Kritický bloc-notes: I. 2. 2013

16. 1. 2013 / Josef Brož

Kdo jsou ti staří noví bardové? Co nám přichystali za nový cirkus? Inu, kdo by je neznal...

Miloš Zeman (68), bývalý premiér, muž, jenž přivedl levici kdysi do Strakovy akademie hlavním vchodem, aby uzavřel holport s pravicí, evidentně omládl: jeho devatenáctiletá dcera Kateřina mu často vykouzlí na tváři půvabný ruměnec.

To Karel, hostinský a lesník, jinak celým pozoruhodným jménem: Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg (75) nebo také "exlegálně": kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský, to je guru dnešní facebookové mládeže. O jeho orlím zraku a ostrém úsudku nikdo nepochybuje. A co teprve ten zpěv! Ouha, ale na rozdíl od kaiserhymny tu českou právě neumí...

Bude to bitva lítá. Mezi dvěma politiky, kteří mají pečlivě budované své archetypy, jak je známe již dávno dávno, díky genialitě Jaroslava Haška. I ty bojovné strany jaksi zůstaly. Oba se hlásí jako voják Švejk -- "do služby" vlasti! Jsou prostě tady a teď, byť každý z jiné minulosti, "opět zde".

Velký návrat! Má to svého druhu i jistý půvab, nepopírám, je to totiž rozhodně lepší, než dosavadní hodnostář, kterému už konečně zvoní hrana.

Film. Když se na letním Filmovém festivalu v Cannes loni rozhodovalo o Zlaté palmě, hlavní festivalové ceně, získal ji poslední snímek rakouského režiséra Michaela Hanekeho: Láska (Amour, 2012). Podobně jako jeho předchozí film Bílá stuha (Das weiße Band, 2009). Získal také Evropské filmové ceny 2012 za nejlepší film, nejlepší herečku a nejlepšího herce. A pět nominací na Oscara. To je přímo sprcha cen! Společnost Artcam ho uvedla tento týden do české distribuce.

U Hanekeho se zdá, že návrat je doslova jeho hlavním hnacím motorem. Příběh stárnoucích manželů Anny a George - v mimořádném podání Emmanuelle Rivy a Jeana-Louise Trintignana -- nezapře autorovu obsedantní potřebu diváka vystavovat krutostem života. V tomto případě brutalitě umírání, zahalené jakousi sofistikovanou potřebou zbavovat diváka citu přesně dávkovanou emoční manipulací.

Už od prvního okamžiku, kdy Georges chytí svou ženu Anne za hlavu, je zřejmé, že se tu odehraje cosi, co překonává obvyklou představu o "lásce". Protože jakkoliv můžeme mít s postavami soucit, chladná kalkulace s dojetím a šokujícím závěrem -- ještě tu chybělo, aby George toho otravného holuba, co se mu světlíkem vnucuje do bytu, na chodbě rozmačkal -- se do člověka zařízne jako skalpel.

Mezi pokornou obětí a nesnesitelností konce otevírá režisér otázku, která se jistě dotkne každého. Kdy nás to potká? Zvláště, když po úvodní sekvenci se příběh vrací na počátek do koncertního sálu, v němž sedí ve fotelech napjatí diváci: můžeme rozeznat v jedné z těch řad protagonisty filmu. Dokážeme to snést?

Odtaživý, zdánlivě věcný a přímý styl Hanekeho, nemusí vyhovovat tomu, kdo si chce uchovat nějakou iluzi. Kdo neviděl jeho předchozí filmy, zažije jistě mimořádný šok. Tento režisér ve svém temném opusu neusiluje o iluzi, ani nikdy neusiloval, naopak. Ve filmu neskane jediná slza, která by se dala vzít v makrodetailu.

Úzkostnost, s jakou pracuje v nasvícení, v délce pohledu a zadržované mluvě, to už známe. Tentokrát ale Haneke nabídl suchou makabrózní analýzu namísto křesťanského soucitu. Bůh už přece zemřel...

