Apel na opoziční aktivisty: bez jednoty a organizace to nejde!

20. 3. 2012 / Michael Kroh

Současně však poslední události odhalily i slabiny protestního hnutí. Není to jen neustále skloňovaná absence konkrétního plánu a politické alternativy. To bych demonstrantům odpustil, protože jasné plány a vize obvykle v takových situacích chybějí vždy. Protesty nejsou produktem sociálního inženýrství a i v historii se většinou plán vytvářel až po dosaženém úspěchu v podobě svržení nenáviděné vlády či zrušení nějakého škodlivého opatření. Daleko více aktivisty ohrožuje jejich nejednotnost, roztříštěnost, neschopnost se domluvit.

Příkladem budiž situace kolem tzv. Holešovské výzvy. Z jednoho z mnoha prohlášení se v krátkém čase stal důvod vyjít do ulic.V tomto směru výzva zabrala a zatlačila do pozadí podobné dokumenty intelektuálů právě svojí jednoduchostí a přímočarostí. Markantní rozdíl byl v počtu demonstrujících: na podporu Holešovské výzvy tisíce, ProAltu a Alternativy zdola stovky. Nicméně organizátoři protestů se ihned po prvním dílčím úspěchu do krve rozhádali a z dosavadních spojenců se stali téměř nepřátelé. Dnes už není vůbec jasné, kdo je kdo, veřejnost se jen stěží orientuje ve změti názvů a nic neříkajících jmen stojících za nimi.

Zdá se, že jednou z příčin nejednoty opozičních aktivistů je rostoucí dominance anarchizujících skupinek, které vystupují paušálně odmítavě vůči politickým stranám (v podstatě proti jakékoli organizaci) a spoléhají na spontánní protesty. Tím, že házejí všechny politické strany do jednoho pytle, vlastně nahrávají současné vládní garnituře, kterou chtějí svrhnout. Je pravdou, že v každé politické straně se najde nějaká ta "černá ovce", ale je nutno jasně určit toho, kdo systém prolezlý korupcí vědomě vytvořil a kdo se na něm jen občas přiživuje.

"Soft variantou" tohoto přístupu je absolutizace přímé demokracie, které se dopouštějí někteří vlivní intelektuálové. Aby bylo jasno, já nejsem proti zavádění prvků přímé demokracie do našeho politického systému. Ba právě naopak. Nicméně přímá demokracie nemůže v současných podmínkách na všech úrovních nahradit zastupitelský systém a využívat ji jako klacek na politické strany je velkou chybou.

Problém byl přitom nastaven hned na počátku rodící se demokracie po listopadu 1989, kdy z  boje o moc byly zákonem prakticky vyloučeny všechny subjekty mimo politické strany. Ať byly důvody tehdejšího rozhodnutí jakékoliv, zapouzdřily politickou scénu tak, že jen výjimečně proniknou do parlamentu nové subjekty. Mimo to si politicky aktivní jednotlivci teprve postupně uvědomovali své zájmy a postoje, z čehož vyplývala častá "politická turistika" a nejednotnost i uvnitř stran samotných. Dnes tak máme i v nepočetných stranách až příliš vzájemně si konkurujících proudů, což platí nejen pro ODS (konzervativci versus liberálové, euroskeptici proti stoupencům evropské integrace), ale i pro ČSSD (ideová levice vůči "pragmatikům" a technologům moci). Ve stranách dochází v důsledku toho čas od času ke štěpení (ODS, ČSSD, Zelení i KDU) a vzniku nových subjektů, které se od těch předchozích ideově příliš neliší. To vše spolu s všudypřítomnou korupcí samozřejmě oslabuje důvěru občanů a jejich ochotu strany podpořit ve volbách. Lidé stále více volí menší zlo než že by se ztotožnili s nějakým volebním programem.

Nicméně politické strany nejde prostě odhodit na smetiště dějin, protože jejich vznik byl dán potřebou spravovat stát a tato potřeba nezanikne ani když politické organizování úředně zakážeme. V takovém případě bychom záhy poznali, že strany by se velmi rychle živelně obnovovaly na základě podobných nebo shodných postojů aktivních jednotlivců a skupin. Politické strany tu samozřejmě nejsou od toho, aby organizovaly lidové protesty, ale aby apel lidu přenášely na vyšší úroveň rozhodování ve struktuře uspořádání společnosti. Pokud aktivisté tento mechanismus prosazování svých stanovisek paušálně odmítají, škodí sami sobě, zvláště když zde existují strany, které se k jejich počínání a požadavkům stavějí vstřícně.

Velkou chybou aktivistů je i mylná představa, že oprávněné požadavky směrem k nápravě zlořádů lze oddělit od ideologie. Prostě ideologii ať si ponechají strany a my půjdeme cestou spontánního odporu, zatímco ve volbách budeme zase volit podle ideologických schémat, protože nám kvůli uspořádání společnosti nic jiného nezbývá. Politické strany jsou pak pro nás jakési kluby, kterým fandíme a sami ani nevíme proč. Podobnými postoji se aktivisté ovšem zbavují možnosti vyvíjet účinnější tlak směrem k politickým stranám, vstupovat do nich a ovlivňovat je zevnitř.

Konečně lze aktivistům doporučit, aby uvažovali o pevnějším uspořádání svých iniciativ, například ve formě registrovaných občanských sdružení. Právní subjektivita jim totiž usnadní financování; právě u Holešovské výzvy můžeme vidět nenormální stav, kdy bankovní účet je veden na jméno fyzické osoby a ani "transparentní" výpisy nezbaví majitele podezření, že peníze použil také pro svůj osobní prospěch. Z komentářů na facebooku to vyplývá zcela jasně.

Aktivisté by rozhodně neměli odmítat iniciativu odborů, které se po určitém váhání rozhodly postavit do čela protestního hnutí, sjednotit je a zaplnit manifestujícími Václavák. Připravovaná demonstrace na 21. duben by měla být tak mohutná, aby i arogance moci ji musela respektovat jako hlas rozhořčeného občanstva. Rozmíšky, osobní averze a ješitnost by měly jít stranou, stejně jako antikomunismus a paušální odpor vůči politickým stranám. Apeluji na aktivisty, aby podobnými postoji neohrozili úspěch chystané akce a nezkomplikovali splnění vlastních vytčených cílů.

Vytisknout