Co znamená vítězství Baracka Obamy pro českou levici?

8. 11. 2012 / Michael Kroh

Mezi mnoha komentáři k výsledkům prezidentských voleb v USA jsem zaznamenal i drobnou poznámku Karla Dolejšího na facebooku, podle níž je jejich hlavním výsledkem, že válku rozpoutá mírumilovný a sympatický Obama, namísto jestřába z řad Republikánů. Souhlasím s Dolejším, že nadměrný jásot není namístě a že pro vývoj ve světě nebude mít volba demokrata příliš odlišný dopad, než by mělo vítězství Romneyho. Navíc, když Obamovy úmysly bude brzdit republikánská síla v Kongresu a USA už dlouho nejsou suverénním pánem světa. Zní to sice trochu nadneseně, ale pro světový vývoj může mít možná větší vliv, kdo se stane za pár dnů šéfem čínské komunistické strany.

Přesto bych však jeden význam pro českou i evropskou politiku nepodcenil. Vítězství Baracka Obamy má pro levici symbolickou hodnotu, i když on sám může být jen těžko považován za levičáka evropského střihu. Triumf jeho oponenta by totiž dal naší pravici impuls a naději, že je alespoň jeden kontinent, kde vítězí neokonzervativní a neoliberální ideje. Možná vítězka německých voleb Angela Merkelová pro ně vzorem a symbolem rozhodně není a jinde jde pravice do porážky k porážce.

Naopak pro levici je výsledek amerických prezidentských voleb povzbuzením a dobrou zprávou, že se čeští pravičáci ve své umanuté snaze vnutit prostřednictvím "reforem" společnosti neoliberální model, jak to jen ještě jde, nebudou moci po následující čtyři roky opřít tak silně o příslovečné transatlantické dubisko. Ba právě naopak lze očekávat, že zpoza oceánu budou nadále zaznívat našim konzervativcům nelibě znějící keynesiánské chorály prorůstových opatření, kritiky škrtů, progresivního zdanění či kvantitativního uvolňování. A i když se Kalouskovi a spol. podaří neoliberální reformy, jak sami říkají, "dostat na koleje", nebude to žádný rychlík, ale bude to jízda supící lokálky po hrbolatém, nepřátelském terénu, bez dostatečné zásoby energie na trvalý provoz.

Levice by se v této příznivé situaci neměla uspokojit pohledy na protáhlé obličeje Romana Jocha, "nezávislých" liberálních ekonomů a dalších členů fanklubu amerických Republikánů. Příští týdny a měsíce musí přesvědčit voliče o schopnosti vyřešit lépe než současná vláda problémy daní, důchodů, sociálních transferů, zdravotnictví atd. Reformy nejsou fatálně neměnné, nestačí ale jen obrátit terčík a vystavit jim červenou. Jako heslo by si přitom mohla vypůjčit to obamovské "Yes, we can".

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 8.11. 2012