Stanovisko SPaSu k přítomnosti vojenských jednotek NATO v ČR

Mluvčí SPaSu podpořili postoj premiéra Bohuslava Sobotky

11. 6. 2014

Spojenectví práce a solidarity (SPaS) sdružuje téměř dvě desítky nevládních organizací, jejichž členové jsou vesměs kritičtí ke všem etablovaným politickým stranám a především k politikům v mocenském postavení. Je proto pochopitelné, že SPaS ve svých prohlášeních nejčastěji kritizuje ten či onen špatný politický krok vládnoucích politiků bez ohledu na to, ke které politické straně chybující politik patří. Dnes jsme se naopak rozhodli vyzdvihnout postoj vládnoucího premiéra, což děláme zcela ojediněle. Důvodem je článek premiéra Bohuslava Sobotky "Nechceme novou železnou oponu", jehož obsah považujeme za průlomový.

Premiér členské země NATO jednoznačně odmítl politiku některých aliančních jestřábů, kteří se domnívají, že nejvhodnější reakcí na krizi v Ukrajině je "posilování vojenské přítomnosti NATO na východních hranicích EU". Je zcela nezpochybnitelné, že krize na Ukrajině "nemá vojenské, ale pouze diplomatické a politické řešení", což například před několika dny konstatovala "Výzva nezávislých iniciativ ke krizi na Ukrajině". Je ovšem velmi významné, když tato slova napíše premiér členského státu NATO, který současně odmítne "protiruskou hysterii, šířící se v některých patrech naší společnosti" a upozorňuje na to, že "nejsou žádné signály o tom, že by se Rusko snad chystalo napadnout některý z členských států Severoatlantické aliance".

Sobotka zcela oprávněně varuje, že "opatření NATO v reakci na ukrajinskou krizi by měla být přiměřená a neměla by se stát spouštěcím motorem další eskalace napětí: Český premiér konstatuje, že "současná bezpečnostní situace naší země nevyžaduje přítomnost jednotek NATO", ale současně plně respektuje zájem Polska či pobaltských států, které sousedí buď s Ukrajinou nebo s Ruskem, o tyto jednotky jako o "viditelné potvrzení solidarity uvnitř NATO". Tento postoj je zjevně v souladu s naší loajalitou i závazky vůči Alianci, i když to někteří čeští pravicoví politici odmítají pochopit.

Za nesmírně důležitý považujeme názor předsedy vlády, že "nepokládáme za rozumné chřestit zbraněmi nebo novými sankcemi a rozvíjet úvahy o tom, že právě Rusko se má stát vedle mezinárodního terorismu v našich doktrínách novým trvalým nepřítelem EU a NATO." Historie minulé studené války nás učí, že takový přístup zpravidla vyvolává izolacionistické a militaristické tendence, posiluje agresivní nacionalismus a vnitřní nesnášenlivost. Velmi pravděpodobně by tomu tak bylo i v Rusku.

Chtěli bychom zvláště uvítat podporu Bohuslava Sobotky snahám " o koordinaci postojů všech zemí v rámci EU, bez konfrontační hysterie a bez podléhání propagandistické mašinérii z jedné či druhé strany." Pokud by se českému premiérovi podařilo přesvědčit všechny své kolegy v EU, aby unie zaujala tento uvážlivý, nekonfrontační postoj ke krizi na Ukrajině, tak by se nesmírně zasloužil o snížení současného napětí a vytvoření podmínek pro nalezení konstruktivního mírového řešení, které musí vzít v úvahu zájmy Ukrajiny, Ruska i EU. Sobotkovi by v tomto úsilí pomohla nejen méně hlasitá kritika představitelů TOP 09 a ODS, které ve svém článku zmiňuje, ale i změna postoje ministra zahraničí Zaorálka, který je v ČSSD, ve velké části české veřejnosti, ale i v Evropě, vnímán jako protiruský zastánce co nejpřísnějších ekonomických sankcí.

Diplomacie je umění nalézt nejvhodnější kompromis. Této výzvě čelí dnešní EU neboť asociační dohoda, kterou se unie chystá znovu nabídnout Ukrajině musí vzít v úvahu jak špatnou ekonomickou situaci na Ukrajině sužované chudobou, dluhy, rozsáhlou korupcí a téměř neomezeným mocenským postavením několika oligarchů, tak i oprávněné ekonomické a bezpečnostní zájmy a obavy Ruska, jehož spolupráce je pro budoucnost Ukrajiny klíčová. Ukrajina se nesmí stát kořistí Unie nebo Ruska, ale naopak na Ukrajině se obě uskupení budou muset naučit spolupracovat a najít společný jmenovatel svých zájmů. Bude to složité, ale není to nemožné. Opak by byl pro Ukrajinu smrtící.

Někteří alianční jestřábové sní o tom, že by se hranice Aliance rozšířila k Dněpru nebo až k ruským hranicím. To by bylo nejen další flagrantní porušení slibu, který představitelé USA a NATO dali Gorbačevovi již v roce 1991, ale vytvořilo by to pro Evropu nesmírně výbušnou a nebezpečnou situaci neboť Ruská federace by to pochopitelně vnímala jako bezprostřední ohrožení jejích bezpečnostních zájmů a podle toho by reagovala.V tomto smyslu je třeba konstatovat, že zájmy EU nejsou totožné se zájmy aliančních jestřábů nebo amerických neokonzervativců. To by měla konstatovat bezpečnostní politika EU, na niž však již dlouho marně čekáme. Koordinace postojů evropských politiků, o níž píše premiér Sobotka, by mohla napomoci i k vytvoření této citelně chybějící koncepce bezpečnostní politiky EU.

Výzva nezávislých iniciativ ke krizi na Ukrajině, kterou jsme již zmínili, rovněž vyzvala "k velkému kompromisu, který je v delší perspektivě nezbytný k zajištění míru, a podle něhož by USA, EU i Rusko nejen nenutily Ukrajinu, aby si absurdně vybrala mezi EU a Ruskem, ale poskytly by bezpečnostní záruky novému neutrálnímu regionu míru a rozvoje, který zahrne jak Ukrajinu, tak celou černomořskou oblast". Termín "neutrální region míru", který prosazují jak mnozí američtí odborníci (např.prof.Hall Gardner, American University v Paříži, člen Russia, Europe and the United States Policy Study Group bruselského EastWest Institute a řady dalších), tak například i Gorbačevova nadace New Policy Forum je významný neboť podtrhuje nutnost zabránit NATO rozšířit se až na Ukrajinu a její okolí. To by míru věru neprospělo. Tady je velká výzva pro diplomaty Evropské unie. Budou-li úspěšní, pomohou Ukrajině i celé Evropě.

Mluvčí SpaSu:

Ilona Švihlíková, Jan Kavan, Milan Neubert

V Praze dne 10.června 2014

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 11.6. 2014