Střelec/Skytten

30. 7. 2013

V Dánsku probíhají volby. Jedním z hlavních témat se stává otázka, zda těžit ropu z grónského šelfu - což je skutečně otázka, která se v Dánsku aktuálně řeší. Veřejnost si ovšem nepřeje, aby k těžbě docházelo. Důvody nejsou ve filmu vysvětleny, pro Dány je to samozřejmé, ale jeden z těch nejpádnějších poskytuje už geografie dánského území - téměř 1500 ostrovů s minimální nadmořskou výškou, na samotném Jutském poloostrově nejvyšší bod ve výšce necelých 171 metrů nad mořem. Pokud hladina oceánu nepřestane stoupat, Dánové to budou pociťovat brzy velice hmatatelně v podobě dočasných či trvalých záplav a značné ztráty území. Nedřepí si kdesi na evropském rozvodí s pocitem, že je jim celý svět ukradený a čerta starého záleží, jestli se i kvůli nim někde někdo utopí. Proto nechtějí podporovat změny klimatu.

Ve volbách zvítězí politická strana, která voličům veřejně slíbí, že se ropa v Grónsku těžit nebude. Po sedmi měsících se však ukáže, že vláda patrně již v době, kdy rozdávala zmíněné sliby, jednala tajně s Američany právě o těžbě v Grónsku - a jak se ukáže ještě později, také o americké vojenské základně v Arktidě. Veřejnost má s celou záležitostí smířit zřízení "klimatického fondu", do nějž bude vložena část zisků z těžby.

Pokud to pamětníkům poněkud připomíná způsob, jakým se v Česku politicky protlačovala americká základna v Brdech, nemusí to být úplná náhoda. Vůbec první zahraniční zájemce o toto téma, se kterým jsem tehdy mluvil, byla právě dánská novinářka, která velmi zaujatě přirovnávala kauzu Brdy ke kauze americké letecké základny v grónské Thule...

Nastane poprask. Novinářka Mia Moosgaard (Trine Dyrholm) v televizní debatě obviní ministra zahraničí z podvodu, varuje ho, že dohodou s Američany sjednanou za zavřenými dveřmi "hraje na nervy demokracii" a naznačí, že takové chování k voličům může vést až k násilí. Ministr nemá co odpovědět a tak novinářku obviní z rozdmýchávání terorismu.

Debatu sleduje v Grónsku geofyzik Rasmus Holm Jensen (Kim Bodnia), který pracuje pro ministerstvo ochrany klimatu a zkoumá právě místní ložiska ropy. Ještě před volbami ho kamera ukázala, jak od počítače telefonuje do Dánska a dává úřednici najevo, jak velmi mu záleží na výsledku příštích voleb. Teď je naprosto konsternován, protože vidí, že byl podveden a ložiska, která podrobně prozkoumal a ví, že jsou až třikrát větší než dánské zásoby v Severním moři, budou vytěžena. Považuje to za absolutně neakceptovatelné.

Po návratu do Dánska Rasmus navštíví přítele ve střeleckém klubu a vypůjčí si od něj speciální subsonickou úpravu pušky Sabatti s tlumičem. Kromě toho nadvakrát telefonicky kontaktuje Miu, které v autě předá studii dokumentující skutečný objem grónských ložisek.

Osobní situace Mii se ovšem mezitím silně zkomplikovala. Měla odletět do Indie, kde chce v sirotčinci adoptovat malou holčičku, nicméně kolegové v redakci na ni vyvíjejí nátlak, aby odlet odložila na poslední chvíli a dál se věnovala grónské kauze, s čímž nakonec souhlasí. Soukromě se sejde s ministrem zahraničí, jemuž předloží fotografii z roku 1993, kde jako mladý radikál vrhá cihlu po německém kancléři, a oznámí mu, že žádné další řeči o rozdmýchávání násilí už mu nebude tolerovat. Ministr odmítne sdělit, odkdy vlastně probíhala jednání s Američany a rozejde se s Miou ve zlém.

Rasmova studie je v Miině redakci důkladně pitvána spřáteleným expertem. Autor zůstává anonymní a nabídku, že s ním Mia udělá rozhovor, odmítá větou "Nejsem důležitý, máte mé informace proti politikům, tak je použijte".

Zatímco se Mia v televizi marně snaží přinutit politiky, aby šli s barvou ven, Rasmus začíná jednat. Ze čtyř klíčových osob, které o věci rozhodovaly, si vybere nejprve ministra průmyslu a když s přítelkyní vyjíždí z garáže, prostřílí mu pneumatiky a zpětné zrcátko. Následně ženě ministra ochrany klimatu zastřelí psa. Pak dojde ke skutečné tragédii: Rasmus ze střechy před budovou státní společnosti Dansk Oil postřelí ředitele, ale ochranka opětuje palbu z pistole, útočník je střelou "líznut" na hlavě, a navíc se na střeše nad ním objeví ještě další bodyguard s pistolí, kterého Rasmus v bezprostředním ohrožení života bez váhání zastřelí.

Krátce poté Miu čekající na letišti na odbavení zatkne tajná služba za to, že Rasma údajně kryje, a odebere jí pas, takže je zjevné, že svou holčičku už neuvidí... Leč neměl bych zde zajisté vyzradit celý příběh.

***

V závěru filmu je Rasmus mrtev, stejně jako další dvě osoby, a Mia po intervenci vděčného ministra zahraničí dostane další vízum do Indie, kde v sirotčinci radostně přebírá malého chlapečka. Mezitím se dohoda s Američany přes protesty veřejnosti zdatně rozjíždí a je oznámena v celém rozsahu, včetně informace o zřízení další strategické vojenské základny v severním Grónsku. Mia tedy zachraňuje před bídou jedno dítě, zatímco mnoho dalších, jak Rasmus předpověděl, bude v důsledku realizace podvodně uzavřené dohody o těžbě ropy umírat a trpět. Lidsky nedokonalé a nedotažené, jako kdeco z toho, v čem se v profesionálně ohraničeném, osamělém a strohém životě Mii - tak ale vypadají ve filmu prakticky životy všech - projevuje její lidskost. Jako když pokaždé starostlivě kontroluje uzamčení dveří svého Peugota, zatímco rozbité okno pravých zadních dveří zůstává po celou dobu provizorně přelepené protkávanou plastovou fólií. Rasmus se lidsky projevil snad pouze jednou, když během návštěvy pečlivě krmil dementního otce moučníkem; avšak tento ojedinělý čin byl na pozadí všeho ostatního alespoň zcela bez pochyb...

Film, přerušovaný opakovaně detailními záběry tajícího ledu, který ve zvukové stopě zlověstně praská, nepředkládá žádné řešení, žádnou definitivní odpověď na otázku jinak zdvořilého až plachého Rasma: "Budeme dál jen kecat a necháme politiky demokraticky lhát?"

Vytisknout