Akademický svátek mrtvých

4. 11. 2013 / Sandra Wain

Před 10 nebo spíše patnácti lety, býval náš univerzitní sportovní areál plný lidí. Bývali zde studenti, pedagogové, ale i veřejnost. Všichni zde trávili volný čas. Cvičilo se a trénovalo, ať bylo venku, v halách a tělocvičnách jaro, léto, podzim, zima či kapitalizmus.

Sportovní hřiště, trávníky, haly a tělocvičny bývaly plné. Studenti a pedagogové zde bývali i mimo vyučovací hodiny. Žily zde všemožné druhy sportů. Akademický sport býval středisky sportu, líhní úspěšných sportovců a vynikajících lidí.

A to byly, prosím, doby, kdy jsme ve výboru univerzitního klubu naříkali, že doby jsou špatné, a že studenti jsou pohodlní a líní. Stěžovali jsme si, že je zajímá jen zahálka, zábava, alkohol a drogy. Co dělají dnes? To samé, a ještě mnohem více. Navíc stále více studentů dojíždí na vyučování drahými auty, zatímco jejich učitel možná přijíždí do práce na starém jízdním kole.

Mladí lidé se nechtějí vůbec sami hýbat. Touží, aby jim sloužili druzí. A zajímá je hlavně manažerské studium, tj. jak okrádat druhé. Dnes nejde vůbec o výchovu a vzdělání, ale o vytvoření odborné posluchy (lokajů), a o selekci namyšlené nové "šlechty".

Dnes je běžecká dráha kolem sportovního hřiště zarostlá plevelem. V doskočišti jsou výkaly od zatoulaných koček. Plošina pro koulaře je obrostlá trávou. Železnou klec spolu se sloupy pro skok vysoký někdo ukradl a odvezl do sběru. Nové opaky jsou plastové.

Pár tenisových kurtů a volejbalové hřiště jsou oplocené a zamknut. Čekají na několik ojedinělých nájemců, kteří by si občas najali jejich plochu na pár hodin. Místní bufet se dávno zavřel s úmrtím zde pracujícího důchodce. Rád býval s mladými lidmi. Novému nájemci nepřinášel zisky. Lavičky a stolky se rozpadly. Starý beton se drolí.

Budovy areálu jsou sice opravné, ale řádně zamčené, elektronicky monitorované a prázdné. Stejně nikdo na drahé nájmy nemá. Pod novým zateplením a omítkou se skrývají staré zdi. Nejvíce se vydělalo na opravě. Vše je k prodeji a pronájmu, ale nikdo nemá zájem a peníze.

Fotbalové hřiště je sice v pořádku, ale obvykle zcela opuštěné. Nájmy jsou opět vysoké. Na jeho trávníku se shromažďují havrani. Konzumenti a pohřbívači mrtvých jsou na správném místě. Poslední, co se sesype, až vyhynou lidé, budou fotbalová hřiště a pustá hlediště. Není to příznačné, kam se dnes stahují hrobaři? Bývají jich plná města a parky. Vesnice již dávno osiřela.

Teskná služba mrtvým má u nás hluboké kořeny a tradice. Avšak většinou nikoliv kvůli nim, ale pouze proto, co nás dosud zcela nepohřbené tklivého čeká. Přitahují a táhnou vše živé doslova do hrobu. Polomrtvé oživujeme. Živé omezujeme, ohlupujeme, znehybňujeme, mrzačíme, moříme, trápíme a vysáváme. Ostatně se nijak nebrání. Je to přece pohodlnější. Mládí je brzy vyžilé, mdlé a hlavně předčasně pohlavně "zralé".

Nedaleko areálu svítí obrovské elektronické vývěsní štíty supermarketu. U vchodu a košíků se tísní šedivá masa obézních, zestárlých a kulhajících lidí. Táhnou se za pečlivě nalíčenými slevami. Jsou to "pěkné" výhledy na oduševnělé a aktivní stáří. Na první pohled nepoznáte, kdo z nich býval mužem, a kdo ženou. Z obchodního hlediska je to ostatně výhodné. Jsou všichni stejně unavení, smutní, zamračení, oblečení, ohnutí, obtloustlí, nepohybliví, zpocení a proplešatělí.

Chcete-li vyhubit národ a paralyzovat společnost, zničte jejich inteligenci. Setněte jim hlavy, nebo je vyžeňte z přírody a z těla do hlavy. Mrtvým hniloba a rozklad nevadí. Vysoké školy mají politické starosti, a nikoliv ty, jak vychovat novou avantgardu, která by změnila zatuchlé, rozkládající se a stále více konzervované poměry.

Chceme-li, jestli vůbec chceme, vychovat nové lidi, musíme začít od pořadové a tělesné kázně a tělesné kultury. Jinak nás jejich povaha a podvědomí trpce zradí. Pouhé teoretické vzdělávání pouze od podprahových hnacích sil odpoutává virtuálně blouznící duši takto zesnulého.

Vytisknout