Kaleidoskop reflexí - Vae victis

11. 6. 2014 / Jan Campbell

6. června vzpomínali spojeneckou akci na pláži Omaha, na pozvání francouzského prezidenta Hollande, veteráni světové války a veteráni politiky - Obama, Putin a další. Včetně dvou královen. Vzpomínání vnímám jako příležitost k zamyšlení o světě ve světle kaleidoskopu událostí, které se v posledních dnech dostaly do stínu zpravodajství, nebo na cestu k zapomenutí, nebo budou plnit první stránky bulvárního tisku v průběhu příštích týdnů. Na začátku je na místě si připomenout, že ve stejnou dobu, kdy jedni slaví a vzpomínají, se druzí v EU ve stínu jednacích místností snaží najít prezidenta Evropské komise.

Měl by se libit voličum a politikum. Napomoci řešit tento protiklad by měla bible Evropské unie, Evropská smlouva, článek 17, odstavec 7. Vypadá to ale tak, že naši političtí vůdci a šerfové dávají přednost jiným věcem. Jednou z nich je vkus Foreign Office (MZV Velké Britanie), druhou věcí jsou preference spolkové kancléřky Merkel. O preferncích dalších raději ne mluvit. To i proto, že demokraticky zvolení zástupci musí kromě jiného vzít ohled na blížící se referendum ve Španělsku. Tam se připravuje na královský pochod mezi Basky, Katalánci a dalšími lhostejnými vrstevníky španělský "cheerleader" Felipe VI. Otci Felipe VI, Juanu Carlosovi totiž došlo, že není potřeba kopírovat kolegyni Elizabeth II a jejího syna Charlese. Ti se stejně pohybují nehledě na to, co se u nich doma děje, na mnohem pevnější půdě země s velkou tradicí. Felipe si bude muset hrát na krále a dělat vše s podporou kolem 8 milionů euro ročně.

S menší nebo větší podporou musí jít britská tradice k přezkoušení o své dospělosti. Má novou zkoušku před sebou. Ta se bude konat formou referenda v roce 2017 ve Velké Británii. Bude se v něm jednat o EU. To be, or not to be?!

Stará a pořád mladá otázka, proslavená stejně, jako jejím autorem proslavené tenerifské víno. Již dvě sklenky takového dobrého vína nabízejí další příležitost rozhovoru s pracujícím lidem a k zamyšlení o mnohém, které následuje. Za prvé je namístě si připomenout jak se řeší bankovní problémy v zemi králů a královen, nenasytných bankéřů a spojenců USA.

USA, které táhly ke dnu americké banky, se zachraňují s pomocí své specifické legislativy. Chci věřit, že smlouvu mezi EU a USA o svobodném transatlantickém obchodu a investicích podepíše někdo s vyšší kvalifikací, než tomu bylo s asociační smlouvou mezi EU a Ukrajinou. Chci věřit, že Brusel dodá ještě před podpisem smlouvy - nám všem - text smlouvy v našich rodných jazycích. To proto, že předpokládám, že anglofilové v Bruselu ví, že mateřský jazyk má geopolitickou hodnotu a že mluvit anglicky pro mnohé z nás vůbec neznamená rozumět tomu, o co se vlastně jedná a především o tom, co se nás týká.

Ve spojení s bankami a smlouvami je na místě si také připomenout i preference velkých. Jednou z těchto preferencí jsou mimosoudní dohody. Ty slouží k udržení klidu demokratické společnosti. V tomto smyslu a spojení pracují bez odpočinku naše banky. Přesto ale pořád nejsou schopné chytit vítr do plachet nové doby a nového času. Jimi veřejně přiznané a zaplacené pokuty dosáhly totiž jenom od roku 2009 výše 100 miliard USD! To je velice nutná a příjemná zpráva pro slepé demokraty a idealizátory. Je to ale především příjemná podpora a pomoc při léčení státního rozpočtu USA a Obamovych bolestí a bezpečnostně-politických starostí s Evropou. Jak jinak lze neposlušné přátele přinutit k poslušnosti, než přes kapsu? To platí jak pro malé, tak i pro velké.

