"Socialistická idyla" v Hodkovičkách

22. 2. 2013 / Ivan Černý

Jirka Jírovec v Hodkovičkách žádný otevřený třídní boj neviděl, a vzpomíná jak to bylo docela prima, když se potkávali rozkulačení kapitalisti s politiky a intelektuály starého režimu, zedníky, voraři, ruskými emigranty, prostými komunisty a nad tím vším bděla Strana prostřednictvím té hodné paní z uličního výboru, která nikdy nikomu neublížila. Já to ale prožíval trochu jinak. Dobře si pamatuju dusnou atmosféru kolem roku 1954, kdy můj děda šel potřetí do vězení. Poprvé ho zavřeli za Rakouska, když v předvečer první světové války napsal do prešpurských novin (tenkrát se tak jmenovala Bratislava) článek s titulem "Hyeny chcú vojnu"- to seděl jen asi šest neděl, pak šel na frontu. Podruhé za protektorátu za odbojovou činnost, rok na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně až do osvobození. Potřetí, v roce 1954 dostal tři roky za neoznámení trestného činu, což bylo vykonstruované a nesmyslné obvinění z jakési konspirace vůči knedlíkové socialistické republice. Rehabilitovali ho v roce 1969 v dozvucích Pražského jara, a aby toho nebylo málo, o rok později rehabilitaci zrušili. Ten den, kdy ho v květnu 1954 odvezli, musela celá rodina sedět celý den doma pod dohledem bachařů, než dokončili domovní prohlídku a zabavili knihovnu a všechny písemnosti. Ve škole se o tom mezi dětmi nemluvilo, ve sborovně asi ano, protože paní učitelka Mendlíková co nás učila ruštinu, si mě zavolala ke stupínku a šeptem mi radila, abych si dával pozor.

Chápal jsem to jako gesto solidarity a protestu proti tehdejší komunistické ředitelce školy (bůhvíco jim ve sborovně vykládala) a potěšilo mě to, ale zároveň jsem ve svých dvanácti letech pořádně nevěděl, jak a na co bych si měl dávat pozor. Možná na vyňatá slova po Z: Drzý jazyk brzy Ruzyň. Za rok dědu pustili v Zápotockého amnestii v roce 1955 (původně dostal tři roky) a pak se to začalo pomalu lámat, Pepík vyletěl do vzduchu a já už jsem si nemusel dávat pozor. Pozor jsem si znovu začal dávat až v letech sedmdesátých, která -- jak řekl klasik - stála za hovno. Už jsem tady kdysi psal, že se dodnes stydím jak jsem držel hubu v době, kdy by se slušelo mluvit. Režim v sedmdesátých a hlavně pak v osmdesátých letech už neměl ty grády jako v padesátých, a nechal tě na pokoji, když sis pěkně hrál. Ale zlobit se nesmělo. Vzpomínám na jednoho kolegu, entomologa doktora Šmahu, který v roce 1970 maličko zazlobil, když si dovolil položit květiny na hrob Jana Palacha. Policajti ho tam legitimovali, STB to hlásila na pracoviště a on okamžitě dostal padáka. Byl dobrý v těch broukách, ale nepraktický a manuálně nešikovný, kariéra veksláka, taxikáře nebo řemeslníka pro něj nebyla. Měl prostě smůlu a nic mu nebyly platné ty opěvované existenční jistoty, ty byly jen pro hodné chlapce. A Wonka -- ten měl dokonce tu drzost ohlásit kandidaturu na prezidenta, a nemohl se tedy divit, když dopadl ještě hůř -- umlátili ho v Minkovické base, v působišti jednoho bývalého poslance KSČM. Jak by to tenkrát dopadlo se vzpurníkem typu Romana Smetany, to si ani netroufám odhadovat.

Možná, že by mladičká přítelkyně měla znát i tyhle příběhy, a snad není odkázána jen na Jirkovy epištoly, ve kterých cítím trochu moc růžové barvy v nostalgických pohledech na reálný socializmus čs střihu.

Bez zásahů našeho východního bratra by ovšem naše osudy byly jiné, pokud by vůbec nějaké byly. Válku naštěstí vyhráli Sověti, i když na to nebyli sami. Zachránili nás a udělali z nás svoji nejzápadnější gubernii. Z medvědího imperialistického sevření po válce jsme se už nevyprostili, stejně jako Poláci a Maďaři. Nakonec po letech medvěd zestárl a zeslábl, dostal rozum a pustil nás, a my teď můžeme na BL vesele mudrovat o světě, o svobodě, o existenčních jistotách a uvažovat, jestli je lepší svoboda nebo guláš, nebo jestli bychom na třetí cestě nenašli obojí.

Vytisknout