Rusko má nejvíc co ztratit

10. 3. 2014 / Stanislav A. Hošek

Hlavní rysy geopolitiky po válce

V polovině minulého století už bylo jasné, že se rozpadnou koloniální říše s mateřskými zeměmi v Evropě. Současně s tímto procesem vznikaly v USA první geopolitické studie, které v několika alternativách rozpracovávaly následnou dominanci Spojených států na planetě. Samozřejmě, že centrem všech variant Americké světovlády muselo být eliminování geopolitického vlivu Sovětského svazu. Jedna z verzí byla zajímavá, alespoň pro mne, protože mi připomínala Hitlerovu hypotézu o nutnosti hledání nového životního prostoru. Ta se dala shrnout do následujících vět. Sovětský svaz, kterému Američané z propagandistických důvodů tehdy neřekli jinak než sovětské Rusko, obývá rozlohou největší světové, surovinami neobvykle bohaté území, zdaleka neodpovídající počtu jeho obyvatel. Jde fakticky o světové přírodní bohatství, na které nemají Rusové žádný přirozený nárok jenom proto, že se v těch prostorách narodili. Pokud Rusko světovému obchodu nedovolí, aby se na tomto, převážně neobnovitelném bohatství, mohl podílet, je svět oprávněn Rusko k tomu donutit třeba i silou. Nebyla to samozřejmě jediná platforma antisovětské politiky, ba řekl bych, že byla jednou z nejutajovanějších, protože skutečně až příliš připomínala jeden z původů nedávné světové katastrofy.

V té době se v USA rovněž dopracovávala nová strategie dlouhodobé, čti již předválečné, politiky nazývané zadržování komunismu, která nakonec vyústila v mnohaletý geopolitický trend, ba proces, všeobecně pojmenovávaný studenou válku.

Důsledek ekonomické krize sedmdesátých let

Od konce války až do sedmdesátých let bylo hospodářství zemí kapitalistického centra doslova procházkou růžovým sadem neustálého růstu.

Konec šedesátých let přinesl sice společnostní revoluce nespokojené nastupující generace jak v zemích centra kapitalistického světa, tak i na periferiji toho sovětského, ale ty byly ekonomickým růstem eliminovány. Vedle toho se však projevovaly jiné, méně viditelné národohospodářské jevy v zemích kapitalistického centra. Především prudké snížení míry kapitálového zisku a následně obrovský propad bohatství nejbohatších vrstev světa, doprovázený poměrně značným růstem mezd ostatních vrstev.

Dvě ropné krize poměrně rychle za sebou, které se prakticky nedotkly sovětského bloku, nutnost zrušit zlatý standard dolaru, začátek sestupné fáze posledního Kondratěvova cyklu, neschopnost bývalých kolonií splácet úvěry, které jim byly poskytnuty v rámci nekoloniálního podřízení a další a další jevy, přinutily dosud spokojenou panskou vrstvu začít řídit alespoň svůj svět.

Ideologie k této činnosti byla již dávno připravena, i když ještě nenesla dnešní název -- neoliberalismus. Jeho uplatňování v reálné politice zemí kapitalistického centra je dneska poněkud zveličováno halasem vítězů studené války, ale přesto je prokazatelným zlomem naprosto v globálním měřítku. Tady jenom připomínám, že ve zmíněném halasu se často spojuje globalizace s neoliberalismem. Jejich sepětí je sice opravdu těsné, ale nejde vůbec o jevy ekvivalentní. Tak jako není žádná ekvivalence mezi kapitalismem a tržní ekonomikou, tak není ani mezi neoliberalismem a globalizací. První z obou je jenom dočasná jevová forma toho druhého.

Čím se stal konec studené války

Rozpad SSSR a jeho bloku přinesl u většiny celosvětové veřejnosti obrovská očekávání. Na jedné straněn naivity konečného míru, na druhé konce historie spatřované v definitivním vítězství demokracie. Všechno špatně. Panská třída, nebojme se takto nazvat dneska prakticky neidentifikovatelnou společenskou vrstvu, která nás všechny ovládá, zneužila, jako vždycky v historii, situaci opět ve svůj prospěch, v posílení nadvlády nad celým glóbem.

Prakticky se to projevilo tím, že studenou válku postupně přetransformovala v horkou válku o ubývající neobnovitelné zdroje. Její současně nejviditelnější formou je zdánlivá válka s terorismem.

