Sezóna makroekonomických pastí

10. 6. 2013 / Stanislav Vozka

Říkám si, k čemu, že ty vysoké školy ekonomické jsou. Na co mají excelentní národohospodářské fakulty a skvělé laboratoře experimentální ekonomie. Vždyť absolventi těch bohulibých ústavů drmolí stále tutéž mantru, jako by věřili, že jednou se přece přání stane skutečností. Ovládáme ekonomiku, ovládáme ekonomiku, ovládáme... Kdyby to byla pravda, mohlo by to být ještě horší. Pravda naštěstí je, že ekonomický organismus neřídí nikdo. Ekonomika je živý tvor, který disponuje schopností organizovat sama sebe (ZDE a ZDE). Čím víc se ho snažíme z politických a ekonomických center řídit, tím víc se blížíme ke stavu, kdy on ovládne nás.

Ne že by politici a makroekonomové s ekonomikou nemohli nic dělat. Ekonomický organismus disponuje oproti naším tělům schopností evoluce, která nevyžaduje opětovné umírání - tedy alespoň zatím. Překotný vývoj ale vede často ke vzniku novotvarů a kapitalistický otesánek neprospívá jak by měl. Hezkým příkladem je rakovinné bujení finančního kapitálu. Tvor má mechanismy, jak se s nemocí vypořádat. My jim říkáme krize. Zde by mohla politická reprezentace pomoci. Nikoli zásahem do orloje, ale péčí o lidské jedince, kteří nutnou krizí nevině trpí. Naši politici se - s pomocí našich peněz - však snaží krize potlačovat a léčení bránit. Zadělávají tak sobě (i nám) na další, větší krize.

Na ty, kteří si ještě pamatují, jak dopadli poroučející větru a dešti a proto slibům o lepším řízení ekonomiky nevěří, je nastražená jiná past. Daňová. Každý stát si vytvořil nádrž, do které odvádí ve formě daní část v ekonomice obíhajícího (likvidního) kapitálu. Tento energetický nápoj však stát nevypije jak nám namlouvají. Ani se nevsákne do země. Stát prostě nemá jinou možnost, než daňovou vodu pustit z kopce dolů stejnou cestou, jak teče voda ostatní, aby roztočila mlýnská kola hospodářství. Stát jen - chytře nebo hloupě - otvírá stavidla a velí kudy voda poteče. Ano, existují způsoby, jak vodu z našeho údolí odvádět do údolí jiných, to však není specialitou státu. To činí místní bohatí nebo firmy vlastněné zahraničním kapitálem.

Zvyšování daní může vést k lokálním ztrátám, ty jsou však vyváženy ziskem v jiných lokalitách. Makroekonomicky je to nula od nuly a báchorky o tom jak daně ničí ekonomiku jsou nesmysl. Až na jeden zvláštní případ. Voda nabitá energií - tedy likvidní kapitál - se dá použít nejen k pohonu mlýnských kol, ale také - řekněme - k hloubení artézských studní, ze kterých tryská voda nová. Nové investice zmnožují (vyrábějí) nový kapitál. Čím je ho v údolí víc, tím jsou lidé bohatší a líp se jim žije.

Státy neumí hloubit artézské studně. Ne, že by se o to nepokoušely, ale jen kopou koryta v písku a voda se do nich vsakuje bez užitku. Investování je prostě podnikání s rizikem a imperativem zisku. Na to žádný stát nemá. Existují sice způsoby, jak z daní podpořit investiční aktivity bez přímého zapojení státních úředníků do hazardu podnikání. Že se tak neděje, je námět na samostatný příběh. Nicméně: veškeré investice ekonomických subjektů jsou (s určitým zpožděním, pravda) považovány za náklady a odečítány z daňového základu. Proto ani takto daně nemohou brzdit rozvoj ekonomiky.

Kopání ekonomických pastí musí u nás dobře vynášet. Kopáči zvučných jmen se hrnou i ze zahraničí. Jeden švýcarský institut nám dokonce tvrdí, že Česká republika ztrácí konkurenceschopnost, protože má vysokou celkovou míru zdanění práce (daň ze mzdy + sociální pojištění + zdravotní pojištění). Výsledkem tohoto nesmyslného konstatování je - jak jinak - doporučení snížit daně, zvýšit věk odchodu do důchodu a převést starobní pojištění na soukromé fondy.

