Kdy se čekání (ne)vyplácí

20. 3. 2012 / Marek Řezanka

Pouze velkolepá podívaná o těžkých vínech, podstatně méně těžkých ženách a bezstarostném zpěvu, z níž člověku není vůbec lehko. Politici strany Věci veřejné zveřejňují v přímém přenosu praktiky, způsob vyjadřování a názory, které ostatní, již takzvaně zaběhnuté strany skrývají úzkostlivě pod pokličkou či se o to aspoň snaží. Veřejnost se tak dozvídá, z čeho tito politici odmítají vyžít, na co si půjčují a co si myslí o těch, o nichž mají moc rozhodovat.

Důkazy na odsouzení konkrétní osoby za něco, co by se dalo právně kvalifikovat jako spáchání trestného činu, zřejmě nebudou stačit, a tak vítězů na konci kauzy bude celá řada. Prohrají občané. Totálně zhnusení, zcela deprivovaní, naprosto ponížení. Zhnusení zviditelněnými praktikami mocných, deprivovaní stavem, kdy tito mocní jsou neodvolatelní, i když ztrácejí svou legitimitu vládnout, a ponížení skutečností, že jim nezbývá než nést následky činů těchto nekompetentních osob.

Tady již nejde o rozhodnutí soudu. Jedná se o to, zda člověk, který nabízí poslancům nestandardně výhodné půjčky, si je tímto počínáním nezavazuje. Zda je přípustné, aby politická strana měla napojení na soukromou bezpečnostní agenturu a aby jiné strany, které byly od začátku se stavem věcí seznámeny, s ní vytvořily vládní koalici. Jde o to, zda je normální, aby se politici v běžném kontaktu navzájem odposlouchávali. Zda je v pořádku, že se poslanec vymlouvá na neznalost zákona. Zda lze tolerovat další působnost politika, u něhož bylo zveřejněno sprosté vyjadřování a pohrdání těmi, které má zastupovat.

Nemluvě o tom, že některé výpovědi jsou natolik protichůdné, že pravdivost minimálně části z nich je zpochybněna s tím, že u soudu mj. padlo závažné obvinění ohledně manipulace vnitrostranických referend ve straně, jež se pyšnila aplikací prvků přímé demokracie.

V kontextu výše popsaného dění je zřejmé, že loajalita občanů k vládě bude patrně vážně narušena, naopak odpor vůči této vládě se bude stupňovat a bude sílit. Co tedy z dané situace vyvodit? Výraznější protest celé škály nejrůznějších hnutí v ulicích? Masové demonstrace a stávky požadující odvolání vlády?

Zdá se to logické. Ale občanovi zbavenému iluzí, zlomenému trvalou skepsí a nedůvěrou, se nedostává to hlavní. Smysluplné řešení, jež mu přinese významné zlepšení jeho poměrů, a to jak po stránce právní, sociální, tak hmotné. Opravdu stačí pouze ve volbách zvolit nadpoloviční většinou hlasů sociální demokracii? Stačí přimět vládu masovými dlouhodobými demonstracemi k demisi a vypsání předčasných voleb? Možná že ano. Ale řada lidí má již pochyby o skutečné levicovosti sociální demokracie. Panují zde obavy z napojení vlivných politiků této strany na silné zájmové lobby, je tu cítit strach z příklonu sociálních demokratů k TOP09 a k politice škrtů soustředěných na střední a nižší vrstvy.

Podezíravost a nedůvěra lidí se zákonitě obrací i k různým hnutím. Strach z neznámého, strach z pravicového extremismu až fašismu, strach z toho, že bude ještě hůře -- to jsou hlavní momenty, které hrají v pasivitě občanů roli. Lidé se děsí balancovat na hraně utopie a posledních iluzí svých jistot, bojí se vydat všanc pochybnému dobrodružství. Jsou ve velké míře opatrní a skeptičtí. Jsou vyčerpaní, nemají síly, chybí jim elán a chuť někomu věřit. Komukoli.

Osobně v tuto chvíli vidím řešení v celkové systémové změně, a to v rámci ekonomie i politiky současně. Těmito otázkami se na české scéně zabývá především Hnutí za přímou demokracii, jehož jsem členem.

Uvědomuji si však, že tato alternativa není realizovatelná v krátkém časovém horizontu. Je podmíněna vzděláváním lidí a změnou dosavadního hodnotového systému.

