Majetek církvi nikdy nepatřil

13. 9. 2012 / Jaroslav Kuba jr.

Největší potíž je v samotném jádru věci, tedy co a komu se má - "vracet". Pojem restituce, v lidovém polistopadovém slovníku chápaný jako navrácení majetku ("co komunisti sebrali"), označuje v právnické terminologii navrácení do původního stavu. Pokud se podíváme na původní stav, stanovený tímto právním předpisem (velmi problematicky) do února 1948, zjistíme, že majetek, který je předmětem zákona, byl v tehdejších pozemkových knihách zapsán jako vlastnictví far, kostelů, hřbitovů a jiných podobných právnických osob. Tedy nikoli církví dnes registrovaných....

Zároveň se pojetí vlastnického práva tehdejší doby lišilo od současného tím, že nebylo stanoveno jako jednotné a univerzální v předpisu ústavní síly, ale vymezovaly jej běžné zákony. Konkrétně na "vlastnictví" církevních obcí se vztahovala norma vytvořená již Josefem II., do československého právního řádu recipovaná zákonem č. 11/1918, která fakticky odebrala formálním vlastníkům dotčeného majetku dispoziční právo k němu, a to ve prospěch státu. Vycházela totiž z ideje, že "církevní majetek" není majetkem církevním, ale veřejným (de facto státním), podobně jako dnes majetek územně samosprávných celků. Dlužno dodat, že ve všech ostatních ohledech na tom byly církve za první republiky podobně jako dnes.

Názor, že církev ani nemůže být subjektem nějakých majetkových nároků, a to z toho prostého důvodu, že takový majetek nikdy ani nevlastnila, zastávají mimo jiné přední ústavní právníci (např. prof. Pavlíček).

Shrňme si tedy situaci: navrhovaný zákon převádí majetek, který vlastně vždy patřil státu (nebo jakousi náhradu, u které není jasné za co), do rukou subjektů, kterým nepatřil nikdy. O restituci, ačkoli je to v zákoně deklarováno, tedy zcela jasně nejde. Zákonodárce, respektive vládní koalice s dosti silným deficitem legitimity vlastně zcizuje veřejný majetek v obrovském rozsahu a hodnotě soukromému subjektu. Nevratně. Bude-li zákon řádně přijat, nebude z tohoto titulu v rozporu s Ústavou ani žádným jiným předpisem ústavní síly. Kromě formulace v čl. 1, že "zdrojem veškeré moci je lid", totiž Ústava žádné limity pro zákonodárce ohledně dispozice s veřejným, tedy společným, majetkem nestanoví. Ačkoli se v případě "církevních restitucí" jedná o zjevnou blamáž ohledně účelu zákona, jelikož stát nic nevrací, ale dává, je to v pořádku. Jeho přijetí otevírá zcela novou dimenzi, kdy nějak slepená "stojednička" nebude jenom draze kupovat a levně prodávat, ale už i rozdávat. No, aspoň že se bude kde modlit...

Autor je student Právnické fakulty UK

Vytisknout