Před osmdesáti lety byl položen základní kámen Baarova pomníku

10. 4. 2013 / Miroslav Vejlupek

Když Baar opustil v roce 1892 strahovský seminář, napsal si do deníku: "Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud svůj... Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné... Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž -- mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: Básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí." Ke své budoucnosti se tedy postavil velmi odpovědně a velmi ctižádostivě.

Později pak se zralý spisovatel vyjádřil o životě termínem z geometrie -- je prý kruhem, spojuje se do kruhu svým začátkem a koncem. Tak je to i s poutem člověka k domovu. Tam, kde život člověka začne, má i skončit.

A tak Baarův postupný návrat do Klenčí se začal v roce 1909, kdy ho obecní zastupitelstvo jmenovalo čestným občanem města. V protokolu o schůzi ze dne 28. září stojí:

2. Návrh obec. zastupitelstva, aby pánové Jindřich Baar, farář v Ořechu, a Frant. Teplý, archivář v Jindřichově Hradci, jmenováni byli čestnými měšťany Klenečskými. Pan předseda přednesl, že jmenování toto má býti projevem uznalosti a díků obecního zastupitelstva za obětavou práci, kterou tito pánové sbíráním dat s sepsáním monografie Klenče nezištně provedli. Usnesení o tomto návrhu provedeno hlasovacími kolky, jichž odevzdáno bylo 14. Po sečtení pak se ukázalo, že pro jmenování obou těchto pánů čestnými měšťany hlasovalo 13 členů, proti němu 1 člen obec. Výboru.

Baarologové uvádějí, že spisovatelpomýšlel na definitivní návrat do rodného Klenčí po smrti své matky, tedy v roce 1915. Ve skutečnosti však uvažoval o takovém kroku mnohem dřív, zřejmě inspirován jmenováním čestným občanem (28. září 1909). Dne 4. března 1910 projednalo klenečské zastupitelstvo žádost pana faráře J. Baara o místo k stavbě domku v obecní zahradě u kostela. Usneseno: Obec postoupí p. faráři ku stavbě domku díl obecní zahrady ve výměře kolem 80 m čtverečních bezplatně, jestliže se ... zaváže právoplatně, že vzestavěný tento domek v určité době obci Klenčí zdarma postoupí.

Nepřehlédněme: město žádá od Baara, aby se zavázal dům mu darovat, ale ten si svůj plán postavit si příbytek posléze rozmyslí. Za dalších patnáct let napíše poslední vůli a dům, který v Klenčí zakoupil, městu skutečně daruje, "jen" pod podmínkou, že v něm Klenčí zřídí trvalý památník s názvem "Baarův dům". Tedy i na samém sklonku života Baar přesvědčuje, že jeho představa o vzpomínce Chodska "do všech příštích dob" není naivním sněním, nýbrž racionálně uváženou koncepcí. Baar ve své poslední vůli: Ustanovuji proto svým universálním dědicem svoje rodné městečko Klenčí v okrese domažlickém, splní-li následující moje přání. 1. - Můj dům čp. 140 v Klenčí nazve "Baarův dům" a opatří jej zvenčí nápisem "Baarův dům". 2. - Do tohoto domu umístí: v přízemí vlevo ve třech místnostech obecní knihovnu a obecní čítárnu... Ve zbývajících třech místnostech prvního patra umístí obec sbírku svých starožitností a sice takto: a) v pokoji, který obývám, vyloží v zasklených vitrínách staré listiny, knihy, pergameny, pečeti, mince a obrazy, jakož i svůj starý městský archiv; b) moje knihovna zůstane tam, kde dosud jest, připojí se k ním moje rukopisy, korespondence, kterou vykonavatel poslední vůle za vhodnou uzná, můj psací stůl s křeslem a kalamářem; c) ve třetí místnosti zůstane vykládaný nábytek, stojánkové hodiny, obrazy a sochy.