Nám malým stačí platební příkaz podle zákona a nebo vězení podle rozhodnutí soudu. Těm velkým amerikcým a evropským bankám vyměřují pokuty soudním a mimosoudním metrem. Americkým bankám americkým metrem. evropským bankám jiným metrem. Asi tím, uloženým v muzeu v Paříži. Proto má například francouzská banka BNP platit za stejné nebo podobné prohřešení 16x více než zaplatila Bank Standard Chartered. Ta zaplatila 1 miliardu USD, BNP má podle veřejně dostupných informací platit 16 miliard USD. To je i pro dnešního galského kohouta velké zrno ke spolknutí.

Proto musí vzpomínání a slavnostní oběd v Normandii sloužit i k pokusu rozmělnit zrno, snížit pokutu a tak dovolit BNP odejít z USA s možností se alespoň udržet v proudu eurovodu. Ten spustí ECB v červnu t.r. s úrokem 0,15% a příplatkem 0,1 % za očekávání, že evropské banky budou konečně bankami a ne tím, čím se dnes proslavují: schopností beztrestně a bezplatně prodlužovat svůj život jako paraziti celých společností, to vše po vzoru a nebo ve spojenectví s USA.

ECB se přitom v dolarovém kasinu stává opravdu zvláštní centrální bankou. Na jedné straně se rozhodla otevřít téměř naplno kohout eurovodu; prý aby banky konečně půjčovaly svým klientům. Na druhé straně nestanovila žádné sankce při nesplnění tohoto úkolu, kromě povinnosti vrátit obdržené peníze. Důvěra je prostě důvěra. Výsledkem této politiky bude proto mimo jiné virtuální boj s deflací, kterou EU chronicky netrpí, stejně jako EU netrpí likviditou.

Posunutí nutných reforem v Itálii, Španělsku, Francii a dalších zemí EU do doby po roce 2018 dá možnost politikům a novinářům nadále mluvit a psát o vysoké nezaměstnanosti a z ní vyplývajícího nebezpečí pro mír ve spravedlivé a demokratické společnosti. V tomto surealistickém duetu budou banky platit stále větší pokuty do USA, tím pomáhat konsolidaci rozpočtu USA a nadále oslabovat ekonomiku EU. Po eurovodu na Západ má následovat US plynovod na Východ. Do Evropy. A aby toho nebylo málo, banky budou současně a nadále platit vysoké mzdy a prémie pověřeným ředitelům a jejich sluhům, tam i zde. Proto je výjímečně možné věřit předpovědi agentury Moody's, že efekt této politiky bude přinejlepším minimální.

Stejně možné je věřit, že se ztrátou důvěry občanu k bankám se ztratila i důvěra mnohých občanu k technologiím. Především těm digitálním.

Edward Snowden nám předvádí již celý rok, jaké kreativní schopnosti mají naši politici a úředníci, když se jedná o ochranu lidských práv, bezpečnost a pravdu. I proto mu bude pravděpodobně prodloužen pobyt v Rusku. Tam žije již celý rok. Jak ten čas letí...?! Proto i Snowdenovi srdečné díky jménem méně informovaných za to, že otevřel oči technologicky slepým či zaslepeným a dal jim tím možnost se podívat na odkloněnou stranu technologií, které ovládají náš život v tak zvaném "svobodném" a "demokratickém" světě. V něm se mezitím zcela ztratila politická kultura a schopnost politiků-reprezentantů řídit procesy společnosti dynamicky, to jest měněním pravidel hry a ne staticky, jenom kontrolou. V tomto novém světě se ztratila i moje schopnost předplatit hotelový pokoj německou kreditní kartou. Kromě data narození, IBANu nebo účtu, je dnes potřeba zanést další informace do computeru. Informace, které nemám a o nichž nemám ani pojetí, kde je vzít. Taková je po zveřejnění odposlechu kancléřky Merkel nová německá ochrana dat a ochrana poctivých osob proti nepoctivým . Právě proto ale zůstanou otázky, spojené s motivy a zájmy bezpečnostních služeb a organizací, nehledě na zveřejněné, i nadále nezodpovězené. Veřejnost jasně dokázala svoji důvěru a svojí závislost nejenom na IT technologiích. V dané chvíli to Velkému bratru stačí.

