STRATEGIE, KONCEPCE

ANALÝZA: Břidlicový plyn a trh se zemním plynem -- průzkum bojem

28. 3. 2013 / Jaroslav Ungerman

Příchod břidlicového plynu na trh je však současně i změnou trhu se zemním plynem, neboť vyvolává také změnu jeho struktury, změní pozice některých velkých hráčů na tomto trhu a nevyhnutelně i změní některé akcenty ve světové ekonomice.

Břidlicový plyn je fenoménem, který se nedá přehlédnout a který bude určovat směr vývoje trhu se zemním plynem minimálně v příštích deseti letech. Vzhledem k tomu, že zemní plyn je také významným energetickým zdrojem, bezpochyby se právě tato změna projeví i na celém trhu energetických surovin a také ve změně struktury energetických bilancí některých zemí.

Přitom je nutno také říci, že břidlicový plyn není jen tím, co by znamenalo jednoznačnou pozitivní změnu a že by nástup k jeho těžbě v širším měřítku byl všeobecně pozitivně přijímán. Jako v mnoha jiných případech, i jeho příchod doprovázejí některé negativní jevy. Částečně je to způsobeno i tím, jak naznačují některé zprávy, že mnohé souvislosti jeho těžby jsou zatím zamlčovány. Přece jen do technologie těžby, průzkumu nalezišť i do samotné těžby bylo investováno velmi mnoho prostředků – a ty je nutno amortizovat. Taková je nakonec logika tržní ekonomiky. Snahou investorů je dosáhnout návratu investovaných prostředků a také očekávaného zisku. Je to však i proto, že je nutno dosáhnout přílivu ještě dalších dodatečných prostředků do jeho těžby či průzkumu a tedy to vyžaduje dokázat, že tyto prostředky jsou vloženy do spolehlivých projektů, které budou návratné.

To může vysvětlovat i fakt, že nikoli ve všech zemích je těžba břidlicového plynu považována za bezpečnou. Naopak je dostatek hlasů, které poukazují na její negativní ekologické důsledky. Nakolik je tento postoj oprávněný či nikoli, je v současnosti velmi nesnadné rozhodnout. Také proto, že příznivci či odpůrci těžby zatím zaujímají velmi nesmiřitelná stanoviska. Pravděpodobně proto zůstane tato otázka ještě určitou dobu nezodpovězena – dokud se nepodaří získat další širší zkušenosti – také v jiných zemích, vč. Evropy a včetně zhodnocení případných negativních jevů.

Zatím se vychází z velmi specifických podmínek USA a je skutečně zásadní otázkou, zda jsou všechny tyto postupy realizovatelné také v jiné zemi. Nakonec – jak se ukazuje - i podmínky, v nichž se ložiska tohoto plynu nacházejí, jsou odlišné. Lze pak na ně aplikovat stejné postupy? Na to zatím není jasná a jednoznačná odpověď.

Samozřejmě, že otupit ostří těchto námitek a podezření by bylo možné např. dalšími investicemi na odstranění těchto následků. Jinou otázkou pak je, zda to vůbec je možné. Zda takové investice nepovedou k prudkému zhoršení dosavadní poměrně příznivé efektivnosti (vyjadřované zatím jen z velmi neúplných údajů a za krátké časové období).

Při hodnocení možností břidlicového plynu je proto určitá zdrženlivost na místě. Tím spíše, že v současnosti se začíná vážně uvažovat o jeho průzkumu a následné těžbě v Evropě. Už to není o těžbě břidlicového plynu někde za oceánem, ale o jeho těžbě v naší bezprostřední blízkosti. A už to začíná vzbuzovat vášně.

Pokusy o průzkum možností těžby břidlicového zemního plynu byly zaznamenány i v České republice. Zde však zatím žadatelé o jeho těžbu resp. o průzkum možností jeho výskytu neuspěli. Podle oficiálního stanoviska ministerstva životního prostředí bylo zatím rozhodnutí o zahájení jeho průzkumu odloženo o dva roky.

