Mírová dohoda nebo kapitulace?

9. 6. 2014 / Jan Kavan

Petro Porošenko naopak nabídl mírový plán, postavený na výzvě povstalcům, aby okamžitě složili zbraně a za to jim je nabízena amnestie. Tedy ne všem, ale pouze těm, "kdo nemají na svých rukou krev", tedy těm, kteří se povstání aktivně neúčastnili. Současně nově zvolený ukrajinský prezident nabízí "volné koridory pro odchod ruských ozbrojenců do Ruska". Tím vyvolává dojem, že hlavní jádro povstalců tvoří Rusové, kteří ilegálně přešli hranice do Ukrajiny. Ale co se má stát s místními povstalci? O nich mluví například premiér neuznané Doněcké lidové republiky Děnis Pušilin, který mj sdělil polskému novináři: "...proti našemu lidu /jsou/ nasazovány tanky a dělostřelecké systémy (raketomety) GRAD. Je to asymetrický konflikt. Nedisponujeme takovými zbraněmi a ani je nechceme v naší zemi používat, poněvadž ji nechceme zničit. Jsme tady doma, nejsme žádní hosté. Nevnucujeme naše názory druhým, ale v naší zemi máme právo rozhodovat, co je pro nás dobré a co špatné, kdo je hrdina a kdo nacista, které pomníky bychom měli postavit a jakým jazykem chceme mluvit. Nemáme nic proti ostatním jazykům. Náš Donbas je multietnickým regionem a jsme tolerantní vůči druhým. Neodehrály se zde žádné etnicky motivované konflikty mezi Rusy a Ukrajinci, ani proti Židům nebo příslušníkům kavkazských národů, třebaže v jiných regionech jsme tohoto mohli být svědky".

Předpokládám, že Děnis Pušilin patří v očích prezidenta Porošenka mezi ty "gangstery a vrahy", s nimiž nelze jednat. Ty je možné pouze zastřelit nebo zatknout a postavit před soud. Porošenko rovněž současně odmítl možnost federalizace Ukrajiny, kterou podporuje nejen Moskva, ale řada vůdců východoukrajinských rebelů, kteří odmítají kyjevskou vládu dosazenou po demonstracích na Majdanu, ale nepřejí si ani připojení k Ruské federaci. Porošenko nabídl pouze "jednotný stát s decentralizovanou mocí" neboť, jak zdůraznil, "Ukrajina byla, je a bude unitárním státem". Nedovedu si představit po tom množství prolité krve, že by unitární stát vedený Kyjevem, byl přijatelný pro většinu obyvatel východní Ukrajiny.

Petro Porošenko evidentně chápe, že se nedohodne se současnými vůdci povstání, a tak prosazuje předčasné volby v Donbasu, které by přinesly vedení, s nimiž by mohla kyjevská vláda jednat. Pokud by však takové volby byly svobodné, tak nelze vyloučit, že by občané zvolili právě současné povstalecké vůdce. Jak by pak reagoval prezident Porošenko a kyjevská vláda? Takový scénář by vyvolal vzpomínky na volby v Alžírsku, které v minulosti vedly k vítězství islamistů nebo palestinské volby, kde se lidé svobodně rozhodli pro radikální Hamás, který dnes stále vládne v Gaze. Takové výsledky voleb však museli mocní dnešního světa odmítnout.

Porošenko ve stejném inauguračním projevu odmítl uznat realitu připojení Krymu k Ruské federaci a podtrhl, že "Krym byl, je a bude součástí Ukrajiny. Ohledně Krymu nemůže být s nikým žádný kompromis". Žádný kompromis ale na stole ani není. Kyjevská vláda nemá žádné prostředky, aby situaci na krymském poloostrově, kde rozhodující většina lidí podpořila připojení k Rusku, jakýmkoli způsobem zvrátila. Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že forma odtržení Krymu od Ukrajiny byla porušením mezinárodního práva, stejně jako bylo porušením tohoto práva odtržení Kosova od Srbska.

Porošenko si je vědom potřeby zajistit "svobodný rozvoj ruštiny i dalších jazyků", ale stejným dechem se odvolává na 10.článek ústavy, která "určuje ukrajinštinu jako jediný státní jazyk".

Nemohu si pomoci, ale jen zběžný pohled na nabízený "mírový plán" ve mně vzbuzuje neodbytnou otázku jakým způsobem by se přijetí tohoto "míru" lišilo od bezpodmínečné kapitulace. Jeho odmítnutí povstalci mi proto připadá naprosto logické.

