Ministři se přeli o válku, aneb kdo je levicovým politikem

6. 11. 2012

Dovolte mi ale se zastavit u propastných rozdílů v politických názorech bývalých ministrů zahraničí Jaroslava Šedivého, Jana Kavana a Cyrila Svobody. Důsledně levicové pojetí zahraniční politiky prezentoval Jan Kavan (1998-2002), který prosazoval potřebu zahraniční politiky reflektovat i hodnoty občanské společnosti a argumentoval, že mezinárodní spolupráce a evropská solidarita odpovídají národnímu zájmu, a to z politických i ekonomických důvodů.

Odmítl zaškatulkovat obhajobu lidských práv do postojů jen čistě pragmaticko-realistických nebo naopak jen idealistických. Tvrdil, že obhajobu lidských práv nelze nikdy vzdát, ale je nutné je prosazovat uvážlivě, vyváženě a zcela diplomaticky. Zmínil, že se mu to dařilo v Číně, ale kontroverznějšími příklady byla např. česká rezoluce kritická jak k porušování lidských práv na Kubě, tak i k americkým plošným sankcím, které ovšem postihovaly obyčejné občany a ne vládce zodpovědné za toto porušování lidských práv. Největší odmítavou reakci jeho kolegů na panelu však vyvolala česko-řecká mírová iniciativa, kterou Zemanova vláda reagovala na bombardování bývalé Jugoslávie na jaře 1999.

Kavan vysvětlil, že se NATO rozhodlo realizovat svou hrozbu vojenského útoku z prosince 1998 jen přesně týden poté, co ČR vstoupila do Aliance a toto rozhodnutí "zdědila". Vláda tenkrát došla k závěru, že ČR jako novopečený člen NATO nemůže rozhodnutí Aliance vetovat, což by tehdy stejně již rozjetou operaci nezastavilo, ale že se této operace vojensky nezúčastní, a současně pověřila Kavana hledat mírové řešení a ukončení bombardování. To se nakonec podařilo právě česko-řeckou mírovou iniciativou, jejímž motorem byl tehdejší řecký ministr zahraničí Jorgos Papandreu a Kavan poukázal na fakt, že Memorandum o příměří a Rezoluce RB OSN 1244 z června 1999 převzaly řadu tezí z této česko-řecké iniciativy, včetně uznání Kosova za součást Jugoslávie, i když pod mezinárodní správou.

Jaroslav Šedivý tuto iniciativu ostře odmítl a argumentoval, že byl v té době českým velvyslancem ve Švýcarsku, kde se narodila daleko úspěšnější iniciativa, kdy švýcarští veterináři pod ochranou rakouské vojenské jednotky se dostali až do Kosova, kde si ověřili jaký typ krav obyvatelé nejvíce potřebují a právě tyto krávy spolu s podobnou humanitární pomocí tam pak Švýcarsko dodalo. Cyril Svoboda opakoval své přesvědčení, že nejdůležitější je zůstat vždy za každou cenu pevným a spolehlivým spojencem.

Česko-řecká iniciativa vyvolat uvnitř Aliance diskusi o nejvhodnějším mírovém řešení mohla být interpretována jako oslabování aliančního rozhodnutí prosadit svou vůli vojenským zákrokem bez ohledu na počet civilních obětí. Nakonec i prezident Václav Havel to tenkrát nazval "humanitárním bombardováním".

A tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Allbrightová-Korbelová tenkrát ministra Kavana ostře zkritizovala. Kavan to na konferenci přiznal, ale podotkl, že jednak iniciativu podpořily jiné členské země NATO, např. Norsko, ale především, že USA jako náš nejvýznamnější spojenec od nás bezpodmínečnou poslušnost nevyžaduje a že nelze náš vzájemný vztah srovnávat se vztahem, který jsme měli se Sovětským svazem před rokem 1989.

Tento postoj se nelíbil Cyrilu Svobodovi, který svou loajalitu k USA demonstroval i na své neochvějné podpoře invaze do Iráku z března 2003. Kavan parafrázoval Talleyranda, když prohlásil, že válka proti Iráku byla horší než zločin, byl to omyl. A poukázal na skutečnost, že dokonce i britská vláda se od této války distancovala s odkazem, že byla uvedena v omyl mylnými zpravodajskými informacemi o iráckých úkrytech zbraní hromadného ničení, které se tam ovšem nikdy nenašly. Tyto zbraně nechal Saddám Husajn již dříve zničit pod tlakem zbrojních inspektorů OSN.

