Demokracii je potřebné budovat trvale - jen chtít

12. 8. 2013 / Josef Ludvík

Jeden pilíř je rozklížený a dva pomocné nahnilé sloupy mu dělají podpěru.

Parlament spolu s prezidentem u nás rozhodují o jmenování soudců ve druhém sloupu a Poslanecká sněmovna ze svého středu volí vládu sloupu třetího. Nezávislost, svéprávnost a suverenita jednotlivých pilířů demokracie je tedy pouhým mýtem.

Při neustále dokola se opakující stojedničkové přetahované Poslanecké sněmovny se nelze divit tomu, že stabilita je u nás pojem neznámý. Divit se potom také nelze ani protiústavním či absurdním rozhodnutím ústavních soudců. A divit se nelze ani schválení zákonů, které jsou ve své podstatě nedemokratické – například českému výkladu poslanecké imunity.

Ústavní soudci sice občas zabrblat mohou, ale koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A parlament bude rozhodovat o jejich nové kandidatuře při vypršení mandátu, tak musí být kritika parlamentem schválených zákonů „přiměřená a konstruktivní“. Soudce Ústavního soudu totiž jmenuje se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemž opakování mandátu Ústava nezakazuje.

Naše nejvyšší právní norma, Ústava ČR (Hlava I, čl. 3 i 4 a součást Ústavy ČR – Listina základních práv a svobod, Čl. 31)., například říká, že „občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči“. Ústavní soudci ale nevidí rozpor v tom, že bezplatná péče není zdarma, ani v tom, že není pro všechny. Schvalují totiž i zákony, podle kterých někteří pacienti vzhledem ke svým ekonomickým možnostem na léčbu nemají a léčit podle pokynů zdravotníků se proto nemohou. Případně mohou, ale potom nebudou mít na jídlo či bydlení. Proč soudci schvalují něco, co je v rozporu s Ústavou? Možná proto, že mají k některým poslancům, senátorům a politickým stranám blízko. Možná i proto, že stejní zákonodárci, kteří schválili prošetřované zákony, budou v budoucnu rozhodovat i o jejich vlastní funkci. Proč by si tedy vypouštěli sami svůj rybník kvůli sociálně slabým, či kvůli starobním a invalidním důchodcům?

Za nehorázné také považuji, když podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR máme v republice lokality, kde neplatí české zákony. A nemám tím na mysli cizí zastupitelské orgány, ale půdu české Poslanecké sněmovny a Senátu. Vrcholem demokracie má být potom nejspíš to, že zákony nemají povinnost dodržovat právě ti poslanci a senátoři, kteří tyto zákony pro lid obecný vymýšlejí... Nejspíše si při tom říkají: „Nejsme jako oni – jsme nadlidé.“ Nebylo tady už něco podobného v minulosti?

Podle světových agentur si Spojené státy a Velká Británie (a asi i jiné státy) přisvojili právo narušovat celosvětově listovní a telekomunikční tajemství (viz součást Ústavy ČR – Listina základní práv a svobod, Čl. 13). Kdo se zastal občanů českého státu? Nevím o tom, že by vhodně reagoval kterýkoli pilíř naší demokracie, přestože to měly provést snad všechny. V parlamentu se diskuze o pasivním a asi i aktivním předávání informací o soukromí českých občanů cizí moci nediskutovala. Neprotestovala ani se nezeptala žádná z politických stran vládních, či opozičních. Nikdo nepoděkoval Edwardu Snowdenovi za upozornění a nikdo mu na oplátku nenabídl pomoci v jeho obtížné situaci. Postoj ČR byl stejně slabošský a bezzásadový, jako u jiných států EU, které na pokyn svého zaoceánského Vůdce zajali a nechali prohledat prezidentské letadlo, převážející prezidenta nezávislého státu... I toto je demokracie.

O roli FBI, CIA, DIA a dalších služeb na rozhodování českých orgánů se mlčí. Proč? Jaká je třeba role veřejnosti neznámého Institutu CEELI či kanceláře FBI na ministerstvu vnitra?

Cesta ke stabilizaci naší demokracie je složitá, ale je možná.

