4. 11. 2013 / Stanislav A. Hošek
Nejen výsledek volebního hlasování, ale dění v prvních povolebních dnech určitě nepředpokládal ani ten nejschopnější politolog, pokud se náhodou na něm nepodílel. Kdyby nic jiného, tak v minulém týdnu se rozladění většiny občanů a především voličů ještě zvýšilo, oproti tomu, jaké bylo několik měsíců před volbami. A určitě se, víc než si profesní politici myslí, zvýšilo emoční napětí u přesvědčených členů levice. To všechno není dobrým výchozím stavem do povolebních časů.
V prvé řadě by si všichni funkcionáři ČSSD, především členové Ústředního výkonného výboru, měli uvědomit, že občany, voliče ČSSD a s velkou pravděpodobností naprostou většinu samotných členů této strany vůbec nezajímají vnitřní rozmíšky. Jejich zájem je jediný. Co nejrychleji mít vládu, která začne napravovat marasmus, do kterého se dostala naše zem dlouholetou vládou praktizujících nedemokratů, čili politiků chovajících se podle zásad "nulové tolerance" , dále "s tím či tím se vůbec nemluví" a dokonce "zvolte nás a pak nám do toho nemluvte".
Za druhé by se nikdo v ČSSD neměl obelhávat tvrzením, že špatný volební výsledek byl způsoben pouze předvolební kampaní. Byl to totiž především důsledek dlouholeté činnosti ČSSD jak v exekutivních funkcích, tak v opozici. ČSSD nepřesvědčila mnoho občanů svým vládnutím ve státě ani v krajích. V opozici pak jednak lavírovala, jednak veřejnosti slabě prezentovala své zásadní rozpory s vládními uskupeními. Na volebním výsledku se v neposlední řadě projevilo, že hlavní rozpory ve vedení strany nejsou vůbec programové povahy směrem ke společnosti, ale projevem špatně zvládaných ambicí předních členů vedení. Řečeno bez obalu, největší problém nespočívá v tom, že i nejvyšší funkcionáři lhali veřejnosti, ale především skutečnost, že velká část členů ČSSD až příliš často lže sama sobě a díky ambicióznosti nejaktivnějších funkcionářů daleko víc i svým také ambiciózním "přátelům".
ČSSD by se měla nejen zbavit vlivu Zemana a stát se opravdu autonomní stranou, ale daleko víc by si měla vypracovat mechanismy kolektivního vedení. Vůdcovský princip, kterému podlehla za Zemana a částečně i Paroubka, je nejen jedním z fašizujících prvků, ale především umrtvuje bezpodmínečně nutnou širokou aktivitu všech členů a tvořivou iniciativu funkcionářů. Nejhorší na vůdcovském principu obecně pak je, že díky němu se odsouvá řešení personálních problémů do doby, až už je pozdě, čili až když je pak bezpodmínečně nutné "konečné" řešení, představující doslova "smrt" vůdce a případně jeho party, nebo vzbouřenců.
Spolu s předešlým souvisí další nešvar dlouhodobě existující ve vnitrostranické práci ČSSD. Rozhodnutí jsou přijímána na základě jakéhosi principu "diktatury většiny". Ti, kdo odpůrce přehlasovali, se cítí konečnými vítězi. Jednak si nepřipouštějí, ba ani neuvědomují skutečnou sílu či vliv odpůrců. A především necítí potřebu s nimi o problému i dále komunikovat, protože z jejich pohledu bylo přece již "demokraticky" rozhodnuto. Navíc prakticky nesledují vývoj oponentury, aby mohli eventuálně včas nastolit debatu o modifikaci řešení problému.
