Kdo stál, kdo bojoval

10. 4. 2013 / Milan Daniel

Slávka Popelky je mi trochu líto, protože zřetelně přestal vnímat realitu a jeho ochota spojit se s každým má znaky fanatismu. Nic to však nemění na mém názoru na to, že na Václavák přišli v neděli především lidé, kteří chtěli změnu. Někteří se hlásili k Holešovské výzvě. To, že se shromáždění ukázalo být katastrofální ukázkou velikášství, neschopnosti a HV se tak nepochybně zdiskreditovala i u nemalé části z nich je smutné, lidé v HV vkládali naději.

Podstata textu, který jsem na konto akce napsal, a který bohužel zůstal některými autory nepochopen, však spočívá v něčem jiném: jalové protesty je třeba nahradit protesty promyšlenými, zakotvenými ve společenských strukturách, a zejména protesty důraznějšími.

Dostal jsem k uvedenému článku několik skeptických ohlasů. Tvrdí, že se nezmění nic, že lidé v příštích volbách budou volit opět sami proti sobě a do opravdového střetu s mocí nepůjdou.

Možná. Někteří určitě. Ale ač skeptik, nejsem fatalista. Věřím, že jsou i takoví spoluobčané, kteří nechtějí jen válet svou kuličku. Pár jich i znám. Myslím, že jsem v neděli některé z nich i viděl. Když je zatratíme, v lepším případě rezignují, v horším zhnědnou. Je třeba je oslovovat, udělat z nich -- třeba i v této chvíli, která je krizí jejich víry -- partnery. Je třeba se spojovat, vytvářet okruhy podobně smýšlejících lidí, pořádat společné akce a nepřímo tak posilovat i vlastní morálku.

Každý z nás se jednou bude ptát: co jsem proti tomu marasmu udělal já? A udělal jsem opravdu dost? Byl jsem ten, kdo si nechal kálet na hlavu, nebo ten, kdo bojoval?

Vytisknout