoho pochopení pro ruský požadavek na zaplacení dluhu, který má u Ruska Ukrajina. Zato mají pochopení pro ukrajinské oligarchy a pro fašistické manýry nevolené ukrajinské vlády, která by rozhodně neměla mít mandát k vedení občanské války.

"Když nejste bohatí, musíte si půjčovat. My si půjčujeme od Číňanů a dalších. Naše dluhy dosáhnou 16 biliónů dolarů," nechal se slyšet Donald Trump.

Pravice vyčítá situaci Obamovi, který prý rozhazuje a zadlužuje společnost. Málokdo jde ke kořenům a příčinám onoho dluhu. Neoliberální léčba však uzdravení nepřinese. To můžeme v přímém přenosu sledovat v Evropské unii, kde se sociální stát rozkládá -- a jako zázračná medicína je veleben fiskální pakt, který přidusí nižší a střední vrstvy, aby nadnárodní korporace a jejich zisky mohly zůstat v klidu.

Rozštěpení Balkánu a nedělitelnost USA

Nelze se divit, že to v americké společnosti vře. Přibývá nezaměstnaných včetně dlouhodobě nezaměstnaných, přibývá těch, kteří už žádné sny nemají a na žádné nemohou ani pomyslet. Jediným jejich snažením je přežít.

Spekuluje se, zda se americká federace může začít rozpadat (stejně jako se spekuluje o možném rozpadu Evropské unie). Zda se udrží jednotná americká měna -- a zda nemohou USA čelit novodobé občanské válce.

"Demokracie může být hlučná a kontroverzní," prohlásil v souvislosti s požadavkem Texasu na jeho odtržení Jon Carson, zástupce Bílého domu. "Svobodná a otevřená diskuse je to, co dělá, aby tato země fungovala... Ale stejně jako si vážíme zdravých diskusí, nedovolíme, aby diskuse nás od sebe odtrhovala."

Právě Texas je státem, kde Obamu považují div ne za komunistu a kde většina voličů, kteří se dostavili k volbám, preferovala v posledních prezidentských volbách M. Romneyho.

Mohlo by případné svévolné odtržení Texasu vést k občanské válce?

Jen tak přejít nejde ani fakt, že Michigan se stal v dubnu 34. federativním státem požadujícím ústavní konvent. Je tak splněn limit pro možné ústavní změny. Což ovšem neznamená, že k nějakým dojde. Důležité potom je, že k těmto změnám upírají nadějně své zraky jak levice, tak neoliberální pravice. Každý pochopitelně z jiných pozic. Stačí se podívat, s jakým ohlasem se tento krok setkal v České republice. Hájek a Protiproud se radují, že najdou inspiraci, jak rozložit "zhoubnou" Evropskou unii, Hnutí sociálně slabých vidí v tomto počinu šanci na posílení práv občanů USA.

v V tomto kontextu je zajímavé, jak Srbsko nemělo nárok nedovolit Kosovu jeho odtržení. Podporu USA získal člověk napojený na organizovaný zločin a člověk, jenž nepochybně splňoval kriteria pro označení válečného zločince (Thaci).

Jedenácté září a Big brother za rohem

Odmyslíme-li různé konspirační teorie kolem útoků z 11. 9. 2001, stejně nám zde zbývá řada seriózních analýz zabývajících se následky nárazu letadel do budov WTC (např. Dr. Rousseau). Stejně, jako nám zůstává poměrně dost uspokojivě nezodpovězených otázek. Skutečně byla náhoda, že selhalo téměř vše, co selhat mohlo? Bez důkazů nelze nikoho obvinit. Je ovšem s podivem, že veřejnost nebyla podrobně seznamována s výsledky šetření. Jak je jinak možné, že až sedm z deseti dotázaných Američanů se po útoku domnívalo, že za ním stál irácký představitel, S. Husajn? Člověk by očekával důkladné vyšetřování včetně rekonstrukce samotného teroristického útoku.

