Smrdí to válkou

20. 3. 2014 / Milan Daniel

Rusko se nemusí o destabilizaci na Ukrajině příliš snažit, zejména na jejím východě za něj pracuje geografická a jazyková spřízněnost, příhraniční mezilidské vazby, vazby ekonomické a touha přiblížit se životními jistotami a sociálně jeho úrovni. Přesto to dělá, různí vlastenci z něj do sousední země přijíždějí, ať už v dobrém úmyslu podpořit krajany proti "fašistům", nebo cíleně, byvše vysláni pravicovými, možná i jinými organizacemi.

Kyjev sáhl k zoufalému kroku -- zavedení víz mezi Rusy na obou stranách hranice. Echt Rusům to možná zabrání v turistice, ale odvetná opatření mohou být pro ukrajinské občany fatální. Chce-li moc v Kyjevě zabránit destabilizaci a "špionáži", tudy cesta nepovede, protože si v řádu dnů dokázala na východě vlastní země vyrobit pátou kolonu, kterou vízy rozhodně neomezí.

Pravý sektor se mocným, jež pomohl dosadit, vymkl; ohlásil vznik "ruské legie", která v prý počátečním počtu deseti mužů míří na ruskojazyčná území, "aby tam vedla partyzánskou válku". Nu, partyzánské války se obvykle vedou s podporou místního obyvatelstva, takže tito partyzáni to lehké mít zrovna nebudou. Ale Kyjev zoufale mobilizuje a proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným ruským vojákům chce v podobě "národní gardy" vrhnout vše, co má ruce a nohy.

Bylo by chybou to podceňovat. Sestrou vypjatého nacionalismu je fanatismus. Případné ozbrojené konflikty s ruskou armádou by jistě našly okamžitou odpověď v podobě vystupňování konfliktu. Reálněji se však jeví možné střety s ruskou "domobranou". Aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, vzpomněl jsem si na současnou Sýrii, na to, jak na šílené občanské válce vydělávají dodavatelé zbraní, munice a dalšího materiálu. Na Ukrajině by to měly obě strany blízko.

Cesta sankcí, k níž přikročily USA a EU nechtěla zůstat pozadu, je cesta do pekla. Rusové, kteří v rozporu s mezinárodním právem obsadili Krym, nechtějí jednat s nelegální vládou v Kyjevě. Přece jen však přišli s návrhem na vytvoření "podpůrné skupiny" a pětibodovou agendou, již by měla projednat. Bohužel bez viditelného efektu.

Na jedné straně velkoruský šovinismus a představa, že Velké zemi patří kontinent, na straně druhé bídou přiživovaný nacionalismus, z něhož vykukuje hnědá uniforma. Na té i oné straně se trucuje. Bohužel s prsty, které se nebezpečně přibližují spouštím.

Diplomacie je však v dané situaci jediná služba, která může ty šílené koně zkrotit. Má-li být EU co k čemu, měla by se chopit těch opratí. A Zaorálek může ukázat, že to s tím ministerstvem propagandy nemyslel vážně. Česká diplomacie dokázala v minulosti víc, než jen slinit prst. Mohl by si na to vzpomenout. Do Prahy je to z Kyjeva a Moskvy rozhodně blíž než do Bruselu či Washingtonu.

Ukrajina
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 20.3. 2014