Politická kultura Jurského parku

30. 7. 2013 / Lubomír Brožek

Běda, přimotá-li se mezi ně křehká pravda. Dostane takovou nakládačku, na jakou se nezapomíná. Zesměšňování, podrazy, údery pod pás a dehonestace soupeře jsou běžnou součástí "demokratického" klání a standardním projevem svobody politických predátorů.

Ve jménu lidu, odsouzeného do trapné role pasivního diváka, bojují nemilosrdně všichni proti všem. Rukavičky dávno odhodili. Vzduchem létají floskule a lež soudcuje podle svých pravidel. V ideologickém ringu se zkrátka můžeme nadít čehokoliv. Kromě zdravého rozumu. Moc odhodila masku a slušnost byla diskvalifikována.

K čemu je tedy ještě dobrá (ptají se platící diváci - občané) ona vypjatá ideologičnost politického diskurzu. Kdo je ochoten si ještě vsadit na konzervativní proklamace velkých pravicových formací, na vyprázdněné věrouky o neviditelné, leč božsky neomylné ruce trhu, snižování podnikatelských daní a omezování sociálních výdajů, item lavírování a chaotické slovíčkaření těch nalevo od vibrujícího středu.

Není spíše pravda, že destrukce sociálního státu je de facto výsledkem ztráty víry v životaschopnost systému? V jeho možnosti, udržitelný rozvoj, budoucnost.

Jisté je, že floskule nejsou tím nejlepším tmelem sociálního smíru a pokud budou politické strany žít v iluzi, že se z nich dají donekonečna sestavovat téměř identické, vzájemně pilně opisované programy, které nikdo nebere vážně (a nejméně jejich autoři), budou stále častěji zpochybňovány nejenom tyto programy, ale i jejich původci, tedy politické strany samotné. Jejich "komunikace" s voličem tak trochu připomíná haškovskou historii Strany mírného pokroku v mezích zákona, kdy na jedné předvolební schůzi vystoupil její představitel se slovy "vše, co vám slíbil předřečník, vám můžeme slíbit také".

Na malou čitelnost, ergo věrohodnost politických stran a jejich programů (které sami straníci vnímají spíše jako ideologický folklór) poukazují mnozí, stejně jako na to, že jim volič přestává věřit a obsah předvolebních slibů čte (pokud vůbec) jako utilitárně sestavenou formální žádost o bianko šek na získání a užívání (si) moci. Ano, v podstatě přesně v intencích (avšak bez humoru) výše citovaného hesla haškovské strany. (Pomalu k volbám, rychle ke korytům.)

Je pochopitelné, že si pak volič klade otázku, k čemu jinému, nežli jako dobře promazaný výtah k moci, je ta která strana vlastně užitečná. V této souvislosti pak mimo jinými například Petr Robejšek poukazuje na fakt, že Belgie fungovala 535 dní bez vlády a neměla žádné problémy. "Stát se v té době nerozpadl, nebyl obsazen nepřáteli, sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny a ekonomika se nezhroutila." Kdo tedy ve skutečnosti káže o dramatické nepostradatelnosti politické reprezentace v každém okamžiku života polis? No přece sama politická reprezentace. A možná (což by stálo za diagnózu) tomu dokonce i věří. A protože se cítí nepostradatelnou, musí být chráněna bezmeznou imunitou.

"Nepostradatelnost" politických pseudoelit je součástí dogmatu náboženství zastupitelské demokracie, opírajícího se o tři základní sloupy. Oficiálně se jim říká moc zákonodárná, výkonná a soudní. Z hlediska náboženství pak Víra, Rituál a Dogma. Víra (zvláště víra v dobré a čisté úmysly těch, kteří rozhodují) se nám jaksi začala vytrácet před očima. Dogma je zoufale udržováno inflací floskulí a Rituál připomíná kafkovský aforismus: "Jednoho dne vtrhli do chrámu levharti a vychlemtali obsah obětních nádob. To se opakovalo tak dlouho, až se z toho stal rituál."

Avšak ani oficiální základní sloupy nejsou žádným vzorem zakotvené jistoty. Představitelé moci zákonodárné jsou plně zaměstnáni vzájemnými šarvátkami a přetahováním o křesla ve správních radách a jiné pozice majitelů správných klíčů, moc soudní se nám naposledy trochu zamotala, hledajíc kam až sahá poslanecká imunita. A moc výkonná zatím přesně neví, co (a zda vůbec) bude moci vykonat.

Jistě, jakýmsi řešením by byly předčasné volby. Jenomže na ty, zdá se, ve stávající konstelaci poslaneckých hvězd (včetně trpaslíků nejrůznějších barev, taktéž vlasatic a jiných neblahých úkazů) můžeme zapomenout. Tak tedy nejspíš až v řádném termínu dostane volič novou příležitost k nápravě věcí veřejných, skrze ty své konečně už správné, spravedlivé a čestné zástupce.

I když jsem jako dítě (a později jako dětina) četl a poslouchal lepší pohádky, budoucí voliči už jsou celí žhaví, až zazvoní zvonec a nastane pohádkový happyend, v němž zvítězí Pravda a Láska nad Lží a Nenávistí, v němž nepůjde o koryta, ale o nezištnou správu věcí veřejných. A oni budou u toho. Uvážliví voliči před tváří užaslé historie. Pokud ovšem nebudou, jako už tolikrát, stát s otevřeným ústy před pouťovými boudami iluzionistů, šarlatánů a žonglérů s prázdnými slovy a dětinsky se radovat, až povstanou staronoví bojovníci proti dinosaurům. Ti jsou zatím v klidu. Dinosauři. Nejenom proto, že doba hájení ještě neskončila. Ale protože je to jejich doba.

Vytisknout