Stačí to podobně jako rozhodnutí bulharského premiéra. To dokázalo sílu a cenu odposlechu amerických služeb, a jak rychle se mohou vracet investice. Bulharské rozhodnutí potvrzuje, že ani USA ani EU se nezamýšlejí nad významem Vae victis a situací, v níž bude platit jeho smysl. Nemohou si stále ještě představit, že mohou prohrát a tím se stát ne svobodným a ne demokratickým předmětem Vae victis na několik generací.

Zastavit stavbu plynovodu po rozhovoru bulharského premiéra s Washingtonem po předchozí prosbě EK se jeví ve světle vzpomínání v Normandii a ve světle Ukrajiny jako další důkaz nevěrohodné a bezperspektivní politiky USA a EU, vedoucí k historické prohře Západu.

Myslet si, že zákazem stavby jižního (plynového) potoka bude pomoženo Ukrajině v tranzitu a krádežích plynu, určeného pro EU a tím i umožněno dále provokovat Rusko, je nejenom taktická, ale i strategická chyba EU a USA. Kromě toho realizace takového zásahu USA a EK do vnitřních záležitostí člena EU se jeví jako důkaz, že USA a EU nehodlají plnit podmínky a pravidla mezinárodních smluv. V neposlední řadě takové rozhodnutí lze hodnotit jako důkaz neochoty k dialogu s Ruskem i v budoucnosti.

Rusko, jak je vidět, ne nastavuje nový čas, jenom se stává střízlivým a přizpůsobuje se realitám. I proto se president Bulharska diví rozhodnutí svého premiéra a je proti jeho rozhodnuti. Divit se muže, ale nic víc. Vae victis v praxi.

Divit se budeme mnohému také my malí během nastupujícího mistrovství světa ve fotbalu. Především až přijde řada na Katar, který pravděpodobně odpíská nový konflikt mezi západním a arabským světem. Ten muže být servírován na talíři rasismu. V takovém případě budeme tam, kde jsme si nepřáli být.

Podobně jako se to stalo Uli Hoeness. Ten nám bude posílat z věznice zprávy o tom, že všichni jistě víme, co on udělal pro fotbal a Německo. Že všichni jistě víme o nespravedlivém rozhodnutí soudu a podmínkách ve vězení. Že je mu odepřeno právo, které mají vyvolení, se dívat na zápas miláčků osobně; jemu ale jenom přes televizi. Proto se také vrátí. Aby vše napravil. A samozřejmě i kvůli záchraně fotbalových fanoušků a fotbalu.

Záchranu bude potřebovat i FIFA. V příštích týdnech se bude totiž lámat kůra chleba moci. Ještě nikdy v historii FIFA nebylo tak jasně vidět slabá místa globalizované sportovní organizace. Silná v regulaci prodeje piva a suvenýrů v blízkosti fotbalových hodů, bezmocná při rozhodování o tendru na stavbu fotbalového památníku v Kataru v nelidských podmínkách. Proto i FIFA patří dík za pomoc fotbalovým fanouškům a za další lekci v globalismu, který si mnozí nepřejí.

Mnozí si pravděpodoně ani nepřejí být v situaci brazilských těhotných žen-fanoušků. Ty se snaží za každou cenu porodit včas před mistrovstvím a finálem bez bolesti. To, aby se mohly radovat a podporovat svoje ratolesti. Brazilská žurnalistka Christianem Segatto před nedávnem diagnostikovala u brazilských žen "delirium císařského řezu". Tuto novou diagnózu potvrzuje nedávno zveřejněná studie nadace Osvaldo-Cruz pod názvem "Narozen v Brazílií". Od února 2011 do října 2012 odpovědelo vědcům na otázky spojené s porodem 24.000 žen. 52% dotázaných žen se přiznalo, že dávají přednost císařskému řezu v privátních klinikách před normálním porodem! WHO, světová zdravotnická organizace, její rady a politika se tak podobají politice bankéřů: peníze sem, zdraví tam... fotbal a peníze se staly silnější než rozum.