Parlament by měl vydávat zákony pro všechny občany ČR. Včetně svých členů. Aby však mohl být „zdrojem veškeré státní moci“ lid (viz Ústava ČR, Čl. 2, odst. 1), tak musí být lidu poslanci za kvalitu tvorby zákonů osobně odpovědni. Pokud se tedy prokáže, že podobu nějakého zákona ovlivnili k horšímu, na něčí zakázku a pro stát nevýhodně, musí být odvolatelní a trestně odpovědní za zaviněné škody. Odvolávat by je bylo možné například na žádost stejného počtu občanů, kteří je zvolili, rozhodnutím Ústavního soudu. U odvolávání na základě referenda hrozí vznik hysterizujících manipulačních kampaní. Při prokázání viny by bylo žádoucí, aby náhrada škody byla uplatněna nejenom vůči vinnému zastupiteli, ale i vůči jeho manželce či družce, případně i na dalším blízkým příbuzným.

Praktické by bylo, kdyby volební okrsky poslanců byly jednomandátové - jako v Senátu. Uvažovat by se potom mohlo i o nadbytečnosti Senátu (nebo Poslanecké sněmovny), protože povinnosti rušené komory by převzala druhá komora Parlamentu.

Prezidentovo partyzánské jmenování Rusnokovy vlády sice můj obdiv nesklidilo, ale na druhou stranu je nutné uznat, že jmenováním své vlády prezident ustanovil samostatný a svéprávný druhý sloup pro naši demokratickou společnost. Veřejně se sice prezentuje, že u nás máme tzv. demokracii parlamentní, avšak demokratické řízení státu považuji za důležitější, než uctívání nějaké obsahově prázdné formální nálepky.

Potřebné by také bylo, aby se na vlastní nohy postavila moc soudní. Nepovažuji ale za vhodný ani doživotní mandát soudců, ani přímý výběr soudců občany (k tomu nemají potřebné informace). Pokud však, tak jako u nás, provádějí nominaci i výběr soudců zástupci dvou ostatních pilířů, dochází tím ke kumulaci jejich moci na úkor nezávislé a stabilizující moci soudní, a to je nesystémové. Myslím si však, že na krajích jsou lidé dostatečně odborně zdatní na to, aby nominovali vhodné soudce. Například by se mi líbilo, kdyby postupně jednotlivá krajská zastupitelstva nominovala vždy tři ústavní soudce. (Nemám tím ale na mysli, že by daní soudci museli mít bydliště či působiště v příslušném kraji.) Jednoho z těchto tří navržených soudců by potom povinně vetoval prezident a konečný výběr ze dvou zbylých by provedl Parlament.

Desetiletý mandát považuji za dostatečně stabilní. Kdyby však soudců se špičkovou úrovní, byl potom nedostatek, tak si myslím, že pro demokratizaci společnosti je vhodnější, aby byl mandát delší, než aby byl opakovaný.

Nejednoznačnost českých zákonů je chronická

Nejvyšší soud by měl sjednocovat judikaturu a dávat vodítko a výklad zákona. Dnes to dělá nedostatečně, a když nějaký rozpor vyřeší, tak vytvoří jiný... Viz nedávné Rozhodnutí Nejvyššího soudu o imunitě exposlanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře.

Za protiústavní (jako laik) nepovažuji ani to, že Ústavní soud omezí moc Parlamentu či výkon rozhodnutí moci výkonné. Ovšem je zde problém ústavní vyváženosti – kdo bude hlídat hlídače a kdo může zakázat soudcům ústavního soudu, aby zakázali změnu ústavy, pokud by se pro ni zákonodárná moc rozhodla? Má být tímto garantem demokratičnosti ústavy prezident, referendum, prezident spolu s referendem, Štrasburk, velvyslanec USA, NATO? Jednoznačná odpověď v sobě vždy nese možnost zneužití.

Závěrem bych chtěl dodat, že demokracie není podle mého názoru pouze problém státní moci.

Zárukou demokracie musí být co největší angažovanost všech občanů. Napomoci by tomu mělo posílení práv občanů při ovlivňování státní moci - podpora občanských aktivit kulturních, sportovních i lokálních, rozšířené využívání referend a zvýšení pravomocí (i odpovědnosti) obecních a krajských zastupitelstev.