Je také nutno dodat, že právě rozhodnutí o jeho těžbě resp. průzkumu bylo doprovázeno vždy velmi negativními reakcemi v těch místech, kde by mělo k průzkumu dojít resp. kde byly vyžadovány koncese na průzkum břidlicového plynu. Obavy občanů v těchto místech z negativních důsledků takových akcí jsou zatím velmi silné. Konkrétně jde např. o oblast Podkrkonoší, Berounsko, Náchodsko, Pardubicko a další oblasti.

Postoj českých občanů však není v Evropě výjimkou. V podstatě jakékoli práce na průzkumu břidlicového plynu zakázaly také Francie, Bulharsko právě z obavy z možných negativních důsledků těžby resp. proto, že jim nejsou známy všechny potřebné informace o důsledcích takové těžby.

Břidlicový plyn a Polsko

Případ výskytu břidlicového plynu v Polsku je velmi zajímavým až učebnicovým případem toho, jaké vášně či očekávání břidlicový plyn vyvolává.

Je to zhruba tři roky – když se začala podrobněji diskutovat možnost těžby břidlicového plynu v jiném regionu než v Americe – kdy se objevily informace o tom, že jednou z možných evropských lokalit jeho výskytu bude Polsko. Tyto informace pak byly doprovázeny prognózou, že na území Polska by mohly ležet jedny z největších zásob tohoto plynu v Evropě. Původní odhady z období kolem roku 2010 hovořily o zásobách dokonce až 15 000 mld m³. Přitom samotné Polsko v současné době spotřebovává kolem 15,5 mld m³. Šlo by tedy o zásoby, které by mohly pokrýt současnou spotřebu Polska až na tisíc let.

Je jasné, že takové prognózy musely vytvořit zcela nevyhnutelně ohromná očekávání. Tak mnozí publicisté (a také politici) spatřovali v těchto datech, že se podaří zbavit se závislosti na dovozu ruského zemního plynu, že Polsko se na dlouhé roky - minimálně na celá staletí - stane vývozcem zemního plynu a z jeho vývozu bude dostávat ohromné peníze.... A nevyhnutelně hned byla na světě úvaha o tom, jak s těmito penězi bude naloženo. Prostě vytvářela se očekávání, že Polsko se stane ve střední Evropě nejméně novými Emiráty či Kuvajtem.

V roce 2012 byla také již schválena nová pravidla a daně, které budou muset budoucí těžaři uhlovodíků odvádět již od roku 2015. Už se ví, že výnos z nových daní z uhlovodíků by měl plynout do zvláštního fondu (tzv. generační fond), používaného k dlouhodobým investicím.

To vše bylo vykonáno s jistým předstihem ještě před zahájením reálné těžby a hlavně s předstihem před důkladným průzkumem potenciálních ložisek. Větší pozornost nevyvolaly ani zprávy, že některé firmy ukončily průzkumné práce a omezily svoji další činnost. To mohlo nasvědčovat, že jsou tam nějaké problémy.

Nakonec v říjnu 2012 byly publikovány úplně jiné zprávy o rozsahu polských zásob břidlicového plynu.

Podle nich při propočtu rozsahu zásob došlo k chybě v řádech – a tak místo obsahu organického uhlíku kolem 6 %, což byla nejvyšší naměřená hodnota, je skutečná výše obsahu zemního plynu v surovině pravděpodobně kolem 0,3 – 0,6 % a právě tato nízká hodnota se vyskytovala v průzkumných vrtech nejčastěji. Přitom podle těchto zpráv začíná být těžba rentabilní teprve při obsahu vyšším než 2 % a pro samotnou těžbu je vhodné, aby tato hodnota byla ještě vyšší - kolem 4 %.

Pátrání po příčinách toho, proč byly zásoby plynu odhadnuty s tak špatným výsledkem, je pravděpodobně zbytečné. Podle jednoho názoru to vzniklo tím, že při malém počtu průzkumných vrtů se použil propočet založený na analogii s americkými ložisky. Je však také pravděpodobné, že vyšší hodnota byla publikována s cílem rozšířit možnosti průzkumu a zvýšit atraktivitu těchto investic.