K tomu spisovatel dodává: Aby mi nikdo nemohl vyčítati, že jsem tímto svým odkazem způsobil obci nová vydání, upozorňuji, že jsem už za svého živobytí zřídil 'Baarův fond na udržování Baarova domu' uložený u spořitelního a založenského spolku v Klenčí a u městské spořitelny v Domažlicích... K tomuto Baarovu fondu přidají se i všechny moje peníze ať ve vkladních knížkách, ať v cenných papírech, ať v honorářích, které se po mé smrti najdou a po zaplacení všech výloh s provedením této poslední vůle spojených, zbudou. K poslední vůli jsou ještě připojena na zvláštním archu pravidla Baarova fondu a tvoří její podstatnou součást.

Baar tedy neponechal nic náhodě. I poslední vůlí rozhodl o svém právu na místo v paměti Chodska. Věděl, že Chodové mají bohatou historii podmíněnou bojem za půdu a svobodné hospodaření na ní, avšak nespoléhal se, že ještě mají smysl pro historický kontext. Měl s tím svou vlastní zkušenost. Když se v roce 1919 přestěhoval zpět do rodného Klenčí, na žádost obecního zastupitelstva doplnil městskou kroniku, jejíž stránky zely prázdnotou od roku 1847 (!!), kdy první klenečský kronikář a shodou okolností i bývalý majitel Baarova domu spáchal sebevraždu. Přesně 10. září 1920 Baar kroniku vrátil, ale protože po něm nikdo nepokračoval, 19. března 1924 se znovu chopil pera kronikáře. S konečnou platností ho odložil 30. září 1925. Necelý měsíc před svou smrtí.

* *

Nekorunovaný král Chodů zemřel! Zpráva se rozlétla čtenářskou obcí na sklonku října 1925. Ačkoli Plzeňsko, vlastivědný časopis západních Čech, ve svém 6. čísle toho roku věnuje Baarovu odchodu jen překvapivě málo místa, Ladislav Lábek je dobrým prorokem: "Kdo viděl ten smutek, kdo slyšel ten nářek celého Chodska, pocítil něco velkého a silného, co vlévá novou naději a novou odvahu ke kulturní práci."

Iniciativy Baarových obdivovatelů vrcholí v roce 1933 a neopadají po celá třicátá léta. Začaly však hned při Baarově pohřbu. To se s klenečským rodákem loučil spisovatel Bohumil Zahradník-Brodský, který nad otevřeným hrobem zauvažoval: "Stojí-li na vršku u Houjezda socha Kozinova, strážce a vůdce bojujících Chodů, měl by na Výhledech státi pomník Baarův, pomník Choda, který národu pověděl, jaká je duše lidu, žijícího pod lesnatými vrchy na nejzápadnější, stále ohrožené zemské hranici." Brzy po pohřbu se scházejí na klenečské radnici Baarovi přátelé, aby ustavili zvláštní výbor pro postavení Baarova pomníku na Výhledech. Předsedou je zvolen Tomáš Kozina ze Stráže. Osm let potrvá, než se výboru podaří opatřit nutných sto čtyřicet dva tisíce korun. Jestliže je práce vykonána v letech světové hospodářské krize a dokonána v roce 1933, neúnavnost dobrovolných kulturních činovníků o to více imponuje.

* *

Nadešel tedy rok 1933. Už od jara to rok plynoucí ve znamení celoregionálních Baarových oslav. Ty byly zahájeny 26. března ve Starém Postřekově a jak se ukázalo o tři roky později, měly historický význam: právě ve Starém Postřekově JUDr. Jaroslav Štěpánek, vykonavatel spisovatelovy poslední vůle, veřejně navrhl, aby byla založena také Baarova společnost.

Konečně 25. května 1933 byl základní kámen k Baarově památníku na Výhledech položen. Přišlo na pět tisíc zvědavců, k nimž promluvil oslavnou řečí na Jindřicha Šimona Baara literární vědec Emil Felix, rodák z Kolovče.

V dalších dnech a týdnech přepravily vozy -- samozřejmě slavnostně ověnčené -- na Baarovo oblíbené místo čtyřicet žulových kvádrů s vytesanými jmény těch obcí a měst, v nichž čtenářstvo uctívalo Baara nejvíce.

Vytisknout