Jste-li chudí, "může za to váš pra-pra-pra-pra-pra-pra-dědeček"

26. 2. 2014

To tvrdí ve své nové knize The Son Also Rises Gregory Clark. Poukazuje na to, že naše šance na to, jak úspěšní budeme v životě, jsou víceméně určovány tím, co naše rodina dělala před 300 lety. Na rozdíl od optimističtějších odhadů, podle nichž může minulá prosperita či chudoba zmizet během tří nebo čtyř generací, Clark usuzuje, že to trvá 10 až 15 generací. Clark zjistil, že hospodářské postavení vašich rodičů ovlivňuje vaše vlastní hospodářské postavení jen asi z 10 procent, kdežto vliv postavení vašich dávných předků vaše vlastní hospodářské postavení ovlivňuje až z 50-60 procent.

Znamená to tedy, že pokud byli vaši předci před 200 lety hokynáři, je velmi pravděpodobné, že jste hokynářem i vy dneska.

Clark zkoumal změny v hospodářském postavení rodin podle historie příjmení. Zkoumal elitní jména, která se vyskytují v prvním britském "sčítání lidu", tzv. "Knize soudného dne" (Doomsday Book), soupisu majetku, který nařídil vypracovat po své okupaci Británie v roce 1066 William Dobyvatel, a zjišťoval, jak dlouho trvalo, než tato jména přišla o schopnost shromažďovat kolem sebe bohatství.

Clark zjistil, že kapitalismus nevedl k vzniku rychlé sociální mobility. Argumentuje, že míra sociální mobility ve feudální Anglii byla v podstatě stejná jako je dnes. Ctižádostivým řemeslníkům, pracujícím ve 12. století, trvalo osm generací, než se stali součástí vzdělané elity v 16. století.

Navzdory zavedení dědické daně a rychlé industrializace jsou dnešní potomci 1 procenta anglických elit z devatenáctého století dodnes třikrát tak bohatší než průměrný občan.

Nejvíce překvapující na tomto výzkumu je však zjištění, že tento princip platí ve všech společnostech, bez ohledu na to, jaký režim v nich vládl.

"Míra sociální mobility je velmi podobná ve společnostech, které mají naprosto odlišné instituce i míru příjmů. V socialistickém Švédsku i v brutálně kapitalistické Americe je míra sociální mobility velmi podobn. Komunistická Čína i kapitalistický Tchajwan mají obdobnou míru sociální mobility. Homogenní Japonsko i etnicky roztříštěné Spojené státy americké mají obdobnou míru sociální mobility."

Pokud jsou Clarkovy výsledky správné, znamenalo by to, že veškeré úsilí vyvolat ve společnosti sociální mobilitu je víceméně k ničemu. "Jen extremní, drastické a nepřijatelné státní zásahy mají naději zvýšit sociální mobilitu," argumentuje. "Ani komunistické revoluci v Číně r. 1949 se nepodařilo trvalejším způsobem ovlivnit sociální mobilitu obyvatelstva v zemi," zdůrazňuje Clark.

Zdá se tedy, že je to všechno důsledkem trvalé protekce mezi lidmi, kteří se znají. Clark však argumentuje, že hlavním důvodem neexistence sociální mobility je skutečnost, že "dědíme své sociální kompetence".

Clark poukazuje na to, že to funguje oběma směry. Obrovské peníze, které investují zbohatlíci do vzdělání svých dětí, nakonec nevedou k ničemu, pokud jejich předci sami nebyli bohatí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 26.2. 2014