Navzdory dojmu, s nímž z Normandie odjížděla řada politiků, že hned den po inauguraci prezidenta Porošenka bude ukončeno krveprolití a zahájeny mírové rozhovory, budou boje pokračovat i nadále a bude prolito ještě mnoho krve, než převládne pochopení, že tento konflikt nelze vyřešit tanky a děly či bombardéry.

Je absurdní organizovat předčasné volby jen v Donbasu v naději, že lidé pod vojenským tlakem zvolí za své lídry takové představitele, kteří budou vyhovovat kyjevské vládě, která nota bene nevzešla ze žádných voleb. Naopak je nutné zorganizovat celoukrajinské parlamentní volby a to za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů. Potřeba parlamentních voleb zazněla během demonstrací na mejdanu, pak náhle tyto výzvy zcela utichly a pozornost se soustředila jen na prezidentské volby. Vidina parlamentních voleb se odsunula někam do nedohledna. Nyní je zmínil prezident Porošenko jako "nezbytnou podmínku stabilizace země". Musíme doufat, že tato slova budou brzo promítnuta do konkrétních činů. Vláda, která vzejde z těchto voleb bude konečně legitimní a bude moci jednat o nové ústavě, a především jednat se svobodně zvolenými představiteli východní Ukrajiny o takovém novém uspořádání země, které bude vyhovovat přání naprosté většiny obyvatel daného regionu.

Z popsaných důvodů mne inaugurační projev nového ukrajinského prezidenta nenaplnil optimismem. Porošenko rovněž oznámil, že chce co nejdříve podepsat ekonomickou část asociační dohody s EU neboť věří, že se jedná "o první krok k plnému členství" v unii. První krok to bezesporu je, což ovšem neznamená, že by ke vstupu Ukrajiny do EU mohlo dojít v jakékoli dohledné době. Bude trvat roky než bude Ukrajina schopná splnit všechny podmínky členství.

Jednání o tomto členství nebylo odstartováno právě šťastně. O připojení Ukrajiny k EU usiloval po dlouhé měsíce již bývalý prezident Janukovyč. Nakonec odmítl podepsat text nabízený ve Vilniusu a to nejen pod ruským tlakem, ale i z přesvědčení, že nabízené podmínky nejsou pro Ukrajinu výhodné. Ruský tlak se jistě ještě zvýší. Ruská federace má mj.pochopitelnou obavu, že pokud by Ukrajina byla zaplavena lacinějšími produkty z EU, tak by jejich větší část zas vyvážela do Ruska a tím by značně poškodila ruské výrobce.

Bylo by bývalo rozumné, kdyby EU ještě před přímým jednáním s Ukrajinou o asociační dohodě, zahájila jednání s Ruskem a vzala přitom v úvahu požadavky MMF i pravidla Světové obchodní organizace (WTO). Možnost, že by došlo k podpisu ekonomické spolupráce mezi EU, Ruskem a Ukrajinou paralelně s podpisem EU asociační dohody s Ukrajinou by jistě vzala vítr z plachet mnohým emocím a obavám, které pak zažehly protesty na Majdanu.

Teď je již pozdě a naopak pokud by ekonomická část asociační dohody s EU vůbec nevzala v úvahu politicko-ekonomické zájmy Ruska, tak hrozí ještě větší prohloubení rozporů mezi západní a východní částí Ukrajiny. Zastánci teritoriální integrity Ukrajiny by si pak mohli nechat zdát o federalizaci státu, z něhož mají nyní nepochopitelnou obavu.

V dlouhodobé perspektivě je jasné, že Ukrajinu nelze nutit, aby si vybrala mezi EU a Ruskem. Pro svou budoucnost potřebuje dobré vztahy s oběma. V této souvislosti odkazuji na nedávnou Výzvu nezávislých iniciativ ke krizi na Ukrajině (BL 2.6.2014), kde se explicitně vyzývá k " k velkému kompromisu, který je v delší perspektivě nezbytný k zajištění míru, a podle něhož by USA, EU i Rusko nejen nenutily Ukrajinu, aby si absurdně vybrala mezi EU a Ruskem, ale poskytly by bezpečnostní záruky novému neutrálnímu regionu míru a rozvoje, který zahrne jak Ukrajinu, tak celou černomořskou oblast". Tento "neutrální region míru a rozvoje" nedávno detailně popsal ve svém článku americký profesor Hall Gardner, který je, stejně jako já, členem vedení nadace New Policy Forum (Gorbačevova nadace) a který mi zdůrazňoval, že představa takovéhoto dlouhodobého řešení získává pomalu větší přijatelnost mezi mnoha předními odborníky na daný region. Lze jen doufat, že se tímto řešením budou zabývat i rozhodující politici.

Vytisknout