Většinou si klademe dotaz: Cui bono?

Je zřejmé, že po 11. 9. 2001 rezignují Američané na své svobody. Na jednu stranu jsou masírováni, jakou že mají svobodu neplatit si zdravotní pojištění, na druhou stranu se řady svých zásadních svobod dobrovolně zřekli. Souhlasili se sledováním a špehováním svého soukromí. Strach má totiž velkou moc přesvědčit. Strach láme odpor. Strach je věrným partnerem rezignace.

Procitnutí ze snu

I z posledního uklízeče až na vrchol mocenské pyramidy. Tak nějak zněl bonmot amerického snu. Tak nějak vznikla iluze neomezených možností pro každého, přičemž stát se to mohlo jenom několika málo lidem. Ale už tím, že se to stát mohlo, to lidi fascinovalo. Byla to vlastně svého druhu loterie -- a v loterii dříve či později někdo vyhraje. A někdy i pořádný balík.

Jenomže v poslední době klesala pravděpodobnost výhry na minimum. Čím dál víc lidí začíná řešit existenční problémy -- a o nějakém snu si nechá tak leda zdát.

Místo jiskry v očích uvidíme u mnohých Američanu spíše skelný pohled rezignace.

Occupy Wall Street, rozvoj průmyslových družstev a alternativa zdola po americku

Je americká společnost apatická? Projevuje se nějak? Rodí se v ní nějaký alternativní proud? Lidé ve velkých městech USA apatičtí nejsou. V USA se tradičně odehrávaly masivní protesty proti válkám -- jednak proti válce ve Vietnamu, ale i proti válce v Iráku. USA jsou např. zemí M. L. Kinga či N. Chomského. Jsou zemí, kde se rozvíjejí průmyslová družstva.

Hnutí Occupy Wallstreet dokázalo lidi zmobilizovat. Poukázat na rozevřené nůžky mezi zájmy úzké mocenské kliky a nadnárodních firem a mezi zájmy ostatních lidí. Ve stovkách měst zakládali aktivisté své základny -- a policie se stávala bezradnou, protože solidarita lidí byla ze začátku hnutí silná.

Jedině silné sociální hnutí může zabránit rozbíjení odborů, jedině silné sociální hnutí se může semknout při řešení dluhů lidí, kteří spadli do existenční pasti -- a sami se z ní nedokážou dostat.

Kam dál?

Z výše popsaného je patrné jedno. Spojené státy americké čelí systémovému problému -- a je otázkou, jakým způsobem ho budou řešit. Lze očekávat, že vládní kruhy budou připraveny jakýkoli větší sociální protest tvrdě potlačit a rozehnat. Záleží potom na okolnosti, jak masový bude a s jakými vizemi přijde.

V USA jsou mocenské a vlivové kruhy, které se nechtějí rozloučit s ideou unipolarity USA ve světě -- a lze od nich čekat takové kroky, jejichž cílem bude znovunastolení hegemonního postavení Států ve světě. Za jakoukoli cenu.

Pokud by nadnárodní korporace definitivně zvolily za svou budoucnost Čínu, bylo by jasné, že se v USA otevře půda pro jiný model, než jakým je maximalizace zisku úzkými skupinami na úkor většiny. Mnohem více by se zde mohla rozvinout průmyslová družstva, značného prostoru by mohla využít i participativní ekonomika. Před 11. 9. 2001 Američané věděli, co je to demokracie. Kdo už k blahobytu přičichl, nechce se ho vzdát. Hlavně, když ví, že je možný. Jenom ne na dosavadních základech. Varujme se zjednodušení. Zjednodušením například je, že kdo kritizuje kroky představitele USA, dopouští se antiamerikanismu. Není tomu tak. Kritika určité politiky či přímo systému není šířením nenávisti vůči jednotlivci či skupině osob. Toto by se nemělo směšovat.