Zapomínat by se nemělo ani na to, že praktické fungování demokracie je často závislé také na tom, jak pracují sdělovací prostředky – noviny i časopisy, rozhlasové i televizní stanice a elektronická média včetně internetu. V tomto směru nelze příliš dobrého očekávat, když majiteli sdělovacích prostředků jsou cizí státní příslušníci (donedávna u nás vlastnili téměř všechny deníky německé koncerny) nebo mediální koncerny (viz Berlusconiho impérium či šmírovací aféra Murdochových lidí).

Nicméně i demokratický stát má plné právo bezbřehost svobody slova regulovat: lhaní a zatajování podstatných aspektů skutečnosti by mělo být postižitelné nejen u elektronických médií (dle § 31 a 32 zákona 231/2001 Sb. či dle § 8 zákonů o ČTK, ČT a ČRo), což se dnes neděje kvůli řadě nejednotných precedentních výroků soudů, ale i v tisku. Stávající ustanovení tiskového zákona je naprosto nedostatečné a v praxi nevymahatelné. Čekáme na nějaký skandál typu News of the World, abychom procitli ze sna a připustili si už konečně, že ideály Johna Reitha, které vtělil do Královské charty BBC a McQuailovy ideály liberálních médií z počátku devadesátých let jsou mrtvé, a to, co zůstalo, jsou Chomského vysvětlivky o manipulacích mainsreamových médií z knihy Manufacturing consent?

Médiem pro uplatňování svobody slova jedince v tom nejširším slova smyslu je internet. Dokud nás nedostihne kletba NSA. Rolí veřejné služby je sloužit veřejnosti, společnosti, ne jednotlivcům.

Mnozí odborníci na obsazování míst v dozorčích radách veřejnoprávních médií považují za největší nesmysl poslední doby tzv. romantické anarchistické pokusy o vymanění se veřejnoprávních médií z vlivu politiků. Jejich postoj vychází z toho, že politici jsou také občané a také platí solidární televizní poplatek. Nejsou tedy ničím víc, než vy nebo já. Buď podle nich připustíme, že vliv politiků je pouze takový, jaký jim ho my sami jednou za čas dáme, parlament je ovládán i naší vůlí a je obrazem a reprezentací společnosti (každý z nás může být teoreticky za poslance zvolen), nebo propadneme fatalismu či depresi ze zanedbání svých vlastních povinností občana-voliče (volit moudře a odpovědně) a pak musíme z moci těch druhých, politiků, „osvobozovat“ nejen televizi a rozhlas, ale celý stát. Chceme snad revoluci? Anarchii? Proč? Stačí zvolit správné poslance a vyžadovat od nich (a od všech volených či odvozeně jmenovaných) to, co žádáme od svých podřízených, a naši nadřízení žádají od nás: profesionalitu, pracovitost a plnění povinností. Já sice tento postoj chápu, ale považuji ho za romantický také. Vychází totiž z toho, že volby nabízejí možnost najít kandidátku, na které jsou tyto osobnosti. Za naivní považuji i víru, že poslanci nebudou nijak překračovat svoje pravomoci a že budou spravedliví a neovlivnitelní – něco jako svatí. Je to sice představa krásná, ale myslím si, že je nerealistická v našem časoprostoru. Možná je správná v nějakém jiném místě na Zemi či čase, ale v současné ČR bych na ni nevsadil ani pětník.

Za nesmysl je též považován požadavek jmenovat do dozorčích rad RRTV, RČT, RČRo či RČTK tzv. „osobnosti“ pod líbivými hesly „odpolitizování médií“. Ať už by byli tyto „osobnosti“ vybrány podnikateli, odboráři, univerzitami, vědecko-výzkumnými organizacemi, organizacemi důchodců a invalidů, tvůrců filmů či někým jiným. Podle kritiků tohoto názoru je to pouze cesta k zastřenější formě manipulace, k lobbismu zájmových skupin herců, odborářů či důchodců. Vedlo by to k protlačování jejich skupinových zájmů v mediálním prostoru v míře, která jim nepřísluší. Rizikové je i to, že organizace uvedených profesních, společenských a zájmových skupin jsou příjemci peněz ze státního rozpočtu, plátci nějakých daní a jsou tedy zprostředkovaně ekonomicky ovladatelní - vládou nebo parlamentem.

