Zachraňme manažery

13. 8. 2013 / Michal Rubáš

Václav Moravec otevřel debatu informací převzatou z jedné soukromé školy ze švýcarského venkova, jež sestavila žebříček konkurenceschopnosti zemí, z něhož je patrné, že Českou republiku předčí Kazachstán nebo Spojené státy, které se staly absolutním vítězem v oboru konkurenceschopnosti. Smyslem diskuse bylo pojmenovat opatření, jež by naši zemi přiblížila úrovni těchto vzorových států.

Dovolím si na tomto místě pouze mimochodem poznamenat, že se tu opět ukázalo, jak je ekonomie málo exaktní disciplína. Spojené státy jsou totiž hodně velká země. Diváka Otázek by určitě zajímalo, zda modrá barva konkurenceschopnosti pokrývá rekordně zadluženou a masově zchudlou Ameriku po celém území s rovnoměrnou sytostí, nebo zda se intenzita konkurenceschopnosti mění třeba v blízkosti Detroitu a jiných bankrotujících center. Aby se předešlo nedorozumění, měl by Tomáš Sedláček provést lingvistickou analýzu termínu konkurenceschopnost. Jinak to může vypadat, že typickým nositelem tohoto prestižního atributu je měsíční krajina.

Nyní již přejděme k návrhům odborníků, jak zvýšit konkurenceschopnost u nás doma.

Zdeněk Kudrna na naléhání moderátora, aby uvedl konkrétní příklad opatření, navrhl, abychom se o tom bavili. Prohlásil rovněž, že je důležité vzdělávání. Také je zapotřebí přijít s nějakým dlouhodobým opatřením, což je ovšem u nás z politických důvodů nereálné (takže nemá smysl je ani navrhovat). Zbývá tedy jediná možnost: krátkodobé opatření. V podstatě se jedná o státní dotace na zateplování budov.

Podle Zdeňka Kudrny je třeba za státní peníze zateplovat budovy proto, že takováto investice má nejvyšší fiskální multiplikátor. To především znamená, že vynaložené peníze zůstanou nějakou dobu v Česku, neodtečou okamžitě do zahraničí. Zdeněk Kudrna tedy chápe skutečnost, že jsme otevřenou ekonomikou, jako faktor, jehož působnost je třeba ve jménu zvyšování naší konkurenceschopnosti sofistikovaně eliminovat. Kudrnovi jde zjevně o to, abychom státními dotacemi podporovali rozvoj vnitřního trhu a zabránili odtoku peněz do zahraničí, jinými slovy: veřejnými prostředky zvyšovali soběstačnost domácí ekonomiky. Protože soběstačnost je pravý opak globální konkurenceschopnosti (protože národní či regionální soběstačnost diverzifikuje výrobu a zabraňuje její velkokapacitní specializaci), navrhuje Kudrna bojovat za vyšší konkurenceschopnost útokem na konkurenceschopnost, tedy nejvyšší hodnotu naší globální civilizace.

Teď už jen zbývá, aby někdo při této příležitosti doporučil Zdeňku Kudrnovi účinnější verzi fiskální multiplikace: zvýšení mezd domácího obyvatelstva. Pokud rozdrobíme miliardy, které by jinak banky a domácí miliardáři odvezli do daňových rájů, mezi obyvatelstvo, které své nově nabyté tisíci- či desetitisícikoruny do daňového ráje z Česka zaručeně neodvezou, nýbrž je utratí doma, dosáhneme ještě vyššího fiskálního multiplikátoru než nákupem polystyrenu, ale to už bude konec morálním hodnotám naší výkonnostní společnosti.

Martin Jahn zase navrhoval, aby se neprojedly sociální dávky, aby mzdu zaměstnancům soukromých firem uhrazoval částečně stát ("kurzarbeit"), aby firmy v podstatné míře určovaly obsah učebních osnov ("duální vzdělávání") a aby se "reformovala" státní správa. Rovněž je třeba podpořit výzkum a vývoj daňovými úlevami pro firmy. Nejdůležitější je přitom snižování nezaměstnanosti. Zároveň Jahn poukazuje na to, že problém naší ekonomiky není v nedostatku peněz, nýbrž v tom, že je nedokážeme utratit - vinou korupce v nereformované státní správě.

Školy nemám, jak říkal Mirek Topolánek, ale chtít snižovat nezaměstnanost sázkou na technologický pokrok mně přijde jako nerozum. Martin Jahn si ještě nepovšiml, že technologické inovace nakupují firmy mimo jiné proto, aby mohly snižovat stavy svých zaměstnanců. Nevím, čím to je, ale vývoj a inovace napomáhají v kapitalismu koncentraci zisků z hospodářské činnosti a šíření chudoby a nezaměstnanosti.