Pro začátek je třeba vést kritickou debatu, věnovanou možnostem a cílům přímé (polopřímé) demokracie. Jako zásadní problém vyvstává neexistence alternativního ekonomického modelu, jenž by na bázi přímé demokracie fungoval na úrovni celostátní, a pokud ano, aby na ní fungoval dlouhodobě.

ICA (International Co-operative Alliance), Mezinárodní družstevní unie zaštiťuje průmyslová družstva po celém světě. Tato družstva jsou budována na jiné bázi než na maximalizaci zisku co nejužší skupinou mocných na úkor ostatních zaměstnanců, včetně top manažerů. Hlavním hlediskem jsou zde zájmy všech zaměstnanců na úkor maximalizace zisku s tím, že podnik je řízen profesionálně a efektivně.

Nejedná se tedy o jakousi neuváženou utopii, kdy řízení převezmou lidé nevzdělaní a nekvalifikovaní, kteří podnik nutně přivedou co nejdříve k bankrotu. Má-li dojít k transformaci politických struktur na základě nástrojů přímé demokracie (aktivní účasti občanů na politické moci), je nezbytné, aby se tyto politické nároky mohly opřít o konkrétní ekonomickou platformu, třeba právě na základě funkčních průmyslových družstev.

Ukazuje se, že bez vzniku ekonomické základny nemají ryze politické požadavky větší šanci na uplatnění. Jako příklad by tu mohl sloužit Island, kde apel na zavedení přímé demokracie do politiky přišel ve chvíli, kdy padly největší banky v zemi a daňoví poplatníci měli splácet dluh za chybné kroky politiků a bankéřů.

Momentální vlna odporu se přelila v požadavek odsoudit zodpovědné osoby za nastalou krizi a změnit ústavu země v duchu větších pravomocí pro občany země.

Takzvaná revoluce pánví a hrnců, kdy Islanďané za značného rachotu v návalu nadšení požadovali změnu politického systému, se vlastně nekoná. Moc zůstává dál v rukou stávajícího parlamentu, proces s bývalým premiérem země, kterým je Geir Haarde, se patrně stane fraškou, neboť je jediným vrcholným politikem obžalovaným za pád bank a za vzniklou krizi -- a pokud se veškerá obvinění soustředí na jednu osobu, začne tato osoba časem získávat sympatie veřejnosti bez ohledu na škodlivost činů, jichž se dopustila a naopak, její soudci začnou sklízet úrodu nepopularity.

Problém Islandu je, že nemá výraznější systémové hnutí na podporu přímé demokracie a že nemá vybudovanou síť družstev, jež by na mechanismech přímé demokracie fungovala. Politický apel sice vyplynul z ekonomické krize, ale právě v oblasti ekonomiky nedošlo k žádným systémovým změnám.

Jediné, co bylo deklarováno, bylo, že Islanďané nechtějí být zadlužení jako například Irové a nechtějí splácet po generace něco, co neprohospodařili. Nechtějí zodpovídat za selhání bank, když předtím neměli výhody z jejich zisků. To je však na systémovou změnu málo.

Jako vzor polopřímé demokracie je dáváno Švýcarsko, kde funguje systém referend k některým závažným společenským problémům. Ale i tento systém má své hranice a má své limity, o nichž je nutné vést diskusi. Takovým příkladem je například referendum k otázkám, jež se týkají menšin a kde je výrazné riziko, že většina nebude právo menšiny brát v potaz.

Modelovým příkladem je referendum zaměřené proti přistěhovalectví do Švýcarska, vyvolané Švýcarskou lidovou stranou -- Svazem demokratického středu. To by mohlo vést až k vystoupení Švýcarska ze schengenského prostoru. Přístup k Schengenské smlouvě přitom Švýcaři odsouhlasili v roce 2005 právě v referendu. Tehdy k nim ale neproudili migranti ze severu Afriky poté, co se vzedmula vlna sociálních nepokojů, pádů uměle držených režimů a kdy došlo k uměle vyvolaným převratům a chaosu v těchto zemích.

Pro ilegální přistěhovalce, jakkoli jsou ve Švýcarsku zdomácnělí včetně placení daní a plození dětí, nemají občané této alpské země přílišné pochopení.

V rámci festivalu Jeden svět bylo v Praze možné shlédnout dokument Zvláštní let, jenž se věnuje tvrdým podmínkám, za nichž mohou být ilegální migranti kdykoli zatčeni, maximálně dva roky zadržováni a následně deportováni do země původu tzv. zvláštním letem, a to naprosto nedůstojným nehumánním a nebezpečným způsobem, kdy během deportace došlo již k několika úmrtím.