Výsledkem této zásadní revize rozsahu zásob polského břidlicového plynu by nyní měla být úroveň zásob 350 – 700 mld m³. To je podstatná změna oproti předchozímu odhadu americké agentury pro energetické informace (EIA), který počítal s rozsahem zásob 5 300 mld m³. Tento odhad, učiněný v roce 2011, byl tak již jen třetinou odhadu uváděného před několika lety, jak je uvedeno výše.

Výše zásob však i tak je dostatečná k tomu, aby se stala předmětem intenzivního zájmu investorů. Nyní se tak pozornost soustředí na to, nakolik jsou tyto zásoby těžitelné a tedy s jakými náklady může taková těžba probíhat. Určitá část těchto zásob je ve větších hloubkách, než je tomu v USA. A také ve větší blízkosti sídel, což vyvolává obavy o vedlejší účinky takové těžby, zejména na zdroje pitné vody.

Jaký bude další vývoj polské těžby břidlicového plynu, je zatím obtížné říci, protože jak už bylo řečeno, těžaři, kteří prováděli průzkum, např. americký ExxonMobil, z těchto projektů odstoupili. Zůstávají v nich především polské státní těžařské firmy, které zřejmě mají dokázat, že zásoby odpovídají očekáváním a také – pokud se optimistická očekávání potvrdí – v budoucnu zahájí těžbu.

Je také jisté, že definitivní stanovisko k tomu, zda bude v Polsku těžen břidlicový plyn, zatím nepadlo a v nejbližším období ani nepadne. Do očekávání světlé budoucnosti, do vidiny prosperity založené na velikých ložiscích drahocenné suroviny, bylo ovšem investováno příliš mnoho kapitálu – zatím především politického....  

Čína a břidlicový plyn

Také v Číně se uplynulém období začalo s intenzivními přípravami na těžbu břidlicového zemního plynu. Důvodem je, obdobně jako v Polsku, očekávání, že se podaří získat vlastní zdroje této suroviny a odbourat tak svoji závislost na jejích dovozech. Údajné čínské zásoby tohoto plynu jsou impozantní. Podle údajů americké energetické agentury (EIA), by Čína měla mít patrně největší světové zásoby břidlicového zemního plynu. Podle amerických odhadů by mělo jít o víc než 130 bilionů krychlových metrů zemního plynu – to je více než dvakrát více než jsou odhadované americké zásoby.

Jednalo by se tedy o zásoby, jejichž velikost by byla mimo jakákoli dosavadní srovnání. Připomeňme, že světové zásoby klasického zemního plynu jsou odhadovány na 180 bilionů m³. Přitom v minulosti byly publikovány odhady, že celkové světové zásoby břidlicového zemního plynu dosahují 450 bilionů m³. Potom by Čína měla třetinu celosvětových zásob tohoto plynu.

K odhadům je ovšem třeba přistupovat s mimořádnou opatrností a s poučením z jiných podobných odhadů... Proto také je nutno mnohé úvahy o břidlicovém plynu formulovat v podmiňovacím způsobu. Velmi snadno se totiž může ukázat, že to, co bylo ještě před nedávnem pokládáno za sotva zpochybnitelný fakt, je ve skutečnosti – při důkladnější analýze – zcela jinak.

Nepochybně na velkém čínském území – teritorium Číny je jen o málo větší než území USA, ovšem jeho významná část jsou horské masivy - mohou být významné zásoby tohoto plynu.

Existují však také kritické hlasy, nabádající k opatrnosti a varující před velkým optimismem. Poukazují na to, že k uvedenému odhadu se údajně došlo na základě výsledků z pouhých 20 vrtů a v různých oblastech. Dokonce se tvrdí, že břidlicový plyn byl zaznamenán jen na některých vrtech. Jak potom autoři těchto prognóz došli k propočtu celkové výše zásob, je rovněž záhadou.