Kratičký exkurs do antropologie

Tady si dovolím jednu kratičkou úvahu o dějinách lidstva, kterou mi snad odborníci prominou. Celá dosavadní historie člověčenstva je zatím pouhým pokračováním pozůstatku "přírodního" prvku v tak zvané lidské přirozenosti, jímž je jeho predátorství. Lidé kdekoliv na světě po celých posledních deset tisíciletí mezi sebou převážně jen a jenom bojují, až válčí. Pomíjím na tomto místě, zda je to zájmem většiny, nebo jen těch rozhodujících, ale konstatuji, že platí ono tragické pravidlo, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky.

A co tedy s tím Ruskem?

Po zániku sovětského bloku vzniklo multinárodnostní, podle Putina dneska prý především multikulturní, Rusko. Tím je založeno přímé riziko jeho štěpení, i kdyby to nakrásně nebylo zájmem jeho okolí, čti, globálních hráčů boje o neobnovitelné zdroje. I ti, kdo odmítají konspirační teorie o geopolitické snaze rozbíjení velkých států Slovanů, nemohou popřít, že to, co platilo v polovině minulého století o SSSR, dotýká se dneska Ruka. Jde opravdu o zem nesmírného nerostného, především surovinového bohatství a tomu neodpovídajícího malého množství obyvatel. Navíc ubývajícího.

Geopolitických strategií zemí globálního centra vůči Rusku je několik. Ta k němu nejnepříznivější spočívá v jeho rozdělení na tři části. Západní, jež by podléhala vlivu EU, střední vlivu USA a východní Číny. To není žádná konspirativní hypotéza, to jsou nejen skutečné zájmy globálních hráčů, ale i prakticky se projevující trendy v jejich chování na velké šachovnici. Rusko má v této hře proto nejvíc co ztratit.

Všech zmíněných, i mnoha dalších tendencí, si jsou představitelé Ruska dobře vědomi. Aniž se to u nás nějak ventiluje, schází se již deset let tak zvaný Valdajský diskusní klub, čili každoroční setkání proruských zahraničních aktérů s ruskými politiky a dalšími elitami. Loni na podzim, při příležitosti jeho desetileté existence, na něm promluvil Putin. Zásadně. Aktivity na Ukrajině, nezakrytě podporované zahraničím, následovaly neprodleně. Což v mých očích není vůbec náhoda.

Rusko je neskrývaně ohrožováno. Proto je zase vykreslováno jako budoucí útočník. Jenže Západ zapomíná, že už nejde o Sovětský svaz hnaný pod praporem internacionálního proletářského vítězství k světovládě, ale zem, která říká jasně ano globalizaci, ale stejně jasné ne té současné, čili s hegemonií USA, či třeba celého Západu. Rusko prosazuje globalizaci multinárodnostní a multikulturní. Svou svébytnost proti jiným trendům je nejen oprávněno, ale povinno bránit. Už jenom z prostého biologického hlediska druhové diverzity lidí. Ale především před nesmiřitelnými uchvatitelskými tužbami predátorských zrůd v lidské populaci. Pokud se lidstvo nezbaví tendence považovat válku za legální pokračování politiky, musí se Rusko na takový stav připravit. Pokud budou země, které útočné války o mizející zdroje kdekoliv na světě, budou považovat za legální právo hájení svých "národních zájmů", má Rusko dokonce naprosto jednoznačně povinnost zajistit si odpovídající ochranu svého bohatství, což je dokonce v zájmu nejen Ruska, ale mnohem širší lidské populace.

Každý, kdo se diví, či odsuzuje současné intenzivní zbrojení Ruska, měl by se stejně intenzivně divit, a odsuzovat víc jak čtyři stovky vojenských základen USA po celé planetě. Každý kdo líčí Rusko jako agresora, ten by se měl alespoň pokusit spočítat, kolik vojenských útočných operací v zahraničí uskutečnilo v posledním čtvrt století a kolik její protihráči. Jak jsem konstatoval, Rusko má co ztratit, ale nemá žádný důvod zaútočit. Musí si dát jenom dobrý pozor, aby neskočilo někomu na špek, jako kdysi Brežněv Brzezinskému -- pokud si ten druhý pouze nečechral své sebechlubné peří.

Vytisknout