Co vede ministerstvo zdravotnictví k porušování zákonů

7. 11. 2012 / Aleš Uhlíř

Někteří čtenáři -- jak je vidět z ohlasů na článek Jak se na Ministerstvu zdravotnictví porušují zákony -- se podivují nad tím, jak k takové věci mohlo dojít, jak se mohlo stát, že zrovna v tomto případě nebylo ministerstvem zdravotnictví žádosti o vydání potvrzení o specializované způsobilosti podle ustanovení § 44, odst. 1, věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. vyhověno. Jde o poměrně starou historii, která je popsána v článcích z roku 2007 a 2008. Pokusím se v maximálním zjednodušení některé aspekty tohoto případu vysvětlit.

Žadatelka vycházela při podání své žádosti v říjnu roku 2006 z textu citovaného zákona, konkrétně ust. § 44, odst. 1, věta šestá: "Bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře". Před podáním žádosti žadatelka absolvovala vše potřebné pro získání onoho v zákoně uvedeného osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé praxe. To znamená, že získala první atestaci a pět let započitatelné praxe v daném oboru. Na základě získané atestace a pětileté praxe ji Česká lékařská komora dne 15. 3. 2006 vydala osvědčení, tzv. licenci pro výkon soukromé lékařské praxe v daném oboru.

Pokud by žadatelka svou žádost podala o měsíc či dva dříve, nepochybně by jí ministerstvo zdravotnictví vyhovělo. Tehdejší ministr zdravotnictví však vydal několik dní po dojití její žádosti ministerský příkaz č. 40/2006, kterým se zákonný nárok na přiznání specializované způsobilosti podle ust. § 44. odst. 1, věta šestá ruší pro ty, kteří licenci -- osvědčení České lékařské komory získali po 17. 4. 2004. Prakticky do září 2006 ministerstvo zdravotnictví -- v souladu se zákonem, který tehdy nikde nečinil rozdílu podle data získání osvědčení ČLK -- takovým žádostem bez problému vyhovovalo. Mezi ministerstvem zdravotnictví a Českou lékařskou komorou však byly spory, které vyvrcholily tím, že ministr zdravotnictví dal pokyn, aby se podle zákona nepostupovalo, protože on platnost osvědčení -- licencí České lékařské komory touto komorou vystavených po 17. 4. 2004 "ruší". Prezident České lékařské komory toto rozhodnutí ministra zdravotnictví označil za svévolné, za útok na kompetence svěřené České lékařské komoře zákony v oblasti státní správy. Tím se však nic nezměnilo a ministerští úředníci se přestali řídit zákonem a postupovali tak, jak nařídil jejich ministr. Žadatelka se tak stala obětí v podstatě politických sporů.

Před soudy krkolomné pokusy zdůvodnit a obhájit postup ministerstva zdravotnictví neobstály a soud rozhodl ve prospěch žadatelky. Tím se osvědčení ČLK z 15. 3. 2006 stalo pro ministerstvo zdravotnictví závazným. Za zmínku snad stojí to, že poté, co byl soud ve prospěch žadatelky ukončen konečným rozsudkem Nejvyššího správního soudu 3 Ads 8/2012 z 25. 7. 2012, a s věcí tak ministerstvo zdravotnictví nemohlo dělat nic jiného, než konečné rozhodnutí soudu bezvýhradně akceptovat, intervenovali ministerští úředníci u vedení Nejvyššího správního soudu a polemizovali s konečným rozsudkem a přes svůj soudní debakl v korespondenci s právním zástupcem žadatelky ředitel právního odboru ministerstva zdravotnictví vyjádřil pochybnosti o tom, zda soud rozhodl správně. Prostě ministerstvo zdravotnictví, resp. jeho úředníci se nedokázali profesionálním způsobem vyrovnat s tím, že soud prohráli a trvalo nějako dobu, než uznali, že licenci -- osvědčení ČLK z 15. 3. 2006, přiloženou k žádosti z října 2006 musí uznat.

Pokud nyní odmítá ministerstvo zdravotnictví žádosti vyhovět s poukazem na přerušenou praxi, jde opět o nepochopení zákona ministerskými úředníky. Otázka praxe žadatelky je vyřešena osvědčením ČLK a je v něm zahrnuta. Jinak by komora osvědčení nevydala. Ve větě šesté ust. § 44, odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.se o žádné praxi nehovoří. Ve větě šestém se kromě osvědčení ČLK hovoří o výkonu povolání lékaře. A výkon povolání lékaře mateřská dovolená (obdobně jako pracovní neschopnost) nepřerušuje, jak je ostatně zřejmé z informací na stránkách ministerstva zdravotnictví, informujících o tom, jak se tyto žádosti podávají.

Na ministerstvu zdravotnictví však zřejmě neexistují žádné účinné mechanismy, které by svévolnému překrucování zákonů dokázaly zamezit. Žadatelce tak nezbývá jiná možnost, než dále pokračovat v obraně proti svévoli ministerských úředníků cestou soudního řízení. Již sedmý rok...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 7.11. 2012