Podle kritiků byl propočet celkové výše zásob proveden na základě analogie z amerických nalezišť. Existují proto obavy, že takový propočet může být zatížen i řádovými odchylkami od skutečnosti. K důkladnému prozkoumání čínských zásob by bylo potřeba podstatně více času – minimálně několik let a také by to vázalo značné finanční prostředky.

Pokud jde o peníze, patrně by zde nebyl zásadní problém – těžební společnosti jsou státní a nemusí v tomto případě dosahovat vysoké rentability. S časem je to horší - dlouhá doba průzkumu nalezišť by mohla znamenat odklad přípravy těžby – mohla by se změnit konjunkturní situace apod. Navíc Čína potřebuje zemní plyn jako další energetický zdroj pro svoji rychle rostoucí ekonomiku – a potřebuje ho v krátké době.

Další námitka kritiků tohoto odhadu velikosti zásob pak směřuje k tomu, že americká naleziště břidlicového plynu jsou především oblastech nížin a čínská naleziště by měla být v hornatých oblastech, proto také v podstatně větších hloubkách, než v Americe, což v případě těžby ji bude prodražovat.

I když nejsou čínské zásoby dostatečně prozkoumány, byl v září 2012 vypsán tendr na udělení licencí na dobývání břidlicového plynu. Jeho podmínky připouští účast zahraničních společností, ovšem zatím nepřímo ve formě společných firem, kde většinový podíl bude mít čínský partner. Je to obvyklý způsob, neboť Čína nedovoluje ve strategických odvětvích, aby zahraniční investor měl majoritu. Podle pozorovatelů může být za snahou o získání zahraničních investorů pravděpodobně pokus ověřit si, zda zahraniční firmy mají skutečný zájem o těžbu plynu v Číně.

Získáním zahraničních partnerů do společných firem je sledován především cíl získat technologie k těžbě břidlicového plynu, kterou dosud čínské firmy nemají. Proto také je to Čína, kdo nakupuje v USA některé firmy, těžící tamní břidlicový plyn. Zda se touto cestou mohou dostat k technologii, není jisté. Zpravidla je totiž technologie k osvojení ložiska ve specializované firmě, která zajišťuje tuto službu pro samotnou těžařskou firmu.

Čína vychází z toho – i přes uvedené překážky – že v horizontu roku 2020 již bude schopna břidlicový plyn efektivně těžit a plně využívat ve své energetice. Čína má důvod spěchat. Pokud by pokračoval dosavadní hospodářský růst, pak jenom její HDP by se do roku 2020 – oproti současnosti – zvýšil o tři čtvrtiny. Přitom její rozvoj je typicky extenzivní, založený na rostoucím zapojování nových energetických a surovinových zdrojů. A je známo, že její současné technologie nejsou dostatečně úsporné a její ekonomika dohání jejich nízkou efektivnost zapojováním dalších dodatečných zdrojů.

Za snahou o rychlé využití břidlicového plynu je patrně ještě další skutečnost. Čína postavila a v posledních letech uvedla do provozu plynovody ze střední Asie - především z Turkmenistánu a chystá se postavit i další plynovody z Ruska. O těchto plynovodech z Ruska se však už hovoří delší dobu a zatím se stavět nezačaly.

Čína se snaží rozvinutím své vlastní těžby zemního plynu - především břidlicového, protože ložisek klasického zemního plynu má velmi málo – získat lepší vyjednávací pozici při jednání o dlouhodobých kontraktech. Dokázat, že vlastně ten plyn nepotřebuje a proto není ochotna přistoupit na jakoukoli cenu resp. na evropskou cenu nebo na úroveň blízkou takové ceně, jak požaduje Rusko resp. Gazprom.

Až dosud právě na rozdílných představách o ceně mezi čínskými odběrateli a ruskými dodavateli energie – a nejde jen o plyn, ale i o ropu či dodávky elektrické energie – všechna jednání ztroskotala. A to i přesto, že mezi oběma zeměmi existují vedení či ropovody, které takové dodávky umožňují. Čína vždy požaduje, aby cena dodávek byla blízká jejich vnitřní ceně, nikoli světové ceně. Je to celkem – z jejího pohledu logické – takový dovoz by neměl inflační účinky. Ovšem na takovou cenu jen sotva mohou přistoupit dodavatelé – pouze tehdy, kdy naléhavě potřebují čínské úvěry. A tento problém se netýká jen ruských dodávek. Pro dodávky ze střední Asie platí stejnou měrou.