Za nesmysl lze označit i názor, že v dozorčích radách mají být politici, protože jejich povinností ze zákona je to nezbavuje. Stejně tak radní, kterými jsou nábožensky se výrazně angažující osoby, musí dbát na vyváženost, a ne na svou náboženskou propagandu. Teoreticky to sice pravda jistě je, ale praktické zkušenosti s angažovaností politiků v dozorčích radách jsou mizerné. Pro politiky je totiž důležitější, než zájem společnosti a státu, zájem vlastní (třeba i kýmsi ovlivněný) a zájem vlastní strany i své církve (nepovažuji za náhodu, že v ČT a rozhlase je silně preferována katolická církev i přesto, že počet jejích přívrženců je už nejspíš nižší, než počet lidí tíhnoucích k ideálům New Age).

Teoreticky je jistě správné, aby byl přiměřeně zastoupen podíl ateistů a jinověrců ve vysílání. Vyžaduje to nejen odluka náboženství od státu, ale požaduje to i zákon, protože jak katolík, tak přívrženec New Age, jsou koncesionáři. Jak antikomunista, tak i komunista platí poplatek. Všichni mají právo na reprezentaci svých názorů a veřejná služba má jako jeden ze základních imperativů kvalitní informovaností střety mezi společenskými tlumit a stmelovat tak společnost. Stát jsme přece my všichni.

Jak zajistit, aby nebyli vybráni do dozorčích rad lidé ovladatelní lobbisty, stranickými šéfy, biskupy, něčími soukromými či skupinovými zájmy, lidmi, kteří mají zájmy neslučitelné s vyvážeností veřejné služby? Zaručený recept asi neexistuje. Klíčem k dobrému výběru by však mohl být požadavek na volbu OSOBNOSTÍ. Musí to být sebevědomí muži i ženy, kteří „mají koule“. Omlouvám se za výraz. Musí to být lidé, kteří neustoupí, když na ně najede nějaký stranický buldozer ani nepoloží svou funkci, když hájí Spravedlnost. Vždyť o to právě mocným jde, aby ovládali média, a pokud by jim v tom někdo překážel, tak aby ho dokázali zlomit či odstranit. Dokud však nebudou v radách právě takové osobnosti, tak jsou rady pimprdlovým divadlem parlamentu a politiků. Nelze se potom divit ani laxnosti poslanců mediálního výboru, kteří dlouhodobě neplní své povinnosti a nekontrolují, zda Rady dělají to, co mají. Jejich povinnost kontrolovat není nijak vynutitelná. Proč by to tedy dělali a komplikovali si život, když stačí k pobírání odměn být pasívní.

Zapomínat by se samozřejmě nemělo ani na to, že základní chybou dosavadních mediálních reprezentací je neodbornost (někdy spíše mediální negramotnost) jejich členů a tudíž neschopnost orientovat se v povinnostech, které jim zákon ukládá.

Základem fungující demokracie též je, aby veškerá činnost zastupitelských a státních orgánů byla veřejností kontrolována v maximální šíři. K tomu je potřeba co nejširší přístup k co největšímu množství informací. Zajišťovat to má zákon 106/1999 Sb. Ale arogantní úředníci už brojí i vůči němu a někteří poslanci se jej pokouší omezit. Státní orgány kontrola občanů sice obtěžuje, ale každé omezení v tomto směru demokracii deformuje.

Veřejná kontrola fungování státu a jeho orgánů lidem si vyžaduje, aby všechny informace o každém rozhodnutí a každé koruně vydané z veřejných rozpočtů byly veřejně přístupné. Včetně zdůvodnění rozhodnutí. A včetně toho, co se za tyto prostředky pořizuje. Není problém, aby všechny registry státu byly veřejně přístupné. Technicky to lze zrealizovat, musí se ale chtít. Jen tak lze odpovědnost odpovědných, i nás všech jako občanů, dovést do života.

Vytisknout