Martin Jahn si ale dobře uvědomuje, že Kudrnův krátkodobý zateplovací návrh naší konkurenceschopnosti nepomůže, protože by se peníze rozkradly. Nejprve je prý třeba reformovat státní správu. To už je ale zase nedorozumění.

Manažer Volkswagenu působil při odsuzování korupce jako idealistický snílek. Ještě nepochopil, že každý člověk usiluje o maximalizaci svého osobního profitu a že v důsledku toho nakonec zavládne v celé společnosti, která možná existuje, všeobecná prosperita. Úplatný úředník jedná racionálně, tj. podle neoliberálních pouček. Snaha změnit lidskou povahu nějakou systémovou regulací určitě skončí v nějakém gulagu. Chtít po státu, aby investoval hospodárně a efektivně, je přece do nebe volající naivita. Tady muselo antropologické oddělení Vysoké školy ekonomické před Jahnovým absolutoriem něco důležitého zanedbat.

Jahn dokonce konstatuje, že naše ekonomika má k dispozici hromadu peněz, které ale nedokáže vstřebat. Existence neuplatnitelného bohatství vedle akcelerující recese a nezaměstnanosti si před Martinem Jahnem povšiml už Karel Marx. Protože byl o něco důslednějším myslitelem než Martin Jahn, došel k závěru, že příčinou této skutečnosti není korupce, nýbrž prohlubující se systémová nerovnost mezi lidmi.

Náš manažer útočí na korupci, protože nechápe, že uplácení a rozkrádání představují vedle vytváření dluhů jedny z posledních kanálů, kterými po odbourání daňové progresivity a objevu daňových rájů ještě mohou vůbec proudit nějaké peníze odněkud někam. Kdyby byli soukromí dodavatelé odkázáni na racionální posouzení svých dodávek ze strany neúplatných úředníků, objem obchodů se státem by se radikálně zmenšil a čelili bychom dnes ještě daleko větší recesi. Jistě by se prodalo i méně Volkswagenů. Nemohu než se domnívat, že právě to si Martin Jahn ve skutečnosti přeje.

Tomáš Sedláček se blýsknul pitoreskní úvahou, že poptávka ze strany státu není poptávka, a "lingvistickým" konstatováním, že růst na dluh není růst. Ač lingvista, nemám na tyto formulace konstruktivní názor, ale dokážu z nich vyrozumět, že bankovní pracovník Sedláček nenávidí dluhy. To švýcarský manažerský institut, který Václavu Moravcovi připravuje data do pořadu, má na všudypřítomnou, vnitřní i vnější zadluženost realističtější názor a rozhodně ji považuje za vlastnost vysoce kompatibilní s titulem světového šampióna v konkurenceschopnosti.

Jahnův marxismus ani Kudrnova reformní cesta k soběstačnosti nepředstavují dle mého soudu tak extrémní ohrožení našeho kapitalismu jako Sedláčkův despekt vůči dluhům. Dluhy, ať už splatitelné či nesplatitelné, jsou pilířem systému stejně jako odpadky balené jako potraviny či asijské výrobky dětské a otrocké práce v našich supermarketech. To jsou už po dvě desetiletí skutečné faktory české konkurenceschopnosti, které až do další kulminace hospodářské krize budou stabilizovat náš ekonomický systém, a člověk by od ekonomických odborníků čekal, že se o nich zmíní alespoň slovem. Namísto toho Kudrna požaduje otevřený trh bez otevřeného trhu, Jahn veřejně sní o světě bez korupce a o státu-efektivním investorovi a morální lingvista Sedláček by nejraději prožil svůj život v čistém světě bez bank. Vsadím se, že zaměstnavatelé všech tří renomovaných ekonomů mají o naší pouti za konkurenceschopností úplně jiné představy.

Protože jistě nechceme, aby pořad Václava Moravce nakonec přispěl ke zvýšení nezaměstnanosti o 3 nadějné manažery, nabídněme jim na závěr bez nároku na honorář tradiční model domácí konkurenceschopnosti, který je realističtější a narozdíl od jejich koncepcí zapůsobí na majitele automobilek a bank uklidňujícím dojmem. Je velmi jednoduchý:

Nízké mzdy a pracující chudoba. Tento faktor zajišťuje, 1. že levně montujeme zboží, které prodává někdo jiný, a 2. že lidé ze svých příjmů nepořídí skutečné potraviny, ani střechu nad hlavou a ani zboží vyrobené v Evropě za alespoň částečně důstojných podmínek. Takže ze svých zdrojů ani nemohou reprodukovat vlastní pracovní sílu. Naštěstí jim zaměstnavatel Tomáše Sedláčka ochotně půjčí na nějaký ten úrok. To nastartuje finanční byznys. Zbytek obstarají exekutoři, jejichž význam spočívá v tom, že lidé budou ještě levněji montovat zboží, které prodává někdo jiný.

Vytisknout