Případ zrady elit

12. 8. 2013

Po založení německé císařské říše v roce 1871 zaujalo Německo katastrofální a částečně hegemonickou pozici - která podle zesnulého historika Ludwiga Dehia byla "příliš slabá na to, aby kontinentu vládla, ale příliš silná, než aby se zařadila". To také pomohlo vydláždit cestu ke katastrofám 20. století. Díky úspěšnému poválečnému sjednocení Evropy se nejen rozdělené, ale i sjednocené Německo tomuto starému dilematu vyhnulo. Je samozřejmě v zájmu spolkové republiky, aby u tohoto stavu zůstalo. Jenže nezměnila se situace?

Schäuble reaguje na současnou hrozbu. Je tím, kdo prosazuje tvrdošíjný kurs Merkelové v Bruselu a kdo může pociťovat trhliny, které mohou vést k rozpadu jádrové Evropy (Kerneuropa). Je tím, kdo při jednáních s ministry financí Evropské měnové unie naráží na odpor "přijímajících zemí", kdykoliv blokuje obnovené pokusy dosáhnout změny politiky. Obstrukce kolem bankovní unie, která by vedla ke společné odpovědnosti za náklady spojené se zrušením churavých bank, jsou jenom nejnovějším příkladem tohoto fenoménu.

Schäuble se ani o milimetr nevzdaluje od kancléřčiny podmínky, že němečtí daňoví poplatníci nebudou zatěžováni ničím než náklady na úvěr, které finanční trhy požadují za záchranu eura - a které tyto trhy kvůli "záchranné politice" nahrávající investorům vždy dostaly. Přirozeně, rigidně sledovaný kurs nevylučuje gesta jako 100 milionů eur na půjčky pro malé a střední podniky, které bohatý strýček z Berlína nedávno poskytl chudým synovcům v Athénách z pokladny národní banky...

Viděno v tomto světle, sdělení "nechceme německou Evropu" může být také vyloženo méně příznivým způsobem, jmenovitě že Německo omezuje svou odpovědnost. Formálně řečeno, Evropská rada dosahuje rozhodnutí jednomyslným hlasováním. Jako pouze jeden z osmnácti členů měnové unie může Merkelová neomezeně sledovat národní zájmy, nebo přinejmenším to, co za ně považuje. Německá vláda získává výhody z ekonomické převahy, dokonce nepřiměřeně velké výhody, dokud její partneři nezačnou zpochybňovat jednoznačnou politickou loajalitu Němců vůči Evropě...

Evropa je ve stavu nouze a politická moc připadá komukoliv, kdo rozhoduje o přípustnosti nebo licencování témat pro veřejnou diskusi. Německo netančí. Spí na sopce.

Selhávají elity? Každá demokratická země má takové politiky, jaké si zaslouží. A je něco zvláštního na očekávání, že volení politici budou ve svém chování překračovat rutinu. Mám to štěstí, že jsem žil v zemi, která od roku 1945 nepotřebovala hrdiny. Nevěřím také tvrzení, že jednotlivci tvoří dějiny, přinejmenším ne všeobecně. Ale uvědomuji si, že existují mimořádné situace, kdy citlivost uplatňovaná v procesu poznávání, imaginace, odvaha a ochota převzít zodpovědnost mezi těmi, jimž byla svěřena moc, mají na vývoj věcí vliv.

Podrobnosti v němčině: ZDE

Vytisknout