Podle deníku "Folha dé Sao Paulo" došlo dokonce k odmítnutí těhotných žen kvůli nedostatku lůžek v privátních klinikách! I tady asi platí Vae victis. Světe div se, jsi opravdu kulatý! A tím jsem zpět v Normandii a v Evropě.

V Normandii nás Obama - mírotovorce par excellence opět přesvědčil, že ví málo z historie USA. Především té, spojené s Monroevou doktrínou a rozhodnutím se nedržet slibu daného své zemi a ukotveného v ústavě. Hrozbu nových sankcí hned po rozhovoru s Putinem v Normandii spojil s časovým horizontem několika týdnů. Proto si mohu jenom těžce představit, že Obama najde odvahu a přiletí příští rok do Moskvy na oslavu 70. výročí konce 2. světové války.

V této souvislosti se nabízí i Chomsky, nedávno na návštěvě České republiky. Ani Obama, ani čeští novináři se nepřáli na jeho analýzu Monroeovy doktríny. V Normandii před pomníkem "Memorial dé Caen" příjemně překvapil nejenom mne Hollande zmínkou o francouzských civilních obětech v následku bombardování spojeneckými letadly. Ale také i připomínkou obětí sovětské armády, bez kterých by se žádná akce v Normandii nemohla uskutečnit. Já si dovoluji dodat, že bez boje Rusu proti Německu, bez Leningradu a Stalingradu by nebylo Židů, přinejmenším v Evropě. Jsem proto zvědav, přiletí-li alespoň Hollande do Moskvy příští rok na oslavu 70 let od ukončení světové války. A jestli ano, co tam bude říkat.

V Normandii sehrála svoji staro-novou roli kulisářky kancléřka Merklová. Škoda. Na víc, než na anděla naděje ale v dané chvíli nemá. A to nehledě na možnost, Německu 31.5.1989 nabídnutou Georgem H.W.Bushem, stát se "partnerem ve vedení" sjednocené, demokratické a svobodné Evropy. Již tenkrát bylo vědícím jasné, že se železná opona zvedne, nastane nová doba a jiné časy. I v Evropě a ve vztahu Evropy k USA. Spoejné státy již tenkrát daly najevo, kam pojede americká karavana. Na Balkán, Blízký východ a do Číny. Tam, kde jsou nové trhy a levná pracovní síla - nezbytné předpoklady k prodloužení života expanzivního kapitalismu ala USA.

Obama to Německu potvrdil ještě jednou. Na podzim 2011 při návštěvě Varšavy, kdy mluvil o "Pivot to Asia". Ve světle událostí v Evropě a s ohledem na víru ve Vae victis pod vedením USA musí v těchto dnech Obama chtěně-nechtěně ale opět mluvit o "Pivot to Europe". Nebylo to v plánu, ale co se dá dělat v době nekonečných reforem a změn?

Aktuální záležitostí blízké budoucnosti se proto stane co nejrychlejší podepsaní smlouvy EU s USA o svobodném transatlantickém obchodování a investicích. Paralelně s podpisem této smlouvy na věčné časy a nikdy jinak budou muset členové NATO zvýšit vojenské výdaje. A pro toho, kdo nerozumí americké angličtině, má Obama a jeho loutkovodi v záloze ještě mnoho dalších překvapeni. Ta se většinou rozbalují v srpnu, nebo k Vánocům, v době radosti a oslabení pocitu starosti nás svobodných.

Proto působí varování kancléřky Merkel před návratem starých myšlenkových struktur a procesu stejně podivně a podobně jako její nová role porodní asistentky novorozoného ukrajinského prezidenta Porošenka. Ten by měl Německu pomoci realizovat starou Bushovu nabídku a konečně dostat Německo na vrchol evropského Olympu. Porošenko se ale zatím nechal vidět jako chudý-bohatý. Musí lhát a přetvářet se bez pauzy a odpočinku. Jeho pohled na Putina svědčil o tom, že musel sehrát 15 minutovou roli holubice míru a naděje se strachem ve tváři. Na holubici míru, kterou má pustit z klece na svobodu Putin, aby ho za dobrotu poslala na žebrotu, čekají všichni politici v EU a USA. Jenže Putin je Putin. On to ví. Ví své a má čas.