Břidlicový plyn na americkém trhu

Jak už bylo řečeno, břidlicový plyn zásadně změnil trh se zemním plynem. Je to patrné především na vývoji amerického trhu se zemním plynem, který patřil v devadesátých letech k rychle rostoucím a kolem roku 2000 se již dovoz zemního plynu na tento trh přibližoval osmině jeho celkové spotřeby. Proto také mnohé země - vývozci zemního plynu počítaly s tím, že na tento trh budou dodávat rostoucí množství zkapalněného zemního plynu (LNG).

Dynamiku amerického trhu se zemním plynem v posledních deseti letech lze dokumentovat čísly (viz BP Statistical review of energy za příslušné roky).

Podle těchto dat v roce 2001 dosahovala v USA těžba zemního plynu 555 mld m³ a jejich celková spotřeba dosahovala 629 mld m³. Zemní plyn byl dovážen z Kanady – soustavou plynovodů a také jako LNG více než 6 mld m³.

V roce 2005 dosahovala americká těžba zemního plynu 525 mld m³ a celková spotřeba stagnovala na 633 mld m³, když dovoz LNG dosáhl téměř 18 mld m³ a vzrostl i dovoz zemního plynu z Kanady.

V roce 2011 dosáhla americká těžba zemního plynu 592 mld m³ a spotřeba se zvýšila na více než 690 mld m³. Dovoz LNG se snížil na 10 mld m³ a poklesl také dovoz trubního plynu z Kanady o více než třetinu oproti roku 2005.

Vrcholu dovozu LNG do USA bylo dosaženo v roce 2007, kdy se dovezlo 22 mld m³, z toho polovina dovozu pocházela z Trinidadu a Tobaga.

Je jasné, že počáteční prudký růst dovozu LNG na americký trh nevyhnutelně vyvolával velká očekávání, že jeho dovoz trvale poroste a proto se rodily plány některých zemí, že tam budou dodávat svůj LNG. Např. osvojení velkého naleziště Štokman na ruském šelfu v Barentsově moři bylo spojováno s tím, že tento plyn bude zkapalňován a vyvážen na americký trh.

Relativní přebytek zemního plynu na americkém trhu je patrný také na tom, že souběžně s růstem těžby břidlicového plynu klesá i dovoz trubního zemního plynu z Kanady. V roce 2011 poklesl tento dovoz na 88 mld m³, když ještě před pěti lety se pohyboval kolem 103 – 105 mld m³.

S přebytkem zemního plynu se také rodí plány na jeho export do zahraničí. Tak již byl představen plán společností ExxonMobil a Qatar Petroleum, které mají v úmyslu svůj společný plynový terminál (v současnosti funguje jako regazifikační - tedy pro dovoz do USA) v Texasu přestavět na závod na výrobu a export LNG. A podobných plánů existuje více.

Vývoj v této oblasti probíhá velmi bouřlivě. Podle odhadů americké EIA se dá očekávat, že v roce 2020 bude americká spotřeba zemního plynu kolem 720 mld m³ a exportní potenciál USA je odhadován na minimálně 40 mld m³ kolem roku 2025. Zda je taková dynamika možná, ukáží další roky.

Připomeňme také, že relativní spotřeba zemního plynu v americké ekonomice je vysoká. Při počtu amerických obyvatel – zhruba 310 mil – vychází relativní spotřeba na více než 2000 m³ na obyvatele a ta dále poroste. Přitom relativní spotřeba v EU je kolem 1000 m³. Ovšem v EU existují poměrně velké rozdíly – Nizozemí má více než 3000 m³, oproti tomu Polsko je na úrovni 400 m³ na obyvatele. Stejné úrovně jako Nizozemí dosahuje i relativní spotřeba v Rusku – ovšem v jiných klimatických podmínkách a při jiné energetické náročnosti výroby.

