Masarykův pláč

16. 1. 2013 / Václav Jumr

Předně: Masaryk by zaplakal nad tím, že se Česká republika, úkrojek jeho původního státu – Československé republiky, vrací k vzývání středověké šlechty. Je zapomenut feudalismus, nevolnictví, robota i právo první noci (to u knížete naštěstí už snad nehrozí). U soudobého knížete je zapomenuto jeho sepětí se sudetskými Němci, jeho mnohočetné občanství, jeho žvatlavá schopnost se vyjadřovat českým jazykem, ale především jeho nepopiratelný podíl na zhoubné politice Nečasovy (a Kalouskovy) vlády. Osobně mu vytýkám především hlas pro osudovou „restituci“ majetku zástupcům, cizího státu – Vatikánu. Ve státě, v němž je cílevědomě budována třetí pravicová síla, obdarovaná půdním a peněžním majetkem, jenž má být zapsán do vatikánských pozemkových knih, v němž probíhá (za odporné podpory České televize) rekatolizace, bude pod eventuálním šlechtickým prezidentem pro český národ velice těsno a dusno.

Na vině šlechtické „popularity“ je mimo jiné široká „umělecká“ kamarila. S hořkostí vzpomínám na to, že v 19. a 20. století stála česká inteligence jednoznačně na národních a sociálně levicových nohou. Co si však myslit o pánech Menzelovi, Svěrákovi a mnoha dalších, jako by se jim zastesklo po dobách nevolnictví a odnárodnění, o milostpaních, rukulíbám, o "lepších lidech" a "lůze", jak nás tituluje krajní pravice. Naprosto zapřeli svoje mladistvá léta a tvorbu, která nás veselím i tragickým tónem zušlechťovala. Historie jejich ostudné i osudové zklamání jistě ještě zhodnotí. Jejich počínání nadto hodnotím jako křivou politickou korupci; nechť volí kohokoliv, to je věc jejich svědomí, ale zneužívají své umělecké popularity, aby na knížecí stranu „koupili“ podporu ovlivnitelných lidí. Padá jakákoliv představa o skutečné demokracii, v níž jsme si všichni rovni. Čeští umělci jsou si rovnější.

Druhým segmentem knížecí volby byla mladá generace. Již se pohrobkům Havlovy pravdy a lásky vedoucí k mafiánskému kapitalismu a vyprázdnění naší výrobní základny podařilo nakazit ty, které život teprve čeká. Vzdělání přineslo ovoce. Chybí jim základní životní zkušenosti, chybí jim z toho plynoucí odpovědnost za život vlastní, vlastních dětí (které snad jednou zplodí) i vlastního národa, ale nechybí sociální arogance. Nemají velkou životní vizi, jako by od života sobecky čekali jenom smetanu, úspěch, peníze a sladký život. Ten jim feudální šlechta, vtělená do Kalouskova drancování plebsu, samozřejmě nepřinese. Ale vidinu odlesku těch zlaťáků ano.

Třetím voličským segmentem, který (byť jen velmi mírně) ovlivnil výsledky voleb, byli a jsou Češi žijící v zahraničí. K životu ve vlasti nemají žádný vztah, rozhodli se žít mimo národní komunitu, ale dostali příležitost rozfoukat ohýnek ve šlechtickém krbu. Zřejmě to byl záměr tvůrců volebního zákona.

A konečně je na vině poslední výrazně odlišný voličský segment – občané hlavního města, kam se opětně vrátilo sobecké maloměšťáctví, mondénnost, plané diskuse (už ne v kavárně Slávia, ale v Blatouchu či Velrybě), při „kafíčku se šlehačkou“, obdiv k eleganci motýlku pod krkem. A příjmy , většinou od nadnárodních korporací, takové, že se díky nim stala Praha suverénně nejbohatším městem Česka.

A tak se na závěr nabízí právě kolující smutný vtip. Na dotaz, jak se máte, lidé popravdě odpovídají: Hůř než včera, ale líp než zítra. Pravice s plnými močovými měchýři pořádá pochod k Masarykovu hrobu.

Vytisknout