Ne, to není starý dobrý Igmar Bergman (Šepoty a výkřiky). Vše podstatné jakoby vyjádřil velmi přesně herec v dialogu se svou filmovou dcerou v podání Isabelle Huppertové, která se dožaduje návštěvy své (zpola ochrnuté) matky. George říká: "Proč mám brát ohledy na to, že tobě to dělá starost?" Stará se o ni totiž na rozdíl od ní právě on, a to až do konce. A protože je jí nablízku, bere na sebe trochu nietzscheovsky i boží povinnosti. "Nic z toho by nemělo být ukazováno!" vyrukuje vzápětí se sebezničujícím argumentem.

Proč se nám to snaží Haneke ukazovat? Proč tolik filmové klasiky v hudbě a na filmovém plátně? Budete-li na to mít žaludek, film se dá brát také jako lekce hry na piano -- ne, to není další Hanekeho Pianistka (2001), ale je tu její protagonistka Isabelle Huppertová.

Film se měl totiž původně jmenovat jinak: La musique s'arrête (Dohrála hudba). Škoda, že u tohoto úmyslu režisér nezůstal. Ve filmu vystupuje (hraje vlastně sám sebe) ambicózní pianista Alexandre Tharaud, který se při filmové návštěvě své bývalé učitelky hudby ukáže mimořádně necitlivý, i když dokáže na její přání brilatně zahrát jednu z Beethovenových Bagatel, Op. 126, n.2 in G minor, jež ve filmu zazní.

Pozn. red.: Hanekeho film Láska jsme podrobně recenzovali v Britských listech loni v létě, když se promítal na karlovarském festivalu, ZDE ZDE

Kniha. Příběhy starých dvojic nemusí být z podstaty vždy depresivní -- a i když už jsme u známého tragického příběhu, líbila se mi velmi poslední "divadelně-kostýmové" zfilmování klasické Anny Kareniny (scénář Tom Stoppard, režie: Joe Wright), které jsem viděl přes Vánoce -- depresivní mohou být i příběhy dvojic mladých.

Ještě se tomu budu detailněji věnovat v recenzi, kterou chystá zveřejnit specializovaný portál literární.cz, ale všemi chválený francouzský spisovatel a dramatik Florian Zeller to ve svém posledním románu La Jouissance (Rozkoš, nakl. Gallimard 2012) dokládá víc jak přesně. A to nedostal loni žádnou prestižní literární cenu. Berte to tedy jako takovou ochutnávku...

Rozpad životních hodnot a vztahů mladého páru v kunderovsky načechrané travestii Pauline a Nicolase, je návratem do staré řeky románových banalit, které se sice netváří tak rafinovaně jako Haneke -- ten je přeci jenom vysoká třída, ale ve stáru to jistě Zeller jakoby najde. Zeller je prozaickým autorem, jenž se chlubí nejen známostmi, ale i překlady do mnoha jazyků -- kromě češtiny.

Mohli bychom si na něm uvědomit, jak se liší současná evropská próza od tolik vychvalovaných českých literátů, a jaké úmysly svým psaním sledují. Možná za to může i česká kritika, která nejprve něco vynese do nebes, aby potom...

V jednom jsou si ale určitě ty literární hvězdičky podobné: psaní a jeho přijetí má povšechný charakter, inspiruje se vším možným, co se blyští a každý z titulů má povahu jasného marketingového produktu. Spisovatel se potom tváří jako rocková hvězda, a banality pronáší stejné jako Lucie Bílá. Kartografie vztahu, jak o své knize autor mluví, je výpovědí třicátníka, který paradoxně říká: "Hloupě jsem přeskočil fázi rozkošnictví!"

Aha... A co bude dál? Inu, vypadá to dokonce, že i náročný Gallimard "nakoupil" od Flammariona novou hvězdu, která se k nám zatím dostala přes divadelní jeviště (a Klicperovo divadlo v Hradci Králové).

Buďme rádi za ty staré borce! Neboť i oni mají právo na to, co věděl již Zarathustra.

(Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1914.)

Vytisknout