Někteří obviňují z antiamerikanismu například Noama Chomského. Zde si právě můžeme názorně ukázat, jak je takové obvinění liché. Chomsky negeneralizuje. Nedegraduje Američany, neuráží je. Pouze upozorňuje na takové jednání některých čelných amerických představitelů, jež se neslučuje s daným právem, o nějaké etice ani nemluvě. Například ve své knize 9-11 (Chomsky, Seven Stories Press, New York 2001) na s. 21-22 uvádí:

"Existují řádné a zákonné způsoby, jak postupovat v případě spáchání trestného činu, ať už je jeho rozsah jakýkoli. A existují precedenty. Nesporným příkladem je případ, o němž jsem se před chvílí zmínil, případ, který by neměl být považován za kontroverzní právě kvůli tomu, jak nejvyšší mezinárodní orgány zareagovaly.

Nikaragua se v osmdesátých letech stala předmětem amerického násilného útoku. Desítky tisíc lidí přišly o život. Země byla z velké části zničena a z této rány se možná nikdy nevzpamatuje. Tento mezinárodní teroristický útok byl doprovázen pustošivou ekonomickou válkou, v níž mohla malá zemička, odříznutá od světa pomstychtivou a krutou velmocí, jen stěží přežít, čímž se podrobně zabývali přední historici zkoumající dějiny Nikaraguy. Za všechny jmenujme Thomase Walkera. Důsledky jsou pro tuto zemi dokonce mnohem krutější, než důsledky nedávné tragédie v New Yorku. Nikaragujci neodpověděli odpálením bomb ve Washingtonu. Obrátili se na světový tribunál, který rozhodl v jejich prospěch a nařídil USA přestat a zaplatit vydatné reparace. Spojené státy rozhodnutí soudu s opovržením odmítly a okamžitě reagovaly vystupňováním útoku. A tak se Nikaragua obrátila na Radu bezpečnosti, která navrhla rezoluci, vyzývající Státy k dodržování mezinárodního práva. Rezoluci vetovaly pouze USA..."

Ne, faktická kritika nemůže být antiamerická. Již proto, že se s ní mohou ztotožnit sami Američané. Přece se nevylučuje, aby člověk měl rád lidi žijící v USA -- a současně se stavěl proti porušování práva, proti takové či makové ideologii či proti konkrétním osobám -- a to ne pro barvu jejich kůže či barvu jejich očí -- ale kvůli jejich politice a činům.

Žijeme v době, kdy se bavíme, co je a co není bublinou. Proběhla řada debat na téma "čínského ekonomického zázraku" s tím, že ten splaskne, protože je v Číně enormní korupce, hrozí v ní ekologické katastrofy a na denním pořádku jsou sociální rebelie. Jenže žádný z těchto faktorů se zatím neukázal natolik silným, aby zvrátil směřování tohoto státu na post první supervelmoci. USA naopak o toto výsadní postavení v posledních letech přicházejí. V této souvislosti je možné mluvit o "traumatu velmoci". Zažilo ho např. Německo po prohrané První světové válce, trpěla jím Británie poté, co přišla o své koloniální panství, pocítilo ho jelcinovské Rusko, které se náhle ocitlo na druhé koleji.

Nebavme se ale o mocenských hrách. Bavme se o lidech, a to kdekoli na světě. O lidech, kteří touží po stejných právech a mají podobné potřeby. Bavme se pokud možno co nejdříve, neboť mraky nad námi houstnou.

Jordánsko se bojí islamistických povstalců, syrské letouny útočí na území Libanonu, Saúdská Arábie přesunuje k hranicím Iráku desetitisíce vojáků, v Iráku a Afghánistánu jsou mrtví na denním pořádku. Destabilizován je sever Afriky. Mohli bychom pokračovat.

Tato celosvětová situace je mimořádně vážná. Hledejme její řešení -- a nehledejme ho ve vojenském konfliktu. Takové řešení by bylo tím nejhorším možným.