Samozřejmě, že poroste i spotřeba v jiných regionech světové ekonomiky. Je potom otázkou, jak se dál – v delším časovém horizontu – poptávka a nabídka na světovém trhu se zemním  plynem budou vyvíjet.

Nicméně zůstává faktem, že levný zemní plyn na americkém trhu vede i ke změnám struktury palivoenergetické bilance. Daleko větší podíl v ní začíná získávat právě zemní plyn, který se rostoucí měrou využívá k výrobě elektřiny a tepla. Investiční náklady na výstavbu plynové resp. paroplynové elektrárny jsou relativně nízké.

Je tomu však také proto, že v USA se od roku 1979 nepostavila žádná nová atomová elektrárna (po katastrofě Three Mile Island) a tedy nové zdroje elektrické energie musí být získávány z jiných zdrojů (jaderné zdroje se dosud podílejí 20 % na celkové výrobě elektrické energie). Navíc význam zemního plynu jako zdroje pro výrobu elektrické energie tam v budoucnu dále vzroste – také kvůli postupnému dožívání jaderných bloků, které se blíží své hranici technické životnosti. Teprve v roce 2012 byla schválena výstavba dalších dvou nových jaderných bloků – k dosavadním 104 provozovaným blokům.

Na evropský trh také začíná proudit americké uhlí, které je levné a které začíná být atraktivní k jeho energetickému využití. Co bude dál, to je otázka...

Vývoj evropského trhu

Podíváme-li se na vývoj na evropském trhu se zemním plynem, pak také zde registrujeme v posledních letech bouřlivý vývoj, pokud jde o příchod LNG. V roce 2004 byl celkový dovoz LNG na evropský trh – pouze kontinent – 34 mld m³. Hlavními spotřebiteli byly Španělsko, Francie, Itálie. V roce 2011 dovážela kontinentální Evropa více než 54 mld m³ a k tomu ještě Velká Británie dalších 25 mld m³ (v roce 2004 tam dovoz ještě neexistoval). Hlavní spotřebitelé zůstali, jen jejich nakupované objemy vzrostly – nejvíce nakupovalo Španělsko - více než 24 mld m³.

Pro srovnání - světový obchod s LNG v roce 2011 představoval víc než 300 mld m³. V roce 2004 to bylo necelých 180 mld m³. Dynamika tohoto trhu je tedy mimořádně vysoká. Hlavním trhem pro LNG je Asie, kde je v současnosti největším dovozcem Japonsko s více než 100 mld m³ dovozu a také Jižní Korea - necelých 50 mld m³. Tyto dvě země tedy vyčerpávají polovinu světového dovozu LNG a více než dvě třetiny dovozu Asie. Zhruba třetinu světového obchodu s LNG zajišťuje Katar – vývoz 100 mld m³, dalších více než 100 mld m³ zajišťují čtyři země – Austrálie, Indonésie, Malajsie a Nigerie.

Jak je patrné, vyrostly v minulých deseti letech ve světě velké kapacity na výrobu LNG a na druhé straně na regazifikaci LNG v odběratelských zemích, které umožňují, aby LNG bylo možné dodávat v podstatě po celém světě a na každý kontinent. Z hlediska cen je nejzajímavější japonský trh, kde neexistují jiné dodávky zemního plynu, než ve formě LNG a kde jsou také prodejní ceny nejvyšší. Proto také Japonsko intenzívně pátrá po ložiscích zemního plynu na svých šelfech a nedávno oznámilo technologický úspěch v těžbě hydrátu metanu, což je zemní plyn v podobě „ledu“, který se nachází ve velkých hloubkách na mořském dnu. K samotnému osvojení technologie je však zjevně ještě daleko....

