Zvěstování destrukce státu

23. 2. 2013 / Bohumil Kartous

Nejúčinnější motivace jsou, přesně podle Maslowovy hierarchie potřeb, ty animální. Vyvolávání pocitu strachu je, vedle vyvolávání pocitu slasti, nejčastěji užívaným principem přesvědčování v reklamě. Stojí za zmínku, že nejčastěji na něj dochází, jedná-li se o ty nejcennější aspekty života, o lidské zdraví a o lidské "zítra". V obou případech dochází ke zneužívání přirozených obav jejich exaltací a následným podáním uklidňujícího, hojivého léku, ať už doslovně, nebo v přeneseném slova smyslu. Lidé jsou tak ochotni vytvářet zisky farmaceutických firem polykáním neuvěřitelného kvanta nepotřebných léků a výživových doplňků, a stejně tak jsou ochotni přijímat i jiná řešení, která je zbaví obav. V reklamě na druhý pilíř jde ale ještě o něco jiného. Jde o vytváření dojmu, který může velmi silně ovlivnit to, jestli stát skutečně přežije, anebo jestli se podaří společnost přesvědčit, že už je de facto mrtvý. Jde o to, zda bude tato společnost věřit sama v sebe, nebo ne. Z hlediska projekce budoucnosti, nota bene budoucnosti v řádech desítek let, se v podstatě nejedná o nic jiného než o čistou víru v určitý scénář, který se nám jeví být v daném okamžiku nejpravděpodobnější. A to, co se nám jeví být nejpravděpodobnější, je založeno na víře, že současný svět, respektive naše chápání jeho konfigurace, skutečně odráží jeho podstatu a že si tedy můžeme dovolit od takové představy odvozovat jakoukoliv prognózu. Lidská víra je jistě závislá na mnoha okolnostech, nicméně podstatou víry není nic víc než potřeba bezpečí, lépe řečeno ubezpečování se, že světu okolo nás rozumíme, že ho dokážeme smysluplně pochopit a popsat a definovat si místo v něm i jeho způsob naplňování.

Někdo určitě namítne, že reklama na produkty druhého pilíře prostě jen posiluje pocit odpovědnosti, což je společensky veskrze uznávaná vlastnost, s jejímž deficitem se dnes a denně vyrovnáváme. V takové interpretaci už je ovšem obsažen prvek víry v to, že právě tohle, redukce státu v sociální oblasti, je smysluplným scénářem dalšího vývoje společnosti. Stojí za zmínku, že se většinou budou rekrutovat z těch, kteří do závislosti na jakékoliv formě sociální podpory doposud neupadli. Otázka je, kde k takové víře kdo nachází opodstatnění. Pro velkou část společnosti je totiž apel na takovou odpovědnost neřešitelným dilematem. I kdyby skutečně chtěli brát vážně něco tak nejistého, jako že jim po třiceti letech střádání v nějaké bance někdo skutečně bude vyplácet rozumný přídavek k důchodu, nemohou si to dovolit. Rodin, kterých se nejistá budoucnost garance sociální záchranné sítě týká nejvíce, se musejí rozhodnout, jestli investují do snesitelné přítomnosti své, do budoucnosti svých dětí, nebo do svého stáří. Drtivá většina z nich zvolí přítomnost nebo budoucnost svých dětí před budoucností svou, které druhý pilíř důchodové reformy nepřidá ani zbla na jejích růžových perspektivách. Ti, kdo by ho potřebovali, si ho nemohou dovolit, a ti, kdo si ho mohou dovolit, ho nepotřebují. Otázka tedy je, k čemu je to dobré. Jediným smyslem se jeví být ohlášení destrukce sociálního rozměru státu a zbavení se odpovědnosti za jeho budoucnost. Byli jsme na to "státem" upozorněni a měli bychom se s tím smířit. Jediná zbývající otázka je, čí zájmy vlastně reprezentuje stát. Buď to nejsou jeho občané, nebo si pod sebou z vlastní vůle podřezávají větev. Ale i to je nakonec možné, je-li svět, i představa jeho budoucnosti, založena na víře. I křesťanství přece předpokládá apokalyptický konec dějin.

Vytisknout