Rusko nenastavuje hodiny nové doby, i když Duma diskutuje o zimním času a přejmenování Volgogradu na Stalingrad. Proto se Putin, sedící po boku královny Margarety II., oddělen královnou a francouzským prezidentem Hollande od Obamy, sedícího po boku královny Elisabeth II. stal opět chtěně-nechtěně hvězdou Normandie. Putin totiž zná místo oslav, Normandii, již z roku 2004. Tehdy se účastnil oslav na pozvání prezidenta Jacquese Chiraca. Ten pozval Putina mimo jiné z přesycení "západními vítězstvími", plně si vědom obsahu Vae victis, a v neposlední řadě i z hladu po novém, na východě se rodícím. To není zajímavé téma pro královny. Přesto královny zvládly své role ve hře s Putinem na výbornou. Stejně tak na výbornou zvládlo pět hvězdičkových kuchařů přípravu královského menu. Nehledě na přísloví a zkušenost, které praví, že mnoho kuchařů (z)kazí jídlo.

Jde li řeč o jídle a to ještě královském, dovoluji si připomenout jedno starší výročí. V pondělí tohoto měsíce tomu bude 90 let, kdy se zrodila myšlenka nové formy produkce potravin. Rudolf Steiner, zakladatel antroposofie, rakouský filosof, literární kritik, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel, esoterik, přednesl na farmě Koberwitz (Kobierzyce), pokud si dobře vzpomínám 9. června (Pfingsten - "padesátý den, po našem Letnice je křesťanská slavnost, při které se slaví seslání Ducha svatého na apoštoly a učedníky), v kostrbaté formě novou myšlenku, týkající se biologicko-dynamické produkce potravin. Podrobnosti přežily dodnes. Steinerova myšlenka a teorie biologicko-dynamické produkce potravin přežila války a těší se i dnes popularitě ve formě tzv. Demeter-Landbau. Pravidla produkce se týkají především umělých chemických hnojiv a industrializace výroby potravin. Spojení světla a ducha se nepopírá, protože jsou to dva příbuzní, bez kterých není života. Pravidla výroby se proto přisně dodržují. Bohužel a především při přípravě jídel králům opravdovým a s tradicí a novým, samozvaným, kteří na to mají. Díky globalizaci a štěstí. Štěstí mají zatím globalizátoři. Proto nechtějí o Steinerovi nic vědět. Slouží přece občanům a ne několika vyvoleným-nevoleným. Novodobí zelení si mnohé u Steinera vypůjčili a přitom zapomněli na odkaz o autorovi. Je to podobné zapomenutí našemu, když jdeme k volbám. K nezapomenutí je ale vystoupení řádové sestry Cristina Scuccia. Ta zvítězila v soutěži s krásným italským názvem"The Voice of Italy". Rai Due, televizní stanice preferující prezentovat méně oděné mladé dámy, které nepotkáme na italské ulici ani večer ani ráno, si dovolila s pomocí i bez pomoci Boží přivést na scénu malou siciliánskou sestru katolického řádu Uršulin. Nechala ji nejenom zpívat, ale i vyhrát a sdělit audienci, že ona-katolická sestra-nepředstavuje sebe, ale Jeho!

"No one", "Girls just wanna have fun" nebo její finální "What a Feeling" dokazují alespoň částečně, že papež Františkus muže mít větší štěstí s marketingem katolické církve než má a bude mít Kardinál Duka s restitucemi v zemi české.