Naproti tomu je evropský trh vystaven rostoucímu konkurenčnímu boji mezi LNG a „klasickým“ zemním plynem, dodávaným plynovody. Právě na evropský trh směřuje v současnosti část LNG, který byl původně určen pro trh americký. Lze odhadnout, že jde o 15 – 20 mld m³. Vedle toho sem míří i LNG z nových kapacit – seznam zemí, které vyvážejí LNG, se rozrostl oproti roku 2005 z 11 na 17 v roce 2011.

Proto také se trh se zemním plynem v Evropě výrazně změnil – narostl objem zemního plynu nabízeného na spotovém trhu. Současně s tím dochází také k tlaku na pokles cen, neboť na evropském trhu je zemního plynu dostatek a není zásadní problém reagovat na zvýšenou poptávku dalším dovozem. V systému evropských plynovodů – v západní a střední Evropě - také není problémem přepravit zemní plyn na místo zvýšené poptávky. Systém plynovodů dnes umožňuje plyn dopravovat jak směrem na západ, tak také na východ - z přístavů - regazifikačních terminálů. Proto nelze ani hovořit o tom, že by bylo možné vytvářet významnější lokální monopol dodavatele – kromě východoevropských zemí, kde zatím není odpovídající infrastruktura.

Tato situace nutně vyvolává i otázky po budoucím vývoji systému plynovodů v Evropě. V současnosti - vedle LNG a plynu těženého na evropském území tj. v Norsku a Holandsku - je střední a západní Evropa zásobována především ruským zemním plynem, dodávaným dvěma základními liniemi – přes Bělorusko s kapacitou 30 mld m³ a přes Ukrajinu s kapacitou více než 120 mld m³. K tomu je nutno ještě počítat s dodávkami potrubního zemního plynu z Alžírska – do 40 mld m³.

Je potom vůbec nutné v současnosti rozvíjet výstavbu ještě dalších magistrálních plynovodů, které by zásobovaly Evropu, když - jak vidíme – přírůstek spotřeby zemního plynu na tomto trhu je možné zajistit přílivem LNG?

V současné době směřuje do západní Evropy nový plynovod Nord Stream, který byl v roce 2012 doplněn o druhou linii a jeho celková kapacita tak vzrostla na 55 mld m³ ročně. V souvislosti s dokončením jeho druhé linie se pak objevily i úvahy o vybudování dalších až dvou linií.

Na podzim 2012 pak byly podepsány mezi ruským Gazpromem, Bulharskem, Srbskem, Maďarskem a Slovinskem dohody o zahájení výstavby plynovodu South Stream, který by měl dovést ruský zemní plyn především do italské plynovodní sítě – jeho koncovým bodem má být Tarvisio. Přirozeně, že z něho budou zásobovány i tranzitní země a také Bosna a Chorvatsko. Plynovod projde šelfem Černého moře v turecké ekonomické zóně. Investiční náklady na celou stavbu by měly dosáhnout 16 mld euro a první plyn by měl začít proudit v roce 2016 a na plnou kapacitu by se měl dostat v roce 2018.

Rozhodnutí o zahájení výstavby South Stream také výrazně snižuje naděje na výstavbu jiného plynovodu, který by měl do Evropy dovést plyn z prostoru Kaspické pánve – Nabucco. Ten, ale pouze slovy, podporovali politici EU a USA. Těžko se dá počítat s tím, že by se o jeho výstavbu v blízké budoucnosti někdo pokusil. Území, do nichž by měl plynovod Nabucco dodávat plyn, budou pokryta plynovodem South Stream, který má být podle svých investorů také rozšířen na kapacitu 63 mld m³ s tím, že se nevylučuje i jeho další rozšíření.

Pokud budeme uvažovat o důvodech výstavby obou těchto plynovodů, pak je nesporné, že hlavním důvodem je především snaha Ruska zbavit se závislosti na tranzitních zemích, kterými prochází dosavadní linie plynovodů do západní Evropy – a to především závislosti na Ukrajině. Je to zřejmé i z toho, že Nord Stream v podstatě nedodává do Evropy plyn podle nových kontraktů, ale je zde přepravován plyn, který by „normálně“ proudil přes ukrajinskou soustavu. Proto také klesá objem tranzitu plynu přes Slovensko a také Českou republiku.

