Zaorálek a Tibet

6. 5. 2014

Jeho Svatost dalajlama se sešel s prezidentem Barackem Obamou. Obama jej ovšem nepřijal v proslulé Oválné pracovně určené oficiálním návštěvám. Kancléřka Angela Merkelová do Číny opakovaně jezdí dojednávat půjčky pro Evropskou unii, ačkoliv Německo dalajlamu hostí zpravidla několikrát do roka. Scorseseho snímek Kundun při svém promítání v USA existoval pouze ve dvou kopiích oproti běžné praxi několika set kopií. Studio Walt Disney, producent filmu, se tehdy obávalo o možné budoucí komplikace na čínském trhu. Princ Charles, jenž je dalajlamovi osobním přítelem, se s ním milerád potkává. Na oficiálních akcích je ovšem spolu neuvidíme. Přesně tak dnes vypadá politická hra, která se rozehrála okolo postavy Jeho Svatosti. Jen těžko lze zmínit dalajlamu aniž bychom nezmínili Tibet, podobně jako zmínit Tibet a nepromluvit o dalajlamovi. Do velké míry jde o srostlá témata, píše Daniel Rejman.

Čínu jako ekonomickou velmoc nelze ignorovat, podobně ale Čína nemůže ignorovat "prodalajlamovské" oblasti jako jsou Evropa, Spojené státy, Japonsko či Indie. Všem je na očích porušování lidských práv, decimování kultury či enviromentální spoušť na tibetském území. Mnozí se v blízkosti charismatického duchovního rádi pohybují a na zmíněné problémy upozorňují ať už kvůli vylepšení vlastního mediálního obrazu či z upřímných pohnutek. Výsledkem je rafinovaně kompromisní chování - drobné ústupky v kombinaci s mírným nátlakem. Jsou tací, kteří však tuto hru vůbec nepochopili. Nepochopil jí bývalý premiér Petr Nečas, když se proti dalajlamovi a možné samostatnosti Tibetu ostře vymezil, opíraje se přitom o nesmyslné argumenty (tibetská exilová vláda usiluje o demokratické principy, nikoliv o polofeudální ani teokratický režim, jak se Nečas domníval). Nepochopili to ani blízcí Václava Klause Ladislav Jakl a Petr Hájek, kteří se omezili na povrchní pejorativní soudy.

Dosud lze jen těžko říct, zda to pochopil i stávající ministr zahraničí. Když Lubomír Zaorálek vedení ČLR ujistil, že naše země nepodporuje samostatnost Tibetu, způsobil tím mnoho povyku.

Ve skutečnosti se však jedná o mnoho povyku pro nic. Všichni ví, že vedení komunistické strany v Pekingu podrobenému území referendum o samostatnosti neumožní. Dokonce i samotný dalajlama v dnešní době preferuje, aby Tibet zůstal čínskou součástí. Debata o samostatnosti zakryla debatu o skutečných problémech Tibetu. Kdo usiluje o zlepšení podmínek v Tibetu, ten nebude snít o jeho samostatnosti, ale bude usilovat zachování tibetské kulturní identity, bude bojovat proti časté zlovůli čínských úřadů, bude poukazovat na bezohledné zacházení s životním prostředím v Himalájích. A k tomu se Zaorálek nevyjádřil nijak (nevměšování se do vnitřních záležitostí je spíše ohranou diplomatickou frází). Zaorálek je politik. Z toho je tedy zjevné, že bude více inklinovat ke kompromisům než aktivismu.

Nabízí se moralistický příběh, kdy zlý ministr vyměňuje obranu lidských práv za světlé zítřky pro obchodování. Do narace krásně zapadá zlá komunistická velmoc utlačující malou mystickou zemi. Snad takové černobílé vyprávění vyhovuje odpůrcům Zaorálka, antikomunistům či pravdoláskařům. Postavy Václava Havla a Jeho Svatosti shlížející z billboardu instalovaného Martinem Bursíkem na Malé Straně pak dávají dokonalý smysl.

Celá základna černobílého světa se ovšem rozpadne, uvědomíme-li si, že dalajlama velké výhrady k podobě čínské moci sice má, ideologicky se ovšem hlásí k stejnému zdroji jako čínští komunisté -- k marxismu (který má s buddhismem mnoho společného). Jeho Svatost a předseda exilové vlády Lobsang Sangay by jistě ocenili formu jakési autonomie. Racionálně si však uvědomují, že ekonomická závislost na ČLR je pro ně výhodnější než izolace.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 6.5. 2014