Český klérus jako světový hráč

13. 7. 2012 / Miroslav Polreich

Všichni známe a uznáváme (i když je převládající vztah k církvím v naší společnosti mírně řečeno vlažný) určitý význam církví, pokud ho plní, v oblasti sociální a snad i při podpoře a hledání vzájemného porozumění. Potud v pořádku, ale církevní hodnostáři si uvědomují i jinou svoji politickou sílu. V přeneseném smyslu sílu „Stalinových divizí“. A tak se stalo, že právě český klérus dokonce v přímém protikladu se stanoviskem Vatikánu podpořil agresivní válku v Iráku. Podívejme se na celou věc trochu blíže.

Válka proti Iráku byla zahájena USA pod záminkou možného zneužití zbraní hromadného ničení. A to bez projednání a souhlasu Rady bezpečnosti OSN, ale i proti jasnému odmítavému stanovisku některých zemí, včetně členů NATO. Tento jasně odmítavý postoj zaujal i Vatikán. Vydal v této souvislosti dokonce podrobnou zprávu, která reagovala na nový závažný problém pro budoucnost lidstva – nutnou obranu mezinárodního práva. Papež vyzval světové představitele, aby znovu obnovili systém mezinárodního práva – tak, jak se vyvinul během minulých staletí. Přímo řekl: „Mír a mezinárodní právo jsou úzce spolu propojeny: zákon je na straně míru. Porušením těchto zásad je cesta k bezpráví“. Upozornil dále, že právě nyní jsme v situaci, kdy musíme čelit pokusům o „upřednostňování zákona síly před silou zákona“.

Ve Spojených státech existuje odluka církve od státu. Společensky se však předpokládá, že „každý by měl patřit ke kostelu“, který však v jejich povědomí plní spíše společenskou než náboženskou funkci. Těžko se chápalo (a to jistě i pro Vatikán) vyjádření prezidenta Bushe, že k válce v Iráku byl veden Boží rukou.

V našem politickém prostředí se na rozdíl od ostatních „postkomunistických zemí“, které útok podpořily, naše vláda jako celek nevyjádřila. Ne tak prezident Havel, který útok rovněž podpořil, ale po zjištění přístupu jiných, vládních autorit, svůj souhlas odvolal s tím, že ho do toho vemluvil Saša Vondra. (dnešní ministr obrany). Zásadověji se projevil ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda (křesťan na straně útoku proti Iráku), dokonce s teoretickým zdůvodněním agrese: „Chceme vždy vyčerpat veškeré prostředky mezinárodního práva. Dojde li ale k jejich vyčerpání, anebo pokud tyto prostředky selžou, musíme najít v našem společenství odvahu, že se rozhodneme jít cestou preventivních akcí.“ A dále: „...znovu opakuji: když všechno selže, nemůžeme lomit rukama jenom proto, že jeden stát v Radě bezpečnosti uplatní právo veta“. (Mezinárodní politika 1/2004). Takže nejenom popření mezinárodního práva, ale i přední zásady Charty OSN.

Sám jsem nechtěl věřit, že česká katolická církev, která se staví třeba i proti potratům z důvodů nezabíjení plodu, musí počkat, až mladí lidé dorostou a pak se v pohodě a bezdůvodně mohou stát válečným soustem. A nejen to. Dovede se postavit i proti stanovisku Vatikánu s odůvodněním, že papež je starý (Polák Jan Pavel II), obklopen „italskými levicovými rádci“.

Stanovisko českého kléru neprošlo jednoduše, ale prošlo. O věci jsem hovořil s (křesťanem) Janem Kasalem, kterého jsem si vždy vážil (a jsme krajané). Hovořil jsem také s Janem Graubnerem, církevním hodnostářem, který postoj české katolické církve v kritické době rovněž potvrdil, uvedl však, že to byla hlavně snaha jejich tajemníka, který byl již vyměněn a stanovisko změněno.

Bylo by proto možno zde toto zapojení českého kléru do mezinárodního dění ukončit. Prostě se moc nepovedlo. Věci však nejsou tak jednoduché, aby se daly tak snadno překlenout. Jednalo se přece o zabíjení. Zabíjení lidí.

Problém restitucí je, zdá se, jenom o penězích a majetku, i když celá historie (a to i církví) nás učí, že vše se vším souvisí.

„Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě:

  • 1. Nic jim nedávat.
  • 2. Nic jim nevěřit.

Pak je s nimi lehko.“ KHB

Katolická církev | Církevní restituce v ČR
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 13.7. 2012