Zcela se zbavit ukrajinského tranzitu však nelze, protože na západní Ukrajině jsou velké podzemní zásobníky, které jsou využívány v zimním období při zvýšené spotřebě plynu. K linii Nord Streamu zatím dostatečně velké zásobníky nejsou vybudovány, ale jejich výstavba probíhá.

Rozhodnutí o vybudování těchto nových linií plynovodů do Evropy bylo zřejmě především politické a konec konců logické – nebýt závislí na tranzitních zemích a mít přímý dostup na hlavní evropské trhy. Přímý dostup na trh také umožňuje mít více pod kontrolou cenu plynu (platí se na hranici). V perspektivě pak i možnost dostat se na distribuci zemního plynu - tedy až ke spotřebiteli. Proto také bylo možno se smířit s vysokými náklady na tyto stavby.

Nesporně jde ještě o další skutečnost. Až budou oba nové plynovody dokončeny, resp. dovedeny na plnou kapacitu (zatím uvažovanou), bude zde k dispozici kapacita dodávek o zhruba 250 mld m³ zemního plynu ročně. To celé ruská těžba - a to ani perspektivní - nemůže zaplnit. Bude však možné tuto kapacitu nabídnout k využití i pro producenty disponující velkými ložisky v Kaspické oblasti – a na tom bude možné také nemálo získat.

Tato úvaha ovšem předpokládá, že všechny přepravní trasy budou v dobrém technickém stavu. Je otázkou, zda to platí pro ukrajinskou soustavu, kde se dlouhou dobu upozorňuje na nedostatečné investice.

Reálná diverzifikace dodávek plynu

Konečně je také na místě upozornit ještě na jednu skutečnost, možná nejpodstatnější. Ještě před několika lety patřilo k „dobrému vychování“ připomínat, že Evropa je příliš závislá na dovozu ruského zemního plynu a také se zdůrazňovalo, že jde jen o jednu přepravní cestu. To dnes už moc neplatí.

Jak je patrné, pak dovoz LNG do Evropy již dnes dosahuje kolem 90 mld m³ – a dovoz ruského zemního plynu je stále zhruba 130 mld m³. Přitom nejrychleji roste právě dovoz LNG. Je pak na místě hovořit o velké závislosti či dokonce rostoucí závislosti? Ještě před pěti lety to snad bylo možné, ale v současnosti se spíše objevuje závislost na dovozu LNG.

Právě fakt, že do Evropy dnes proudí zemní plyn z více směrů – a také více přepravními cestami, může vytvářet vyšší stupeň bezpečnosti, než tomu bylo v minulosti. I v tom je možno spatřovat vliv břidlicového plynu resp. způsob, jakým břidlicový plyn změnil trh se zemním plynem v Evropě.

V neposlední řadě je nutno věnovat pozornost i změnám v cenové politice. Dostatek nabídky plynu vedl i k tomu, že dosavadní systém smluv s podmínkou „take or pay“ bude muset být zcela změněn. Patrně by bylo možné zachovat určitou část dodávky v tomto režimu – dodavatel má přece určité náklady na udržení tlaku v potrubí a na vytvoření příslušného pohotovostního režimu atd. Ale také odběratel má právo žádat spravedlivou cenu – je-li na spotovém trhu cena podstatně nižší apod.

To vše ještě bude nutné řešit. Je možné proto tvrdit, že současné změny podmínek na trhu se zemním plynem jsou natolik zásadní, že už se do období před objevením břidlicového plynu nelze vrátit. Proto ačkoliv to ještě před pár lety tak nevypadalo – dnes je to nepochybné - břidlicový plyn změnil trh se zemním plynem.

Co bude dál?

Článek byl ve zkrácené podobě zveřejněn v odborném časopise Slovgas 6/2012. Ing. Jaroslav Ungerman, CSc. je makroekonomickým analytikem ČMKOS.

mapový zdroj: OTE, a.s.

Vytisknout