Takže v první polovině overtury nového operního drama s mnoha kastráty se mi svět jeví jako příprava na pohřeb starého světa, v jehož čele budou stát již ne váleční, ale političtí veteráni naší doby a jimi zklamaní a oklamaní. Jak kde, ale jsou místa a kultury ve světě, kdy se při a po pohřbu pláče, jako u nás v Evropě. Jsou ale i místa kdy se po pohřbu pozůstalí radují. K radujícím při a pohřbu bude patřit podle výsledku prvního poloviny overtury nového operního drama i putinovské a také post-putinovské Rusko. Ne proto, že bych věděl něco víc než čtenáři a moji známí a neznámí přátelé, nebo že bych ovládal zvláštními schopnostmi. Ale již historie ukazuje cestu, kterou budeme muset jít k novým zítřkům.

Cesta je a bude trnitá a stavěná historicky věčně chudými Rusy, nad kterými se celá století mnozí na Západě v dobách přechodného míru jenom přezíravě usmívají. Dnes již víme ze sociologických studí, že sociální mobilita v chudinských čtvrtích a zemích prakticky neexistuje. Víme také, že kdo se narodí do chudé rodiny a je v ní vychován, zůstane nejspíš také nemajetným a nepřestěhuje se. Výsledkem je pravděpodobnost, že skončí svůj život tam, kde se narodil. Na tomto místě by si mohl Obama zkonstruovat metaforu pro USA. Ať se nám to líbí ne bo ne, Rusové byli, jsou a pravděpodobně i budou v představitelné budoucnosti ve velké většině chudými. To jim připomínal Lenin, Stalin a ruská historie. V ní figurují Vikingové, Mongolové, Turci-Osmanci, Švédové, Poláci, Francouzové a Němci. Všichni jmenovaní méli chut na Rusko. Ale němeli na to, na dlouhy běh, jak se říká. USA nemá historickou zkušenost z válek s cizími vojsky na svém území, USA nemá zkušenost v obnově státu po jeho rozkladu.

USA jako první konstruovaly atomovou, hned po té vodíkovou bombu. Po bombách následovaly mezikontinentální bombardéry, mezikontintentální balistické rakety. Toto technologické prvenství zastavil SSSR svým prvním Sputnikem, který generálům studené války ukázal, že jadernou bombou shozenou z vesmíru se neschová nikdo. Následná jaderná zima by válku i lidský rod zmrazila na dlouho. Ale odstrašení nevydeželo na dlouho. USA od 90 let neplní ani jednu dohodu, smlouvu nebo slib daný Rusku. Zatím povrchně viděno, beztrestně. Proto se USA a EU cítí v roli autora Vae victis.

Ale žádné autorství nebrání USA a EU vzít na vědomí, že chudé Rusy a Rus jako takovou budou opět zachraňovat před genocidiem moderního a nezkroceného expanzivního kapitalismu, ve kterém "kapitál" bude zaměněn informacemi "ruští vojáci" a "námořní flotila". V žádném případě to nebude ruská inteligence, oligarchové nebo západní forma demokracie.

Takovému východu ze situace Vae victis nasvědčují i psychologické aspekty, které je možné identifikovat u Rusů:

  1. ruská hrdost, rozená v 15 století po rozpadu byzantské říše;
  2. vybraný cíl, prezentovaný ruskou historickou expanzí, ne však ve smyslu západního imperialismu, včetně kulturně jazykového, a v ne poslední řadě
  3. orientace na prvního člověka ve státu.

Proto je nejvyšší čas se EU připravit na zkoušku v dialogu. Odchod Obamy do archivu dějin v roce 2016 a následná inventura jeho mírotvorného dědictví novým prezidentem by mohly být první příležitostí k novému resetu. Tentokrát bez Vae victis.


Pozn. red./cs wiki: Vae victis, česky Běda poraženým, je latinské pořekadlo, označující pošlapávání práv slabších, zejména ve válce. Jeho vznik se vztahuje k roku 390 př. n. l., kdy Keltové, které vedl Brennus, napadli Řím a obléhali Kapitol. Obránci města jim nabídli 317 kg zlata, když odtáhnou. Při vážení výkupného Římané obvinili Kelty z podvodu. Brennus se rozzlobil, přihodil k závaží svůj meč a zvolal Vae victis ("Běda poraženým", tzn. vítěz diktuje podmínky). Tuto příhodu nebo spíš legendu popsal Livius ve svých dějinách Říma jako varování současníkům.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 11.6. 2014