Jak z milých batolat vznikají důsledkem konzumerismu sobecká monstra

6. 5. 2014

"Při jednání s jinými lidmi ve společnosti ztrácíme empatii a soucit," varuje Music. "Existuje mnoho důkazů o tom, že nynější překotná rychlost života a úzkost, kterou to způsobuje, mají obrovský dopad na to, jak jednáme s jinými lidmi. Žijeme v nepřátelském světě, a tak se zdá logické být neustále ve stresu a v ostražitosti, aby člověk přežil. Z tohoto stresu pak vznikají opravdu zásadní posuny v chování. Důsledky všeho jsou pak velmi chabé, týká se to zdraví, délky života i pocitu štěstí."

Loňská studie z Michigan University dokázala, že adolescentní jedinci, kteří jsou vystaveni krutostem reality television, kde se jako zábava prezentují drsné konflikty a sprosté úsudky o druhých osobách - jsou v důsledku toho sociálně ještě agresivnější.

Music ve své knize The Good Life: Wellbeing and the New Science of Altruism, Selfishness and Immorality. (Dobrý život: Pohoda a nová věda altruismu, sobectví a nemorálnosti) zpochybňuje představu, že se děti rodí jako sobci. Poukazuje na sérii experimentů, provedených v Institutu Maxe Plancka v Německu, kde byla skupina patnáctiměsíčních dětí umístěna v místnosti, kde dospělá osoba předstírala, že potřebuje pomoc. "Bylo dokázáno, že malé děti mají vrozenou touhu druhým pomáhat. Batolata strašně ráda pomáhají, už to, že někomu pomůžou, je pro ně interní odměnou. Jakmile je ale začnete odměňovat zvenku, třeba hračkou, rychle ztratí zájem o to druhým lidem pomáhat. Neodměňované děti - které nevědí, že druhá skupina dostává odměny - dál pomáhají, stačí jim prostě, že pomáhají."

Z jiných studií také vyplývá, že malé děti jsou raději, když někomu něco dávají, než když něco dostávají. Pak máme také důkazy, že když požádáte adolescenta, aby každý den udělal jeden dobrý skutek, méně propadají depresím. Vyvinuli jsme se tak, abychom lidem pomáhali a dělali pro ně věci bez očekávání odměny. Odměny nevedou nikoho ke štěstí a něco opravdu podstatného se ztratí, když dostaneme odměnu za určité chování. Všichni to víme, ale zapomněli jsme na to, protože je nám vnucován etos konzumenta, pořád se nám tvrdí, že nutně potřebujeme ke štěstí iPhone anebo novou kuchyni.

Music zdůrazňuje, že stres nás udržuje ve stavu: "buď bojujme, nebo utečme". Nemá smyslu starat se o druhé, pokud váš vlastní nervový systém je v chaosu, říká.

Kniha líčí několik sociálních experimentů, například jeden z roku 1973, kdy studentům teologie bylo nařízeno, aby si připravili přednášku o podobenství o dobrém Samaritánovi. Polovině bylo řečeno, že tu přednášku musejí udělat hned, ostatní dostali čas na přípravu. Když odcházeli z místnosti, byl tam herec, který hrál, že má problémy. Ti, kdo se museli připravovat, ho ignorovali, kdežto ostatní se zastavili a nabídli mu pomoc.

"Stres a rychlost života má dopad na náš altruismus," říká Music. "Děje se to i ve školách. Stres proniká do škol prostřednictvím silně akademicky zaměřeného vyučování." Music zdůrazňuje, že je naléhavě nutné odmítnout naše hmotařské tendence. "Příliš zmonetizovaný západní svět způsobí, že úplně ztratíme kontakt se svými sociálními povinnostmi."

Podrobnosti v ZDE

Vytisknout