Je třeba si uvědomit, že jakkoli Švýcarsko oplývá prvky polopřímé demokracie, mají i v této zemi hlavní slovo politické strany a v popředí jsou tak jejich mocenské zájmy.

Určitý možný ekonomický alternativní model se rýsoval v bývalé Jugoslávii, ale byl pomocí vyvolaných národnostních konfliktů rozbit dříve, než se mohl vyvinout.

Nejdéle fungující je z tohoto pohledu švédský model sociálního státu, formujícího se od třicátých let dvacátého století (hlavně však po skončení druhé světové války).

Tento model se přizpůsoboval v sedmdesátých a devadesátých letech dvacátého století novým podmínkám. Zejména začátkem devadesátých let (před svým vstupem do EU v roce 1995) procházelo Švédsko údobím krize, na niž reagovalo snižováním stavu zaměstnanců, zvyšováním jejich produktivity, deregulací trhů a privatizací státních podniků. Celkově však švédský sociální model krizi ustál a nezanikl. Otázkou však zůstává, jak si povede v mantinelech nastavených EU, jež sociální stát jako takový destruuje a ochotu dokončit tento proces deklaruje přijetím tzv. Fiskálního paktu.

Dalším příkladem sociálního státu, opřeného o enormně vysoké daně a enormně vysoké investice do sociálních jistot, je Norsko. To stojí mimo struktury EU, to však neznamená, že je na politice Unie nezávislé. Politika Unie zaměřená na destrukci sociálního státu jako takového by se negativně projevila i v této severské zemi.

Jaká je tedy cesta z krize? Je vůbec nějaká -- a jak se na ni dostat? Kam lze po ní dojít? K zodpovězení těchto otázek je zapotřebí rozbor (ne)funkčnosti stávajícího kapitalismu. Ten se stále více odkopává ve smyslu, že není schopen pokračovat na bázi deklarovaných demokratických principů, natož na bázi sociálního státu.

Tváří se, že jde o logický krok, který musí občané přijmout, a neprotestovat, stejně, jako církev za feudalismu hlásala, že se lidé nesmí bouřit proti učení o trojím lidu, jež je dané od boha.

Tady jde však o to, že pro většinu společnosti začínají být "nově poměry" k nesnesení. Pro široké vrstvy lidí přestanou být zdravotnictví, školství, sociální zabezpečení, ale i přístup ke spravedlnosti funkční a dostupné. Jak přesvědčit nespokojenou většinu, že se má v první fázi uskrovnit, v pozdější sebemrskačsky týrat a v poslední chcípat v zájmu úzké skupiny nejbohatších a nejmocnějších? Médii zkreslovaný obraz reality není dlouhodobě udržitelný.

Zatím se mocní mohou různým rozštěpeným hnutím vysmát, že pár tisíc lidí v ulicích nic neznamená. Že většina lidí má práci a dobré postavení, bojí se o své rodiny a myslí jen a jen na sebe. Jak dlouho ale? Je vyloučené, že bez místa budou i špičkoví vrcholní manažeři, doktoři, učitelé, soudci či státní zástupci? Opravdu se nemusíme bát výrazného zhoršení ekonomické a sociální situace?

Tyto otázky a jim podobné by si měli klást představitelé Evropské unie dnes a denně. Pokud netouží vidět projekt evropské jednoty v troskách za vzestupu fašismu a sociálního chaosu, měli by svou sociální politiku výrazně přehodnotit. Nevím, zda je ještě čas, ale bez víry, že je a bez trochy humoru se prostě žít nedá. Určitou nadějí je v tomto ohledu postoj francouzského prezidentského kandidáta F. Hollandeho, jenž požaduje zásadní revizi posledních kroků EU v oblasti rozpočtové politiky.

A jak mohou přispět k této diskusi sami lidé? Už tím, že vezmou na vědomí, že je zapotřebí se jí účastnit, že není čas strkat hlavu do písku. Čekat, jak se vše vyvrbí, není šťastným řešením. Zde by pasivita byla bolestivá a škodlivá, i když v dějinách existují příklady toho, jak panovník tak dlouho čekal, až jeho sok umřel a vše se vyřešilo bez aktivních kroků. To však není případ dnešní Unie. Proto hledejme a diskutujme. Možná se i vyjasní, co je třeba dělat.

Vytisknout