Cyril Svoboda však varoval před zpochybňováním zpravodajských materiálů, které musí být pro vládu směrodatné. Cyril Svoboda se hrdě přihlásil k tomu, že tenkrát zařadil ČR do tzv. koalice ochotných, tj. zemí, které podpořily válku proti Iráku navzdory faktu, že nebyla posvěcena mandátem RB OSN, ale na rozdíl od bombardování bývalé Jugoslávie, neměla podporu ani Aliance.

Svoboda připomněl, že tenkrát s ním sice nesouhlasil předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Vladimír Laštůvka, ale plně ho podpořil premiér Vladimír Špidla, který s ním prý zcela sdílel stejný postoj k Evropě a ke světu.

Kavanova interpretace byla poněkud odlišná. Vzpomínal, že v době, kdy byl předsedou VS OSN, tak k válce s Irákem zaznívaly z Prahy tři odlišné postoje, ministra Svobody, premiéra Špidly a prezidenta Klause. Pro oživení této situace jsem si později nalistoval tu část Kavanovy kapitoly z knihy Diplomacie, kde autor popisuje tuto událost:

V této souvislosti je ovšem zajímavé nedávné vystoupení prezidentského kandidáta ČSSD Jiřího Dientsbiera, který s odkazem, že Miloš Zeman je "militarista" došel k jednoznačnému závěru, že je dnes jediným levicovým kandidátem. Vůbec zde nechci zpochybňovat levicovost Jiřího Dienstbiera ml., ale přimlouvám se za větší úctu k faktům.

Miloš Zeman se ve své zahraniční politice skutečně blíží agresivní politice bývalého prezidenta USA George W. Bushe, což nejlépe ilustrují jednak jeho islamofobní postoje, jednak jeho podpora bombardování Íránu, což, mimochodem, stále odmítá prezident Barack Obama, ale asi by schválil jeho protikandidát Mitt Romney.

Vůči Srbsku se však Zeman nikdy "militaristicky" nezachoval, podpořil česko-řeckou mírovou iniciativu a později v souladu se Srbskem odmítal uznání Kosova a lídra kosovské UCK Thačiho veřejně nazval "válečným zločincem". Předpokládám, že Jiří Dienstbier ml. převzal tuto interpretaci Zemanovy politiky od svého poradce Vladimíra Špidly, který jako místopředseda Zemanovy vlády s bombardováním sice nesouhlasil, ale na svou funkci v protestu nerezignoval, a o 4 roky později bylo jeho lavírování vůči irácké válce dokonce předmětem kritiky na sjezdu ČSSD, který oproti váhavému postoji Špidlovy vlády iráckou invazi ostře odsoudil v rezoluci předložené Vladimírem Laštůvkou, Richardem Falbrem a Janem Kavanem. Mimochodem Miloš Zeman válku proti iráckým muslimům podpořil. Dnešní prezidentský kandidát by se měl tedy spíše odvolávat na zásadový postoj jeho otce, který Alianci za bombardování Jugoslávie kritizoval zcela jednoznačně.

Zajímavým litmusovým papírkem postojů prezidentských kandidátů vůči válce by se mohl stát současný vojenský konflikt v Sýrii. Cyril Svoboda na výše zmíněné konferenci se přimlouval za vojenský zákrok proti současné syrské vládě, a to i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, tedy tak, jak k tomu došlo v Iráku. Svoboda dokonce navrhl, že iniciativy by se v této věci měla chopit Česká republika. Velmi doufám, že se tak nestane neboť dnes i americké zpravodajské služby si všímají skutečnosti, že mezi tzv. rebely je mnoho stoupenců Al Kajdy a jiných sunnitských fundamentalistických skupin, kteří do Sýrie přicházejí bojovat z Iráku či Afghánistánu za finanční podpory například Saúdské Arábie. Vyznají se v tom čeští politici?

Vytisknout