Průměrná hrubá mzda (medián) v České republice je 4,4 EUR na hodinu práce. Z toho my zaměstnanci odvádíme kumulovaně něco přes 42 %. Průměrná hodinová mzda v Rakousku činí 13 EUR (Německo 15,4 EUR, Francie 13,6 EUR, Itálie 11,9 EUR). V Rakousku je zdanění práce průměrně 48 %, Průměrný zaměstnanec tedy odvede z hodiny mzdy 6,24 EUR, průměrný Čech 1,85 EUR. Je třeba něco dodávat o naší konkurenceschopnosti a výši našich daní?

Je třeba něco dodat o těch, kteří ekonomické pasti vymýšlejí. Oni samozřejmě vědí, že operují s nesmysly. Spoléhají na to, že v dnešní uspěchané době nemá průměrný občan čas ověřovat si na několikrát tvrzení, která na první pohled vypadají tak hezky a jednoduše a rozumně. Občan často ani nechce, má svých starostí dost. Ale informace v mysli uvízne. Je tu proto velké nebezpečí, že voliči uvěří i tomu největšímu podvodu, který se na nás šije. I když - kolem a kolem - on to ani podvod není. Je to ověřený způsob, jak může stát zařídit růst ekonomiky.

Jestliže přivedeme do našeho údolí vodu z vedlejších údolí, roztočí se kola jedna radost. A zdánlivě bez námahy. Jestliže si stát (kraj, město, vesnice) půjčí, je tu najednou možnost jak financovat dálnice a nakupovat nový software. A také třeba možnost jak zvýšit důchody nebo přidat státním zaměstnancům na platech. Zaměstnat víc policistů. Zvýšit podporu na mateřské dovolené. A skrze tyto a další otevřená stavidla zvýšit výrobu, zvýšit HDP. Již nikdy recese!

Žijeme už celé generace v bezpečném světě. Snad jen vášniví čtenáři historických románů si dovedou představit, jaké to bylo v době, kdy cesta z města do města byla dobrodružstvím, ve kterém šlo o životy, nebo alespoň o majetky. Náš svět je bezpečný, protože jsme si zavedli pravidla. Pravidlo, že krást se nemá, pravidlo, že půjčené se musí vrátit. V rámci těchto pravidel se pohybují i právnické a fyzické osoby, které se zabývají tím, že půjčují peníze. Stává se, že lidé, firmy či státy nejsou schopny půjčky splácet. Pro tento případ existují pravidla, která vrácení peněz vynucují. Pravidla o exekucích, konkursech, nucených správách. Nepěkná, vylepšení hodná, ale nutná pravidla. Kdyby jich nebylo, museli bychom se zase bát cestovat z města do města.

Oškliví se mi způsoby bank, oškliví se mi diktáty finančních instituci, oškliví se mi Mezinárodní měnový fond a jeho kryptopolitika made in USA. Je ale neoddiskutovatelným faktem, že dveře tomuto obtížnému hmyzu otevřeli - svou neuváženou spotřebou nebo nezájmem o veřejné rozkrádání státních peněz - dnešní dlužníci. Neexistuje prostředek, jak jejich dluhy vymoci bezbolestně. Neexistuje jiný prostředek, jak varovat ostatní - pozor, vracejte své dluhy - než jejich utrpení. Neboť přistoupíme-li na revoluční politiku nevracení státních dluhů, jak dlouho to bude trvat, než gangsteři a banksteři budou i nás beztrestně připravovat o naše úspory? Je jen jediná cesta, jak se bránit této největší pasti ze všech pastí - nedělat dluhy!

Nevěřte těm co říkají (zleva i zprava), že to není tak zlé, že si ještě můžeme půjčit. Proboha, vždyť my si nikdy půjčovat nepřestali! Naše veřejné dluhy rostou tempem, které bychom považovali před deseti lety za vražedné. A právě teď nás Bůh ústy makroekonomických lhářů dál pokouší. Povodněmi. To je přeci tak hezký argument k dalšímu zadlužení. Všechny stavební firmy oslavují. A vláda s nimi, protože každá katastrofa zvýší DPH. Se zatnutými zuby prosím Miroslava Kalouska (jak ho nemám rád): nedovolte to, šetřte dál, šetřte víc!

Vytisknout