Buďme jako oni

24. 2. 2013 / Michal Rubáš

Individualismus a soutěživost je totiž kultura chudoby, je určená pro ty dole. Ti nahoře se o drobky neperou, oni spolupracují.

Jan Keller vystihuje, že globální elita dnes jediná mezi společenskými skupinami tvoří kolektivně uvědomělou třídu přesně dle požadavků Karla Marxe.

A tito lidé chtějí skrze své politické a mediální služebníky prosadit, abychom bojovali mezi sebou o přežití. Poté, co si veškeré zdroje zprivatizovali. A této svojí globální představě propůjčují rétoriku svobody a demokracie.

Jedním z klíčových nástrojů zvyšování jejich nadvlády je eliminace sociálního státu. Když odstraníte sociální práva, klesne cena práce, protože člověk přijme jakékoli pracovní podmínky. Bez sociálního státu mizí svoboda volby. Je to jako, když vás shodí z paluby. Máte svobodu vyjednávat s kapitánem o podmínkách kontraktu, zatímco šlapete vodu. Sociální stát je molo, které zaručí, že nemusíte přijmout všechno, že máte svobodu volby.

Sociální stát chrání před nesvobodou zejména ženy, které jsou kvůli své mateřské úloze méně mobilní a flexibilní, tedy pro trh méně využitelné. Bez soc. státu ženy opět upadají do předmoderní závislosti na mužích nebo příbuzných.

Sociální stát znamená, že vás ti, kteří kontrolují zdroje, nemohou vydírat. Bez sociálního státu není svoboda. Proto byla přijata charta lidských práv. Proto je v České republice ústavním zákonem Listina základních práv a svobod.

Platí ovšem pouze na papíře. Protože brání rychlým ziskům. Protože neodpovídá dnešní podnikatelské kultuře spekulantů: koupím, vysaju a zanechám trosky.

Je-li neoliberální útok na ústavně chráněná sociální práva jasným útokem na naši svobodu a důstojnost, je ideologie privatizace, manažerského řízení a naprosté nevázanosti pohybu kapitálu v rozporu i se vším, co si lze představit pod slovem demokracie.

Je jasné, že privatizace důsledně eliminuje prostor pro participaci v rozhodování, že eliminuje prostor pro kolektivní rozhodování sobě rovných, tedy pro demokracii. Privatizace znamená, že se o nás bude rozhodovat v soukromých kancelářích soukromých firem.

Existuje přitom hluboká příbuznost mezi organizační strukturou totalitního státu a vnitřním uspořádáním organizací privátní ekonomické moci.

Privátní moc se uplatňuje v hierarchické struktuře, kde poslušným zaměstnancům a sluhům padají na hlavu příkazy, spojuje se s pěstováním firemního šovinismu, vyžadujícího identifikaci podřízených se "značkou", a mnohdy se vyznačuje i tzv. stockholmským syndromem, tedy identifikací ovládaných s tou nadřízenou osobou, která svévolně přiděluje dávky existenční jistoty.

Je-li dnes ekonomika rozhodujícím a vzorovým sociálním subsystémem, jemuž se mají všechny ostatní sféry společenského života přizpůsobovat, a má-li být ekonomika zároveň tvořena pouze jednotkami privátní moci, v nichž se v ovzduší patrimoniální svévole utváří a udržuje autoritářská mentalita, pak to znamená, že demokracie neexistuje ani teoreticky.

Uplatňování soukromé hospodářské moci nemá se svobodou a demokracií prostě nic společného.

Úkolem mediálního antikomunismu, který se s únorovým výročím opět naplno rozezní, je diskreditovat myšlenky kolektivní obrany sociálních práv, myšlenky ekonomické demokracie a emancipace od materiální a politické nadvlády soukromé moci. Úkolem mediálního antikomunismu je zabránit nám, abychom byli jako oni: organizovaní a silní.

Prorežimní média, aparáty konformních historiků a organizace politických vězňů nezobrazují bezpráví páchané v době reálného socialismu proto, že by opovrhovali násilím, nespravedlností, ponižováním, nadvládou. Pokud jde o bezpráví páchané za účelem maximalizace soukromého zisku nebo bezpráví páchaná i s naší součinností našimi oficiálními spojenci, vykazují pozoruhodnou nevšímavost a mlčení. Pro americké koncentrační tábory a letecké transporty mučených mají maximální pochopení. Když jsou našim občanům v rámci skandálních exekucí upírána práva na spravedlivý proces a domovní svobodu, když je zpoplatňováno ústavně bezplatné zdravotnictví, když se z už tak vyprázdněného zákoníku práce stává pouze cár papíru, jejich smysl pro spravedlnost je na dovolené.

Jejich smysl pro spravedlnost je na dovolené i tehdy, když manažeři velkých západních korporací uzavírají sázky na úmrtí svých zaměstnanců. Dá se přitom vyhrát hodně peněz, když vaši zaměstnanci opravdu zemřou. (Tomuto hazardnímu produktu říkají "pojištění mrtvého sedláka".) Finančnictví dokáže být dost dynamické a inovativní. Ale těžko se na ně můžeme zlobit. Ono je dost těžké nebýt inovativní, když se vám v bance hromadí tolik peněz a nikdo neví, co s nimi. Tempo přerozdělování zdola nahoru totiž neustále zrychluje. Před 30 lety byl příjem vrcholného manažera 20 až 30x vyšší než příjem jeho průměrného zaměstnance. Dnes je vyšší 460x. Taky byste sázeli.

Ano, během minulého režimu zakusili mnozí svobodomyslní lidé mnoho útlaku. Nedovolme však, aby dřívější útlak posloužil jako argument pro současný útlak a vykořisťování dnešních neprivilegovaných.

Nebo se snad dnes vzdáme občanských práv proto, že byly v době francouzské revoluce probojovávány i za použití teroru a násilí?

Vážení přátelé, organizujme se, srocujme se, postávejme ve velkém množství tam, kde má být poskytována bezplatná zdravotní péče, kde brečí staří lidé, že nemají na jídlo, pokud si koupí léky, kde se provádějí exekuce, kde se draží plyšoví medvídci. A buďme jako oni.

Vytisknout