V tomto neúplném výčtu nedostatků, které mám již dávno vypozorovány z činnosti ČSSD, si dovoluji připomenout ještě jeden obrovský nešvar, kterému podléhají přední funkcionáři ČSSD. Ve velkém rozsahu přijali od počátku existence strany elitářskou technologii správy země, krajů i obcí, kterou tady zavedli jejich političtí protihráči. Takoví zem, kraje i obce nespravují, leč řídí. Nespolupracují s veřejností a vůbec se nesnaží propracovávat prvky participace občanů na "správě svých věcí". V ČSSD se za celou dobu nenašel nikdo, kdo by se pokoušel vytvářet mechanismy, natož instituty participace aktivních občanů na spolurozhodování profesních politiků. V tom směru jsou profesionálové z ČSSD skoro stejní jako ODS. Zatím co kupříkladu pro ODS je nepřijatelné obecné referendum, ČSSD je přesvědčena, že jakási referenda jsou dostatečným prvkem zvyšování demokratičnosti politického režimu. Stejně poklesle jako politici ODS považují občanský aktivismus za zdržování "vysoce odpovědných" rozhodnutí vlády, rad, radních, či ministrů a samotné aktivisty pak dokonce za jakési samozvance, kteří přece neprošli "prověřujícím", ba až posvátným procesem všeobecných voleb.
Osobně mne jako nečlena ČSSD, ba dokonce nestraníka vůbec, nezajímají konkrétní persony. Nezajímá mne, zda Hašek umí, či neumí lhát. Zda Sobotka umí, či neumí řešit krizi. Zda ten či onen pikluje s tím či někým jiným. Nemíním projevovat své sympatie k Dientsbierovi, či nesympatie ke Škromachovi, protože jsou mi osobně oba lhostejní. Dokonce mne vůbec nezajímá, zda byli někteří členové u prezidenta ze své iniciativy, či dokonce pozváni. A už vůbec ne, o čem tam hovořili.
Jako celoživotní levičák a volič levicových subjektů chci mít šanci podle svého přesvědčení posuzovat, zda ČSSD je levicová podle mého gusta a mohu proto počítat s tím, že bude realizovat i mé zájmy. Čili -- žádám jako občan ČSSD, aby byla pro všechny voliče čitelná a důvěryhodná a pro ty konkrétní pak, spolehlivě hájící jejich potřeby, zájmy a snad i ty ambice.
Povolební situace mne inspiruje k několika poznámkám, které považuji za obecné pro aktéry, realizující se v politickém prostoru. Především pokládám za výsostný rys opravdového politika, že nic nepovažuje za porážku, dokud je živ. Skutečný politik prohrává jednotlivé střety, ale nikoliv svou celoživotní snahu. Umí totiž každou reálnou situaci využít, co nejvíc je schopen, v další soutěži, která prakticky nikdy nekončí. Musí vědět, jak dosahovat svých osobních zájmů a pokud je ve funkcích zastupitelských, tak především zájmu lidí své vrstvy. Jinými slovy, musí umět co největší část veřejnosti přesvědčit, že nic není tak špatného, aby se v tom nedalo najít pozitivum pro další cestu.
Konkretizováno na výsledky voleb pro ČSSD a její vrcholné funkcionáře, to podle mého soudu v prvé řadě znamená. Je vyloučená vláda ČSSD a KSČM. Padá i varianta menšinové vlády ČSSD s podporou KSČM. Pozitivní na tomto stavu pro ČSSD je, že se nestane objektem doslova "čarodějnických" aktivit všech polistopadových, zdivočelých -- tedy poněkud opožděných -- antikomunistů.
ČSSD je vítězem voleb, který si ale nemůže vyskakovat, natož nějak moc. Musí naopak velice chytře vyjednávat. A především už konečně veřejně, doslova v přímém přenosu, jak o složení sněmovny, tak ještě průhledněji o složení vlády. Že v prvním týdnu ČSSD trestuhodně ztratila tempo, je věc naprosto nesporná a funkcionářský aktiv by z toho měl vyvodit důsledky. Byla totiž prohloubena již tak slabá vyjednávací pozice strany, daná výsledkem voleb. Už se totiž dohodli dva její vysoce pravděpodobní, ba fakticky jistí spoluhráči.
Možných variant pro ČSSD je ve vyjednávání mnoho. Ale dle mého soudu tou naprosto poslední je neúčast ve vládě. Taková varianta by totiž musela být voličům, ba celé veřejnosti, prokázána jako naprostá nemožnost uskutečnit cokoliv potřebného z volebního programu ČSSD. Což nemůže být pravdou, protože jak Lidovci, tak ANO mají s ČSSD poměrně vysoké procento programových průniků. Když nic jiného, pak tyto tři strany společně jsou schopné rozkrýt mnoho špinavostí dosavadního polistopadového vládnutí. Jejich potrestání asi bude těžké, ale jejich veřejná prezentace, minimálně morální odsouzení, může být dostatečnou podmínkou ztěžující opakování v budoucím vládnutí kohokoliv, jakož i cestou k nápravě alespoň některých. Paradoxně tuto, v mých očích prioritní snahu eventuální, poměrně široké koalice, může v reálu brzdit sama ČSSD, pokud se budou cítit osobně ohroženi někteří její funkcionáři, kteří jsou dlouho činní v politickém, či jiném veřejném prostoru. Z uvedeného důvodu proto považuji za vyloučenou koalici "poražených". Šlo by o sdělení celé společnosti, že profesní politici nechtějí žádnou nápravu "mafianizace" politiky.
Nehodlám rozdávat rozumy, ani udílet cenné rady. Myslím si ale, že by už konečně měl být vládní program tvořen co nejvíce průhledně, čili veřejnosti na očích. Vždyť skoro všichni neustále omílají slovo demokracie a někteří dokonce s přívlastky přímá, participační a jinak modernizovaná. Ideální by v mých očích bylo, kdyby v jeho dodatcích, třeba jako prohlášení jednotlivých stran, bylo jmenovitě uvedeno, čeho se v zájmu společného vládnutí ta která strany vzdala. Na druhé straně by bylo slušné, aby alespoň ve sněmovně pak zaznělo, od jednotlivých členů koalice, kdo se postavil naprosto odmítavě k tomu či onomu programovému bodu jejího zájmu a zda jej hodlá nastolovat alespoň v parlamentu. Sám z osobní zkušenosti vím, že tímto chci po profesionálních politicích příliš, ale ta idea se mi vždycky líbila mnohem víc, než kabinetní politické handly, typu "já tobě to a ty mně zase tohle". Takové kupectví je jen jinou formou klientelismu a korupce, ne-li jejich samotný základ.
Jsem natolik málo obeznámen se současnou situací v ČSSD, že nedokážu posoudit další postup v řešení personálních problémů uvnitř ČSSD. Troufám si ale říct, že vůbec nevidím vinu ve lhaní, kam problém zahnala především média. Vidím ho v nemravnosti, která veřejnosti vzkazuje, že je politicky únosné, ne-li dokonce správné, počkat si, vést se na vlně aktivity jiných a v příhodnou chvíli jim nastavit "stoličku".
Z neznalosti vnitřního rozložení sil v ČSSD nedovedu rovněž posoudit, zda je lepší alespoň částečný kompromis s iniciátory povolebních turbulencí, nebo jednu, či druhou stranu zbavit všech rozhodovacích pravomocí ve straně. Proto bych všem aktérům snad jen z výše svého věku sdělil. Jste ještě mladí a na kariéru nejvyšší máte všichni dostatek času. Zvláště když víte, že po jejím skončení už v politice není kam jít. Připomínám navíc, že moudrý politik dokáže i každou svou osobní prohru využít ve vlastním zájmu.
Vytisknout8.11. 2013 / Radim Hreha
Volební prohru levice (teda ČSSD a KSČM) komentoval Miloslav Ransdorf v BL eufemisticky: "To, že komunisté mírně posílili, situaci při drtivém propadu ČSSD nezachránilo. Ale i KSČM dostala méně než v roce 2002, kdy Zemanova vláda konsoli...